Z výchozí bezmoci… člověk teď „klikací“?

29. 11. 2019 / Miloš Dokulil

Samozřejmě že málem ještě nejistě žvatlající batole, když posléze dostane k dispozici výchozí nějakou elektroniku, poměrně rychle si zvykne na to, že má nejen nového, ale zároveň překvapivě disponovaného „partnera“. Takové dítě potom méně „zlobí“ přerušováním dospělých v jejich aktivitách. Když zhruba ve čtyřech letech věku výrazně vzrůstá zkušenost dětí, spolu s tím také výrazně roste potřeba to či ono si nechat vysvětlit od dospělých. Obrazovka může přitažlivě od výzev živé praxe přelaďovat jen k nějakým obrázkům.

Jakmile se dítě naučí číst, v lecčems navíc se již obejde bez kontaktu s nějakou manuální aktivitou nebo dotazování hlasem, proč (ne-li i jak) se děje to či ono. Ve volném čase už dávno ne každé dítě před pubertou cítí nutkavou potřebu s někým se sdružovat (není-li k tomu vedeno či „jaksi zevnitř“ puzeno). Nikterak nelze vyloučit, že vnoučata již předtím mohla ztratit zájem o nějaké vztahy s prarodiči; a ani rodiče nebývají časem významnými „druhy“ svých dětí při jejich pouti životem. Koneckonců statut rodiny také volněji pojatým vztahem mezi potenciálními rodiči přispívá k větší individualizaci mezilidských poměrů. Což má doprovodné důsledky také tím, že lidé žijí ve stále větších městských aglomeracích a jsou ve stále větší izolaci rovněž v sociálně-politickém ohledu. („Kliky, kliky. Klik?“)

A pokud se po roce 1989 poněkud oživila náboženská víra v ČR, tak dnes jen každý desátý občan našeho státu statisticky vyznává, že je „věřícím“. Přitom rovněž ten navenek „laický“ fenomén našeho občanského bytí navenek dále uvolňuje (a jaksi „vymazává“) potenciální a tradičně právě jistou vírou udržované (ale i „překračované“) zásady určitých požadavků mravního chování. Jen legislativa, projevy politiků, anebo kněžská kázání tohle nespraví. Zde je nevyhnutelná přiměřená atmosféra především pro prvních šest let života v rodině u příštích občanů státu. (Opět mysleme na to „klikání“, kdy takto dítě je zaměstnáno a „nezlobí“; ale ani do sebe nevsaje mnoho pozitivních kritérií pro příští zodpovědnou orientaci v životě.)

Ta stále větší utlumenost dialogu mezi námi (nejen tou elektronikou, ovšemže!) vede mj. také k tomu, že se zhoršila kultura individuálního jazykového projevu a spolu s tím spolehnutí na to, že něco lze účinně tlumočit hesly nějak usměrněného (někdy i předem pozvaného) davu. (Též třeba dokonce v televizi lze mnohdy slyšet ne právě kultivované vyjadřování, spojené s různě podbarvenými „éé“ + „ééé“; ne-li doprovodně s opakováním několika již vyřčených předchozích slov z té rozpačitě nakousnuté věty bez žádoucího stylistického provázání.)

Dovoluji si navíc konstatovat, že se zřejmě zhoršila také průprava studentstva k příštímu intelektuálně závažnému působení. Jako kdyby mělo teď často stačit vědět, „CO“ tu nějak je; ne JAK a PROČ zrovna takto něco je výzvou do příštích časů a na základě jakých asi předpokladů. — Když se u nás v ČR zjistilo, že jsou problémy s úspěšným absolvováním střední školy maturitou z matematiky, jako kdyby především výchozím záchranným pásem bylo takto uzavírané středoškolské studium matematiky zrušit a tím význam matematiky taky formálně navíc dále snížit; bez ohledu na to, že žijeme v informačním století; a bez přijatelných analýz již z dřívějška, co již před mnoha lety kupodivu školský systém neuměl přiměřeně podchycovat tak, aby z toho nebyla časem pohroma. Nelze vyloučit, že školská výuka – počínaje základním školstvím – dlouho byla a zůstala (hned v komunistickém období) především hodně „deklarativní“ a málo zvoucí k odhalování v ní zděděných tajemství. „Klikání“ (bez poučeného hledání možných věrohodných souvislostí) ke spáse nás dovést nemohlo.

Navíc se stále častěji musíme potýkat s tím, že místo dílčích poznatků v elektronické síti zakopáváme o záměrné pseudoinformace; teď stále víc propojované s rozmanitou – jakoby na uživatele vstřícně cílenou – inzercí (místo především adekvátního poučení o možných alternativách zrovna „kliknutého“ hesla).

Pokud vezmeme v úvahu, že se od poloviny 19. století stále dramatičtěji urychlují jak další vývoj lidského poznání, tak nároky k jeho pochopení, měli bychom ovšem zároveň být opatrnější jak k vyslovování absolutistických stanovisek, tak adresně zodpovědnější k vlastnímu životu a životu svých bližních. A neměli bychom málem automaticky přijímat za pravdivá tvrzení to, co nějak se doslechneme nebo vyčteme, už proto, že jsme neabsolvovali test na pravdu pokusem o falzifikaci toho, co se nám zrovna k věření předkládá. Týká se to nejen vědy, ale i politiky nebo zvažování svých osobních (a mezilidských) postojů, ať již v konfrontaci s obrazovkou nebo kdekoli na veřejnosti.

Nazvat metaforicky dobu, v níž žijeme, „exponenciální“ (stále strměji do výšin směřující křivkou), současně vznáší stále vyšší nároky na naši soudnost. A rovněž zodpovědnost za vlastní život v takové náročné době. Ale rovněž nemalý dík a vděčnost, že jsme se mohli stát podílníky na životě právě v tak náročném čase. (Neměli bychom se utopit ve frázích. Ne že by lidstvo mělo již zajištěno aspoň uspokojující zbrzdění klimatických změn, nebo pro starší generaci spolehlivý penzijní systém, a pro příští časy jedinečně již trvající svět bez vraždění, terorismu a nekončících válek.)

Abychom jenom nežehrali na „klikání“: klikněte si třeba na heslo „Mooreův zákon“. Proč? Ne jen proto, že byl formulován před víc jako 70 lety. Povzbuzuje nejen tím, kolik lidského umu a jak takto do budoucích závratných předpovědí prezentuje, včetně objektivních doprovodných omezení pro příští (již brzký) čas. Aby naše hrdost nad triumfy elektroniky zůstala v doprovodu vděčnosti nad tím, že vůbec žijeme a že bychom tu nepředstavitelnou „daň“ měli každodenně něčím pozitivním splácet. Aby taky další generace měly nač s prospěchem a s vděčností navázat.