Zkorumpovaná policie, gangy lupičů, lidské zrůdy zneužívající zoufalé situace uprchlíků...
29. 6. 2015
Na prudkém kopci před nimi zářilo rudé světlo. Makedonské město kasin, kterému je nutné se vyhnout. Gangy ozbrojené zbraněmi a olověnými trubkami bijí a olupují migranty. Na cestě je zkorumpovaná policie. Kamery s termovizí. Vlci. Ahmed po dlouhých dnech chůze kulhá, v zádech ho bolestivě řeže. Neléčená struma skrytá za límcem mu pulzuje. Zkouší oživit svůj Samsung, který přestal fungovat. Na černém trhu v syrském Aleppu ho stál 275 dolarů, tři měsíční platy. Jeho kompas, Polárka. Průvodce pro uprchlíky dnešních dní, kteří cestují do Prvního světa díky mobilnímu internetu. Deník Washington Post přináší reportáž o cestě jedné syrské rodiny za vytouženým azylem v Rakousku.
Ismail, učitel matematiky z Aleppa, odešel do Rakouska minulý rok. Měl plán zajistit politický azyl pro celou svou rodinu, syna, dceru a manželku, jenže plán selhal. Tedy se rozhodl hrát se systémem hru. Jestliže se mu podaří dostat do země jedenáctiletého Mohameda, má Mohamed právo žádat jako neplnoletý o azyl. Dále má právo na to, aby do země mohla přicestovat jeho matka a ta může zajistit, aby o azyl mohla žádat i jejich devatenáctiletá dcera Marwa.
Ahmed, Ismailův bratr, má sám rodinu. Živil se rozvozem a doručováním věcí. Manželku, která se zotavuje ze zranění způsobeného zbloudilou kulkou a šest dětí. „Svého bratra miluju víc než sebe. Potřeboval, abych mu dovezl jeho děti. Musím to pro něj udělat. Pokud se vrátím, odvezu i svou rodinu,“ říká, zahanbený slzami, které se mu derou do očí.
Prodali s bratrem vlastně úplně všechno, aby se dostali do Evropy. Ismail dvě auta, Ahmed svou dodávku. Jen cesta z Turecka, kam utekli před válkou do uprchlického tábora, stála každého dospělého 2 tisíce EUR, které museli zaplatit ukrajinskému pašerákovi. Na výletní lodi pro 30 lidí se jich tísnilo 75, nicméně na řecký Tilos se dostali. Měli štěstí, na rozdíl od ostrova Kos, kde jsou tisíce migrantů umísťovány do páchnoucích ruin hotelů, zde mohou uprchlíci poměrně bezpečně v rámci možností alespoň trochu pohodlně najít útočiště v klášteře. Dokonce jim přišel jeden britský důchodce uvařit vydatný čočkový guláš.
Pocítili úlevu, konečně v Evropě. Dysfunkční Evropě. Lidé z válečných zón Sýrie či Iráku by si mohli zažádat o politický azyl už zde, ale vyhlídky za život v této zbankrotované zemi nejsou zrovna dobré. Většina se jich proto snaží dostat do zemí, kde mají možnost najít slušnou práci a slušné zázemí do začátku, do Rakouska, Německa, Francie či Švédska. Jenže EU nezajišťuje žádnou bezpečnou cestu imigrantů do cílových zemí. Proto volí tisíce kilometrů dlouhou „černou cestu“ přes Balkán, jak ji nazvali pracovníci organizací, kteří imigrantům pomáhají. Je plná nástrah v podobě pašeráků, kteří si nechají zaplatit tisíce EUR a pak beze stopy zmizí, zkorumpované policie, lupičských gangů, které vědí, že stejně jako Ahmed mají i další migranti u sebe často nemalé peníze, které potřebují na to, aby platili pašerákům, policii, za ubytování, za cestu.
Ahmed zaplatil jinému pašerákovi, ještě když byl v Turecku, 12 tisíc EUR. Našel ho na doporučení, stejně jako on je Syřan a slíbil jim, že je dostane do Rakouska. Na jeho radu se měli na Tilosu nalodit na trajekt do Atén. V Aténách měli sednout na vlak a dostat se do Soluně. Tam se měla Ahmedova čtyřčlenná skupina, kterou kromě dětí jeho bratra doplňoval ještě Ahmedův švagr Mostafa, setkat s dalším uprchlíkem, sedmnáctiletým Ahmedem. Na nádraží je měl někdo čekat a měl jim zajistit dopravu do Makedonie. Nikdo tam však nebyl. Telefon, který jim pašerák dal, byl od té doby nedostupný.
Ahmedovi nezbylo než zaplatit taxikáři u nádraží 300 EUR za to, aby je dovezl na makedonskou hranici. Po deseti minutách jim řekl, aby z auta vypadli… Do Makedonie se dostali pěšky. Trvalo to dva dny pochodu okolo železničních tratí, s vysokým rizikem, že je vlak zasáhne. S Evzonoi, kam se dostali, to bylo už jen kousek na makedonské hranice. Spolehnout se mohli pouze na Ahmedův mobil připojený k internetu. Pokud budou mít štěstí, Makedonii přejdou během dvou dnů a dostanou se do Srbska.
Štěstí moc neměli. Do Bělehradu se dostali za dalších pět dní. V Makedonii dlouho bloudili a nakonec Ahmed rozhodl, že pojedou vlakem do Skopje. Když už si myslel, že dosáhli cíle, průvodčí na ně zavolal policii. Zavřeli je na 24 hodin do vězení připomínajícího tábora. Ráno je odvedli do vesnice blízko srbských hranic a řekli jim, že mají jít s mužem, který je měl dostat na hranice. Místo toho se dostali do spárů gangu, který požadoval 400 EUR za každou osobu. Ahmed to nakonec uhádal na polovinu. Hned za hranicemi je zatkla srbská policie…
Do Bělehradu se nakonec dostali vlakem, s mnoha dalšími uprchlíky z Blízkého východu. Byli po týdnech cestování doslova zbědovaní, na dva dny si tedy pronajali hostel. Na opuštění Srbska měli 72 hodin, které země migrantům standardně uděluje. Čtyři hodiny strávili v autobuse směrem k maďarským hranicím a plánovali další cestu. Maďarská policie hlídkuje na hranicím a každého imigranta nemilosrdně deportuje. Mohli by se tomu sice vyhnout, kdyby požádali o azyl v Maďarsku, nicméně tím by si značně ztížili možnost získat azyl v dalších zemích EU.
Ahmedův plán byl dostat se do maďarské vesnice Rostle, kde je, na doporučení jiného uprchlíka ze Sýrie, měl čekat další pašerák a za 500 EUR za každou osobu je dostat do Vídně. V srbské Kanjize, kde končila jejich cesta, je však okamžitě dostala srbská policie. Nařídili jim, aby počkali na lavičce, ale když se začali zajímat o další skupinu migrantů, Ahmed se svou skupinou se nepozorovaně vzdálili. Po dalších peripetiích se jim nakonec podařilo dostat se k hranicím a domluvit si schůzku na další den. Zbývalo jim deset mil.
Ismail, otec Mohameda a Marwy, mezitím netrpělivě očekával zprávy. Už dva dny se nikdo neozval. Nakonec skutečně zavolal Ahmed, ale nikoliv jejich bratr. Sedmnáctiletý uprchlík, který jeho rodinu doprovázel. Dostali se do vesnice, ale telefon přestal fungovat. Nemohli se s pašerákem spojit. Policie je objevila, když se schovávali za obchodem se zeleninou. Byli dohodnuti, že když na to dojde, sedmnáctiletý Ahmed bude tvrdit, že je Mohamedův bratr a oba se tak budou moci dostat na svobodu. Maďarská policie sice mladého Ahmeda propustila, ale odmítli mu vydat Mohameda do jeho péče. Ahmed se nicméně nevzdal, přišel druhý den a ztropil poprask. Nakonec se mu podařilo jedenáctiletého chlapce dostat ven a sdělil jeho otci, že se snaží dostat do Rakouska. Druhý den se skutečně setkali v malé mešitě ve Vídni.
Ismailův bratr Ahmed, jeho dcera Marwa a Ahmedův švagr Mostary zůstali v maďarském vězení 15 dní. Lékař zjistil, že Ahmed má vychýlený obratel. Nakonec byli deportováni. Třetího června se jim však podařilo znovu překročit maďarské hranice a prostřednictvím pašeráka se dostali do Gmündu, kde Ismail žije.
Kompletní příběh s obrazovým doprovodem a mapou cest imigrantů Evropou v angličtině ZDE
Diskuse