Malé ohlédnutí za tím, co se dosud dělo kolem brexitu

10. 12. 2018 / Boris Cvek

Vzpomínám si velmi dobře na dobu, kdy jsem se dozvěděl o výsledku referenda o brexitu. Byl jsem tehdy pár kilometrů za Mikulovem na cestě z vídeňského letiště v jednom autobuse jednoho českého dopravce. Nepochyboval jsem, že výsledek referenda musí být „zůstaneme“, a když jsem si vytahoval počítač, abych se připojil na internet, využil jsem blízkosti stewardky a zeptal jsem se, zda neví, jak to dopadlo. Měla radost, prý dobře: Británie odejde z EU. Asi větší šok pro mne bylo poznání, že někdo tady v Česku může tuto zprávu považovat za něco dobrého než samotný výsledek hlasování.

V každém případě jsem si tehdy myslel, že když referendum už jednou dopadlo takto, je to vyřízeno. Mnoho Čechů jásalo na Facebooku nad tím, jak to Britové natřeli Unii, jak je ta Británie silná, sebevědomá země, která se brexitem osvobodí ze jha byrokratů a bude prosperovat. No, nejdříve padla libra z 38 korun na 32. Později dokonce sahala až k 28 korunám (jako znovu dnes, už periodicky, pozn. red.), ale to už příznivci brexitu dávno moc nejásali. A já jsem celý brexit začal vnímat především jako frašku. První věc, která mne uvedla do tohoto rozpoložení, byl fakt, že příznivci brexitu neměli žádný, vůbec žádný plán, jak ho reálně uskutečnit. Ve skutečnosti ani oni s brexitem nepočítali. A co více, došlo mi záhy, brexit je prostě nemožný.

A tak jsem nakupoval v britských e-shopech za levnou libru a sledoval, jak britská politická elita naráží stále na tutéž nemožnost: není možné mít výhody členství v EU a zároveň nedodržovat pravidla EU. Je to triviální, jasné. Pokoušet se to nějak změnit, to je jako pokoušet se o kvadraturu kruhu. Ano, existuje něco jako norský nebo švýcarský model. Oba státy jsou de facto vazalskými státy Unie. Musí dodržovat její pravidla, platit za přístup na její trh, ale nesmí o těch pravidlech rozhodovat. To je přesně situace, do které dnes míří Británie. V prvé řadě se ovšem během těch let od června 2016 ukázalo, že nějaká jednotná vůle Británie, nějaký promyšlený plán na skvělou budoucnost mimo Unii neexistují. A nejenže Británie už dávno není koloniální velmoc, díky brexitu se ukázalo, že to už není ani stát, který by byl schopen hladce odejít z EU. Sama britská politická scéna se rozsypala na padrť. A ani dnes  nikdo neví, co bude. Může padnout vláda, může být nové referendum, může být tvrdý brexit.

Po dvou a půl roce politické frašky máme o budoucnosti Británie mnohem mlhavější představy, než jsme měli hned po referendu o brexitu. Víme, že velká část lidí, kteří hlasovali pro brexit v roce 2016, už nežije, zatímco mladí lidé, kteří jsou většinově pro setrvání v Unii, mají nést následky jejich rozhodnutí. Dnes by referendum nejspíše dopadlo ve prospěch setrvání Británie v Unii. Ale i aktuální smlouva, kterou britská premiérka nabízí jako výsledek sofistikovaného vyjednávání s Unií, je vlastně jen dalším odkladem řešení, kdyby ovšem nějaké řešení vůbec existovalo. Odejít z Unie a být prosperující zemí není dnes už nic samozřejmého a nejspíše to ani není možné, dokonce ani pro zemi velikosti a významu Velké Británie. To je zajímavý a důležitý signál do Evropy. Po zveřejnění výsledků britského referenda o brexitu se zdálo, že Unie stojí na hranici rozpadu, neboť britský příklad bude výzvou další země k nápodobě. Nakonec se z britského příběhu stal pro většinu evropské veřejnosti odstrašující příklad, ať už dopadne jakkoli.

Spousta věcí, které máme v uvnitř Unie tendenci brát za triviální samozřejmosti, za které nejsme nikomu vděčni, se ve světle odchodu Británie z Unie může ukázat jako zásadní. Např. režim na irsko-severoirských hranicích. Staré historické jizvy Unie zacelila a my si máme tendenci myslet, že tím je to vyřešeno. Ano, je to vyřešeno, dokud Unie trvá a integruje se.