Historické kořeny současného průšvihu

19. 5. 2020 / Richard F. Vlasák



Proč oslovuje ANO stále přes třicet procent obyvatel? Nevidí snad lidé chyby Andreje Babiše v průběhu krize? Nechyběly lidem roušky a neumírali zbytečně důchodci v sociálních zařízeních? Dochází ke zničení českého podnikání a oligarchové se opět budou mnout ruce a lidu to nevadí. Proč? Za odpovědí musíme jít do historie i do vyprávění o ní za posledních 30 let.


Stanislav Biller v A2 popsal fascinaci vládnoucích politiků velikými projekty: místo pomoci malým podnikům a živnostníkům chce vláda koupit Smartwings a svá podpůrná řešení míří ve prospěch oligarchů; místo nákupu českých nano roušek Hamáček padá na záda před čínským šmejdem, protože nákupy po desetisících jsou pod jeho rozlišovací schopnost; Toman má beton rád a je jedno, že dětem předáme spálenou zemi. Generace normalizačních inženýrů řídí stát podle normalizačních norem, ale „normalizační myšlení“ má hlubší normativ, než si chceme připustit. Abychom je pochopili, vydejme se proti proudu času. Abychom zachránili naši budoucnost, vypořádejme se s minulostí.

Při práci na Komenského výstavě i na dalších projektech, týkajících se duchovních a sociálních dějin jsem došel k zajímavým analogiím s dneškem. Stále se vrací vzoreček, který po generace, staletí vtloukaný do hlavy nabyl hrůzných rozměrů samozřejmosti. Chceme být poddruhy a lokaji, děvečkami a sloužícími, nebo se vydáme směrem ke svobodě, odpovědnosti a ano, do rizik? Lokajské sobectví je do národního genomu vtěsnaný prvek, bez jeho odstranění budeme mít stále shrbená záda. Tentokrát vlastní vinou jako před čtyřmi sty lety...

V roce 1620, přesněji 8. listopadu se na vrchu nad Břevnovem odehrála bitva, vlastně šarvátka – vešla do dějin a mýtů jako bitva na Bílé hoře. Porážka stavovských vojsk sice nebyla nevyhnutelná, ale dala se předpokládat. Zarážející je jiný moment příběhu, po skončení bitvy se Praha neopevnila a habsburští oblehatelé měli snadnou práci. Je za neochotou Pražanů bránit náboženské a politické svobody jejich nevěrnost ideálům, nebo spíš vyčerpání města a země sužovaných soldateskami, jedno z jaké strany? Jaký program jim přinášelo povstání?

Na jedné straně nám vyráží dech náboženská otevřenost (zaručená svoboda vyznání i pro katolíky v jiných protestantských zemích nevídaná) a ústavní prozíravost „otců konfederační ústavy“ (rozdělení výkonné, soudní a zákonodárné moci) a na druhé pohrdání čtvrtým stavem (poddaným, ať už z města nebo vesnice), který se také hlásil o slovo a chtěl se zapojit do povstání. Na jedné straně vidíme zákony na ochranu českého jazyka, na druhé se do čela vzpoury dostává samolibý floutek z Falce, který místní poměry nezná a svými nemnohými kroky pobuřuje duchovní cítění většinových utraktvistů (náboženská smíchanina puritánské etiky s katolizující liturgií). Nedivme se otevřeným branám hlavy království.

Už na přelomu 16. a 17. století začaly sociální procesy, které naznačí další tendence – vytváření velkých pozemkových dominií a zániky menších panství, ekonomická stagnace Prahy spojená s odchodem dvora, zadlužování, utužování poddanství a všudypřítomné nebezpečí válek, moru a chudoby. Politickou motivací vzbouřenců především z řad nižší šlechty, měšťanů i inteligence bylo tyto trendy zvrátit, jejich ideologickou oporou se však nestal domácí utrakvismus nebo českobratrství (byť se hlásili k husitské církvi nebo českobratrství), ale pozdně kalvinisticky pojímané křesťanství, v němž jsou rovnost před Bohem a sounáležitost společenství zpochybňovány teorií o individuální, čti sobecké spáse.

Kalvinismus nesl ovoce prosperity v Nizozemí, či Anglii, vítězně táhl tehdejší Evropou, Ženeva se blyštila jako Řím... Můžete po právu namítnout, že by šlo o lepší volbu než idolatrický a tmářský katolicismus, pronásledující vše, co se mu nepoddá, včetně důsledků do teorie hospodářství, ovšem ani kalvinisticky orientovaným monarchiím se nevyhnuly excesy pronásledovní jinověrců, což bylo právě původnimu utrakvismu a českobratrství cizí.

Jinými slovy, vzbouřencké elity se neopřely o čtvrtý stav a domácí duchovní tradice a zaplatily za to a celá země s nimi. Ne jinak tomu je i dnes, ohlédneme-li se po dnešních liberálech a jejich zbožštění kapitalismu.

Jaké důsledky měla bělohorská bitva a následná rekatolizace? Ze země odešly elity z řad nižší šlechty, svobodného měšťanstva a inteligence. Až pozdě si někteří z nich uvědomovali své chyby (kupř. Komenský, byť jemu nechyběla už v předvečer povstání sociální prozíravost, jak svědčí spis Listové do nebe). Exodus elit byl doprovázen útrapami války a s nimi spojenými chudobou a nemocemi – úpadek vyspělé země byl očividný a na staletí nezvratný.

Království české a Markrabství moravské se staly provinciemi ekonomicky i politicky zaostávajícího Rakouska: někdější čilý obchod, řemeslná výroba i intelektuální výměna byla nahražena monopolem zemědělských velkostatků a ideologickým diktátem jezuitů; domácí kultura ustupovala i přes snahu některých jedinců
(jezuita /sic!/ B. Balbín např.) germanizaci a trivializaci (hodnotnou literaturu nahradily snáře a kalendáře); živý, sebevědomý dialog s německy mluvícím zahraničím i německou menšinou byl nahražen českým nacionalismem, bojujícím o zbytky toho, co bylo české; po stránce ústavní nahradil absolutistický monarchismus konstitutivní stavovský stát (šlo o návrat před husitství), městům byl s priveligii odňat i význam v organismu království.

Když dozněla děla, mohlo se v české krajině rozmoci šlechtické latifundium - pozemky se zcelovaly a roztříštěná správa na desítky panství podlehla velkým vrchonstenským celkům. Tvrze a menší zámky rytířstva byly přestavěny na lovecké zámečky, či panské domy (i šlechtická titulatura se změnila, stav panský tvořili nyní vévodové, knížata a hrabata, rytířstvo bylo nahraženo barony a rytíři).

Kníže měl od lidu dále a předepsané chování mělo na tento rozdíl upozornit. Negativní tendence z předbělohorské doby dostaly zelenou a byly provázeny rozmachem poddanství: z poddaného, který měl postavení zaměstance najímaného na práci, byl najednou div ne otrok. Četné poddanské vzpoury svědčí o neutěšeném stavu, chudobě i pomalém vzestupu selského stavu až v 18. století, před tím nebylo na rebelie ani pomyšlení (pokud nemluvíme o vzpouře Chodů).

Byly budovány panské velkostatky, dvorce, které produkovaly ve velkém maso, mléko a vejce, nebo obilí, menší pole nahradily poprvé lány. Poddanské statky byly poddaným propůjčovány a jejich rozloha byla omezována, konkurence s šlechtickým monopolem byla možná až po roce 1848. Panské pivovary a sýrárny, stejně jako vepřince zasycovaly tisíce – malovýroba ustoupila od pozadí a jakýkoliv pokus o vzestup byl trestán. Tuhá disciplinace provázela pauperizaci venkova, z níž se dostal až po zrušení poddanství.

Místo ryb a skopového začal dominovat právě vepř českému stolu. Sečteno a podrtrženo: většina českého obyvatelstva si od 17. století nelehko a dlouhodobě zvykala na mentalitu poddaného, který mlčí, neodmlouvá
a neprojevuje vlastní iniciativu. Po stránce politické nemá žádná práva, a pokud se chce domoci sociálního vzestupu, tak jedině se souhlasem vrchnosti (že šlo o rozdílný vývoj od Anglie nebo Nizozemí a podobný katolické Evropě, dodávám jen pro otužilé), říkejme tomu lokajství.

Nikoliv schopnosti, ale schopnosti spojené s podlézavostí se vnořily pod kůži jako rakovina. Podnikavost, odvaha a sebevědomí byly vímány jako nepokora a troufalost. Svobodu svědomí si zachovaly jen nemnohé hloučky tajných evangelíků (ať již českých bratří nebo luteránů) – ne náhodou na území, kde se nesnadno prosazovala vrchnostenská jurisdikce (Valašsko, Vysočina) nebo mimo jejich přímý dosah na stanovištích obdchodních stezek (Polabí, jižní Morava); katolicismus našel nejprve styčné body podobnosti s utrakvismem, aby jej za státní i vrchonstencké pomoci pohltil a zlikvidoval.

Pronásledování české reformaci paradoxně prospělo, jednak proto, že se mohla rozpomenout na své disidentské kořeny, a také proto, že navázala živé kontatky s luterstvím v Sasku nebo reformní tradici v Uhersku, byť se pro budoucnost národa stal nejživotnějším rozhovor se slovenským luterstvím. Svobodu jednání si zachovali ve velmi vyměřené míře členové několika málo svobodnických rodin, měšťanů královských měst, povolání na okraji společnosti. Svoboda myšlení nebyla možná.

Jak jsem již naznačil, situace se pozvolna a zdlouhavě měnila od roku 1781 se zrušením nevolnictví a tolerančním patentem, který však protestantům jasně ukázal cestu do vlastních náboženských ghet za cenu ztráty identity. Nicméně osvícenské reformy přinesly výrazný pohyb obyvatel, nárůst významu vzdělání a umožnily pozvolnou přeměnu společnosti z agrární na industriální v následujícím století. Povlovný zrod občanské společnosti byl propojen s národní emancipací, ovšem už vtělené vzorce chování měnil u většiny obyvatelstva velmi pomalu – ohnutý hřbet, úslužnost místo zdvořilosti.

Nejlépe je tato proměna patrná na zvýšení počtu škol, spolkovém životě a národním obrozením podmíněném omezování negramotnosti na v širokých vrstvách. V roce 1848 došlo k zrušení poddanství, ale teprve v šedesátých letech nabývá selský stav potřebného sebevědomí, stíny na duši způsobené neustálým strachem ze ztráty statku ze šlechtické libovůle zůstavají nadále vepsány do duše českého venkova, jak o tom svědčí na jedné straně sebevědomé selské baroko a na druhé dlouhotrvající vliv někdejší vrchnosti včetně ovlivňování místních nebo celonárodních voleb na lokální úrovni.

Z dnešního hlediska je zajímavé, že některé necitlivé a poškozující zásahy do krajiny začaly v době, kdy šlechtickému velkostatku konkuruje menší selská výroba. Intenzivní zemědělství, které dnes právem kritizujeme u pana Tomana nebo v babišovském holdingu, má kořeny právě zde: zcelování pozemků do velkých lánů, meliorace nebo výsatba smrkových monokultur sahají v jižních Čechách do vlády Schwarzenbergů – komunisté jen pokračovali v díle svých ideologických nepřátel.

Střední zemědělský stav protestuje ústy románové postavy Jana Cimbury. Způsob neurvalého jednání se z ponížených přenáší na předstvavitele menšin – židů (antisemitismus spojený s bramborovým morem je podhoubím antisemitismu politického i náboženského), krimininalizace Cikánů na venkově, a na nejnižší vrstvy vesnice – tzv. podruhy, malorolníky a drobné řemeslníky na venkově. Právě z nich se rekrutují pozdější vedoucí síly kolektivizace, nahromaděná nenávist dostane jen ideologický nátěr.

Jinou možností sociálního vzestupu příslušníků nižších sociálních vrstev je odchod do měst, velkostatek nahrazuje továrna s podobnými postavením ve společnosti, ale za nižších sociálních standardů. Za štěstí je považováno, když v jedné domácnosti žije méně než 12 obyvatel a na jednu pavlač připadá jedna toaleta.

Postavení dělnické třídy se v průběhu 19. století mění a i v rámci tohoto kolektivu dochází k rozvrstvení v souvislosti se specializací. Z námezné práce se stává trvalý úvazek, ceněny jsou iniciativa a řemeslná dovednost, schopnost spolupráce. Ve více jazycích zběhlá česká inteligence získává nižší úřednické posty, zcela opanuje školství i samosprávu, vlastnická struktura průmyslových podniků se mění ve prospěch českého živlu. Na počátku 20. století se k elitám české společnosti tedy přidávají sedláci, řemeslníci, městská i venkovská inteligence, vedoucí dílen a dělníci v náročných profesích.

Demokratizace společnosti však stále naráží na mantinely konzervativního státu, vedeného příslušníky starých elit - šlechty, vysokého důstojnictva i kléru, na jejichž stranu se přidává velkoburžoasie rovněž dychtící po predikátu - chcete-li, tehdejšími oligarchickými strukturami.

Nejde však jen o politická práva daná rakouskými a později rakousko-uherskými ústavami, ale i o samotnou možnost se uplatnit. Nedostatek zemědělské půdy i nesvoboda vedou k několika vlnám českého exilu do USA i na jiná místa po Evropě. Pokud T. G. Masaryk ve svém slavném projevu z Kozího Hrádku u Tábora přirovnává českou šlechtu i vysoký klérus k nositelům moci a nepřátelům Husa i sociálního, politického a kulturního vzestupu nejširších vrstev, nemíří rozhodně vedle a nadšený ohlas, který tento projev zaznamenal například později mezi legionáři, vytyčuje cestu k samostatné republice.

První republika, při všech sociálních problémech a zachování některých nerovností, byla nesena étosem vzpoury středních a nižších středních vrstev proti elitám starého režimu. Krátké období republiky neumožnilo dostatečně zakořenit republikánské ideály v českém prostoru, jak se dlouho a namáhavě konstituovaly od 60. let 19. století.

Pozemkové reformy sice umožnily vzestup selského stavu a vytváření družstev dovolilo konkurovat přetrvávávajícím zbytkům šlechtických velkostatků (schwarzenberského nebo lobkowiczského i dalším), ale trvalé změně ve prospěch rozmachu středního selského stavu zabránila druhá světová válka a kolektivizace, která vše vrátila do kolejí z dob Rakousko-Uherska, byť s jinou ideologií.

Podobné je to se stavem školství, modernizovaném po francouzském i britském vzoru, ale i přes Příhodovu reformu se nepodařilo vymýtit zbytky herbartismu, na nějž s lehkostí navázala kolektivizační výuka 50. let podle sovětského příkladu.

Městský střední stav, tedy podnikatelé, inteligence a vedoucí dílen, nesl hlavní tíhu obětí v protinacistickém odboji. Budiž mi rozuměno dobře, elitami v celé eseji nemíním pouze přináležení nějaké společenské vrstvě,
ale především schopnost vést a potvrzovat význam etických standartů v každodenním životě i v mimořádné době.

Po vzpamatování z otřesu, jakým byl únor 1948, se i v rámci dělnických struktur podařilo vytvořit elity nového systému, které byly ochotny k naváznání na prvorepublikový étos. Komunistický režim hlásal naoko emancipaci
na nejrůznějších úrovních života společnosti, ale v podstatě využil naučených vzorců chování, které byly národu vštěpovány od doby po Bílé hoře. Vzpourou starých i nových elit byl rok 1968, duchovně navazující nejen na křesťansko-marxistický dialog, ale i domácí politické tradice republikánství.

Lokajství, poníženost i intelektuální lenost nedostaly vzpruhu se sovětskými tanky, normalizace začíná až po marném odporu veřejnosti v souvislosti s pokusem odvolat Josefa Smrkovského a po smrti Jana Palacha, závodní rady i náboženské svobody přetrvávají až do léta 1969. Normalizace navazuje nejen na myšlenkové postupy vrchostenského systému v politickém nebo hospodářském vedení země, ale i na ideologizaci katolicismu v 17. století. To je nutné si uvědomit, hodnotíme-li podobné nebezpečí, které sledujeme v okruhu kardinála Duky.

Po roce 89 byla pochopitelná snaha vymanit se z předsudečného myšlení posledních desetiletí. S vaničkou bylo vylito i dítě. Čteme-li od předních českých historiků, že Bílá hora byla vlastně vysvobozením (v horším případě) nebo jedinou nutnou cestou, buďme si jisti, že německá nebo švýcarská historická bohemistika jde jinými cestami a vidí a ve srovnání česko-rakouské, polské a nizozemské konfederace možnou cestu historického vývoje.

Čteme-li od historiků přírody, Václava Cílka například, jak byl šlechtický velkostatek kladně konstitutivní pro formování krásné české krajiny, můžeme použít jako repliku historigraficky poučené pojednání E. Maura v Českém časopise historickém. Vzhlížejí-li se kulturní osobnosti v nádheře baroka, nechť zazní i hlas historičky umění M. Bártlové, která otevírá krásu umění české reformace, hnutí jednoznačně demokratičtějšího než oslavovaná pompézní kulisa absolutistického temna.

A přeje-li Česká televize výstavbě Mariánskému sloupu, činí tak z neznalosti kulturních dějin a mnohovrstevnosti výkladu dějin, třeba v katolickém exilu. Ostatně je na pováženou, že redaktoři veřejnoprávní televize používají, stejně jako předseda vlády, termínu mše jako ekvivalentu ke slovu bohoslužba. Už na vícero místech jsem popsal tendování části českých intelektuálů ke snobismu, k opovrhování lidmi práce nebo k omluvě protektorátních činitelů, s nimž sdílejí společnou lásku ke starým, zlatým časům predikátů, vrchností a bez odporného volebního práva pro všechny obyvatele země.

Pokud většina českého obyatelstva akceptuje vrchnostenské manýry Hradu i pánů Strakovy akademie, nečiní tak z nějaké příchylnosti k obyvatelům těchto feudálních stavení, ale proto, že jim polistopadové elity tvrdily, že to tak má dělat, měla se přece modlit jako v Polsku, pracovat jako ukrajinský dělník a nezdvihat hlavu jako český podruh.

Nyní ty elity sklízejí, co zasely, nikdo rozumný jim nemůže nějaké vztahování se k Masarykovi věřit. Vidíme-li, po odeznění krize nevraživost mezi vrstvami – podnikatelskou a zaměstnaneckou (jak vzácnou výjimkou je šéf odborů Středula), nesledujeme jiný obrázek, než který se naskýtal onoho osudného odpoledne 8. 11. 1620.

Po pádu polistopadové republiky, přichází čas knížat – oligarchů, a jejich kněží. Na naději mi mnoho řádek nezbývá, ale přesto ji najdu. Vydáme se po cestách vyšlapaných právě TGM na Kozím hrádku a řekneme ne minulému i současnému lokajství, tedy budem hledat cesty „malého českého člověka“ v čapkovském duchu?

To by ovšem znamenalo přestat si pobělohorskou dobu malovat jako ráj na zemi a přijmout za své ideály vysmívaných husitů, vždyť v tomto roce si připomínáme nejen Bílou horou, ale i vznik Tábora.









0
Vytisknout
6430

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2020