Masaryk a velké dějiny

10. 3. 2020 / Boris Cvek

Ještě bych se chtěl vrátit k sobotnímu výročí narození Tomáše G. Masaryka. Je to 170 let. Stále dokola všude opakuji, že Masaryk má můj nejhlubší respekt za svůj postoj během tzv. hilsneriády, kdy bojoval proti tehdy rozšířenému předsudku, že židé (věřící) pojídají během svých náboženských obřadů křesťanskou krev.

Tehdy stál Masaryk proti většině a byl vnímán jako úhlavní nepřítel národa, který svůj národ zradil za židovské peníze (což byl samozřejmě nesmysl).


Pak se z něj stal Prezident Osvoboditel a tatíček. Téměř všemi milovaný (snad s výjimkou komunistů, konzervativních katolíků a fašistů). Jak je to možné? Změnily se okolnosti. Stejně se změnily okolnosti v roce 1938 a člověk mohl jen žasnout, kde se bere v nejvyšších patrech společnosti, mezi advokáty, lékaři atd., ten dokonce oficiálně vyjadřovaný antisemitismus.

Dnes je Masaryk zase milovaný. Oficiálně. Fakticky se k němu ale nevracíme. Po roce 1989 se opět změnily okolnosti. Skutečné znalosti o Masarykovi ve veřejném prostoru ale nerostou. Ba jako jednoznačně pozitivní symbol národa dnes může být modlou i pro nacionalisty a fašisty. Kromě toho, že na Masarykovi nebylo snad vůbec nic fašistického (i když jeho venkovanské moralizování a odpor k modernímu subjektivismu a sexualitě by se fašistům mohly líbit), není jasné, k čemu bychom se vlastně měli u Masaryka vracet.

Pro mne je to jednoznačně hilsneriáda, nikoli tatíček. A určité mrazení z velkých dějin, které jsou ty „měnící se okolnosti“. Masarykův postoj za hilsneriády (nebo ve sporu o Rukopisy) a velké dějiny vlastně mohou spolu souviset. Masaryk se totiž plně postavil za empirický, vědecký přístup ke skutečnosti (což není možné si plést s koncepcí vědy jako neomylného pilíře vlády jedné zločinecké organizace, jak to bylo u nacistů a bolševiků), jak se zrodil na západě Evropy. A spojil si tento přístup s celkovým pojetím civilizace a společnosti, s civilizací svobody, demokracie, rovnosti.

Člověk moc nechápe, jak mohl na konci 19. století v souvislosti s Rakouskem mluvit o teokracii (jako by nebylo Josefa II.), což je stejně absurdní jako koncept československého národa jako národa Husova (tím spíše, že by Hus v hilsneriádě asi stál proti Masarykovi), nicméně když si představíme tu pověru o židech, pojídajících křesťanskou krev, je jasnější, oč mu v obou přirovnáních šlo. Rakousko jako stát jistě nebylo zdrojem pověr (rakouský stát dokonce aktivně chránil v Haliči židy proti pogromům), ale Rakousko jako společnost v tomto smyslu patřilo někam na východ, kde děsivé představy o židech panovaly ještě mnohem pevněji.

Západ a reformace, osvícenství a svoboda. To jsou ale zároveň právě ty velké dějiny. Česko, ale i Německo a nepochybně i jakékoli jiné státy vypadají právě podle toho, jak se změní okolnosti velkých dějin. Zatím jsme měli štěstí, že západní princip dokázal z mnoha různých důvodů porazit Hitlera i bolševiky. Dej Bůh, aby to vydrželo co nejdéle.

0
Vytisknout
2771

Diskuse

Obsah vydání | 12. 3. 2020