Z výchozí bezmoci… člověk teď „klikací“?

29. 11. 2019 / Miloš Dokulil


Právě v tomto období (listopad 2019) řada médií informovala čtenáře či posluchače a diváky o tom, že v lékařském prostředí ČR si teď stýskají na menší citlivost v prstech u příštích chirurgů. Výchozí dohad, proč se tak zřejmě děje, bývá připisován převážně tomu, že dnešní děti již si nehrají s žádnými stavebnicemi nebo mechanickými hračkami, jak to bylo zvykem v dřívějších časech.



Kupodivu toto konstatování zvláštně zapadlo do odlišně směrovaných kontextů, různě především jubilujících; ale teď nečekaně krutě upozorňujících na možné časové prodlevy ve finální kvalifikaci stávajících mediků. Pokud se uvažuje právě o těch posledních třiceti letech, jde tu nejen o jeden a půl poslední generace, ale doprovodně též o ty předtím narozené a postupně a snáz si osvojující stále „čipernější“ a všestrannější elektroniku, mobily počínaje a časem ani tablety nebo mailovými kontakty nekonče. Jako kdyby již před nejméně desíti lety bylo obrazně pravidlem, že již novorozenci mívají „u zadku“ mobil, aby si včas osvojili to jinak docela stále všednější „klikání“ (nikoli nutně hned taky anglicky „click“).

Samozřejmě že málem ještě nejistě žvatlající batole, když posléze dostane k dispozici výchozí nějakou elektroniku, poměrně rychle si zvykne na to, že má nejen nového, ale zároveň překvapivě disponovaného „partnera“. Takové dítě potom méně „zlobí“ přerušováním dospělých v jejich aktivitách. Když zhruba ve čtyřech letech věku výrazně vzrůstá zkušenost dětí, spolu s tím také výrazně roste potřeba to či ono si nechat vysvětlit od dospělých. Obrazovka může přitažlivě od výzev živé praxe přelaďovat jen k nějakým obrázkům.

Jakmile se dítě naučí číst, v lecčems navíc se již obejde bez kontaktu s nějakou manuální aktivitou nebo dotazování hlasem, proč (ne-li i jak) se děje to či ono. Ve volném čase už dávno ne každé dítě před pubertou cítí nutkavou potřebu s někým se sdružovat (není-li k tomu vedeno či „jaksi zevnitř“ puzeno). Nikterak nelze vyloučit, že vnoučata již předtím mohla ztratit zájem o nějaké vztahy s prarodiči; a ani rodiče nebývají časem významnými „druhy“ svých dětí při jejich pouti životem. Koneckonců statut rodiny také volněji pojatým vztahem mezi potenciálními rodiči přispívá k větší individualizaci mezilidských poměrů. Což má doprovodné důsledky také tím, že lidé žijí ve stále větších městských aglomeracích a jsou ve stále větší izolaci rovněž v sociálně-politickém ohledu. („Kliky, kliky. Klik?“)

A pokud se po roce 1989 poněkud oživila náboženská víra v ČR, tak dnes jen každý desátý občan našeho státu statisticky vyznává, že je „věřícím“. Přitom rovněž ten navenek „laický“ fenomén našeho občanského bytí navenek dále uvolňuje (a jaksi „vymazává“) potenciální a tradičně právě jistou vírou udržované (ale i „překračované“) zásady určitých požadavků mravního chování. Jen legislativa, projevy politiků, anebo kněžská kázání tohle nespraví. Zde je nevyhnutelná přiměřená atmosféra především pro prvních šest let života v rodině u příštích občanů státu. (Opět mysleme na to „klikání“, kdy takto dítě je zaměstnáno a „nezlobí“; ale ani do sebe nevsaje mnoho pozitivních kritérií pro příští zodpovědnou orientaci v životě.)

Ta stále větší utlumenost dialogu mezi námi (nejen tou elektronikou, ovšemže!) vede mj. také k tomu, že se zhoršila kultura individuálního jazykového projevu a spolu s tím spolehnutí na to, že něco lze účinně tlumočit hesly nějak usměrněného (někdy i předem pozvaného) davu. (Též třeba dokonce v televizi lze mnohdy slyšet ne právě kultivované vyjadřování, spojené s různě podbarvenými „éé“ + „ééé“; ne-li doprovodně s opakováním několika již vyřčených předchozích slov z té rozpačitě nakousnuté věty bez žádoucího stylistického provázání.)

Dovoluji si navíc konstatovat, že se zřejmě zhoršila také průprava studentstva k příštímu intelektuálně závažnému působení. Jako kdyby mělo teď často stačit vědět, „CO“ tu nějak je; ne JAK a PROČ zrovna takto něco je výzvou do příštích časů a na základě jakých asi předpokladů. — Když se u nás v ČR zjistilo, že jsou problémy s úspěšným absolvováním střední školy maturitou z matematiky, jako kdyby především výchozím záchranným pásem bylo takto uzavírané středoškolské studium matematiky zrušit a tím význam matematiky taky formálně navíc dále snížit; bez ohledu na to, že žijeme v informačním století; a bez přijatelných analýz již z dřívějška, co již před mnoha lety kupodivu školský systém neuměl přiměřeně podchycovat tak, aby z toho nebyla časem pohroma. Nelze vyloučit, že školská výuka – počínaje základním školstvím – dlouho byla a zůstala (hned v komunistickém období) především hodně „deklarativní“ a málo zvoucí k odhalování v ní zděděných tajemství. „Klikání“ (bez poučeného hledání možných věrohodných souvislostí) ke spáse nás dovést nemohlo.

Navíc se stále častěji musíme potýkat s tím, že místo dílčích poznatků v elektronické síti zakopáváme o záměrné pseudoinformace; teď stále víc propojované s rozmanitou – jakoby na uživatele vstřícně cílenou – inzercí (místo především adekvátního poučení o možných alternativách zrovna „kliknutého“ hesla).

Pokud vezmeme v úvahu, že se od poloviny 19. století stále dramatičtěji urychlují jak další vývoj lidského poznání, tak nároky k jeho pochopení, měli bychom ovšem zároveň být opatrnější jak k vyslovování absolutistických stanovisek, tak adresně zodpovědnější k vlastnímu životu a životu svých bližních. A neměli bychom málem automaticky přijímat za pravdivá tvrzení to, co nějak se doslechneme nebo vyčteme, už proto, že jsme neabsolvovali test na pravdu pokusem o falzifikaci toho, co se nám zrovna k věření předkládá. Týká se to nejen vědy, ale i politiky nebo zvažování svých osobních (a mezilidských) postojů, ať již v konfrontaci s obrazovkou nebo kdekoli na veřejnosti.

Nazvat metaforicky dobu, v níž žijeme, „exponenciální“ (stále strměji do výšin směřující křivkou), současně vznáší stále vyšší nároky na naši soudnost. A rovněž zodpovědnost za vlastní život v takové náročné době. Ale rovněž nemalý dík a vděčnost, že jsme se mohli stát podílníky na životě právě v tak náročném čase. (Neměli bychom se utopit ve frázích. Ne že by lidstvo mělo již zajištěno aspoň uspokojující zbrzdění klimatických změn, nebo pro starší generaci spolehlivý penzijní systém, a pro příští časy jedinečně již trvající svět bez vraždění, terorismu a nekončících válek.)

Abychom jenom nežehrali na „klikání“: klikněte si třeba na heslo „Mooreův zákon“. Proč? Ne jen proto, že byl formulován před víc jako 70 lety. Povzbuzuje nejen tím, kolik lidského umu a jak takto do budoucích závratných předpovědí prezentuje, včetně objektivních doprovodných omezení pro příští (již brzký) čas. Aby naše hrdost nad triumfy elektroniky zůstala v doprovodu vděčnosti nad tím, že vůbec žijeme a že bychom tu nepředstavitelnou „daň“ měli každodenně něčím pozitivním splácet. Aby taky další generace měly nač s prospěchem a s vděčností navázat.


0
Vytisknout
2258

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2019