Co jsem si dovolil napsat studentům, údajně jen kvůli „kreditům“:

21. 5. 2020 / Miloš Dokulil

Po řadě let vznikl dokonce k poznávání světa internet. Už půl druhé generace si zvyklo na to, že málem ke všemu stačí si podklady vyťukat („vyklikat“). Ne každý přitom dokážeme klást si orientačně vstřícné otázky k možným věcným problémům, tím méně pak najít přijatelně uspokojivé výchozí odpovědi, které by neuváděly na zcestí. Pravda nebývá pokaždé tak jednoduchá, jak se může zdát. Už proto, že rovněž – zvláště v elektronických informačních zdrojích – přibývá šikovně se inzerujících nepravd (i česky někdy citovaných jako „hoax“, čteno [houks], s významem „švindl“, „informační kachna“ aj.).  

Máme-li teď – vzhledem k epidemii koronoaviru – absolvovat na konci semestru nějaké předměty vysokoškolského studia, má se tak stát náhradními prostředky. Vzpomeňme si na to, že hned první vyučovací hodinu Vás Váš přednášející vyzval k tomu, abyste v něm viděli spíše v dobrém smyslu „agenta-provokatéra“, nikoli „referenta o poznatcích“. Ani případné požadavky k získání „kreditů“ nejsou tu k satisfakci vyučujícího, ale především k doprovodnému rozšíření intelektuálních obzorů samotných studentů.

Rozhodně bychom měli již z dřívějška mít v sobě výraznou pokoru před darem života obecně, a toho lidského ovšem zvláště; již z řady důvodů dosvědčujících mj. závratný poznatkový růst ve většině oborů; mluví se obrazně o „exponenciální“ křivce toho vývoje, nemálo takto patrného – rozdílně v jednotlivých oborech – zhruba v posledních 150 letech.

Jen si takto představme třeba znovuobjevení deoxyribonukleové kyseliny roku 1943, jejíž složitost se tehdy stále ještě vymykala poznání její makromolekulární struktury. Nebo z jiné oblasti: Ačkoliv E. Hubble objevil roku 1923 první objekty nacházející se mimo „naši“ Mléčnou dráhu, moje generace se o dvě desetiletí později pořád ještě učila o tom, že kompletním  „Vesmírem“ je pouze ta „Mléčná dráha“ (přičemž např. galaxie Andromedy byla považována jen za „mlhovinu Mléčné dráhy“). Ne že bychom byli právě takto pořád obdobně sebevědomí v 21. století, i když poznatkově jsme nemálo dál než třeba před půl stoletím! A ne že by se v tom mezičase postupně neobjevovaly zcela nové poznatky, nejednou v nemalém rozporu vůči dosavadním modelům reality, aniž umíme přijatelně vysvětlit zjištěná pozorování. Připomeňme si takto „temnou hmotu“ a „temnou energii“. Navíc je tu – možná nemálo ošidná – otázka, zda existují nějaké „hranice“ našemu poznávání rozmanitých jevů; pakliže ano, anebo ne, pročpak tomu tak je?

Ne že vše se dá nějak „vyklikat“ (prstem šikovně „vytknout“ v elektronicky vybaveném adresáři). Možná to vypadá banálně: Lze např. určit stávajícími prostředky vědy a techniky, kde uvažované pohybující se těleso v zadaném okamžiku zrovna je se stejnou mírou přesnosti, s jakou bychom určili jeho rychlost?

Z jiné oblasti (a opět jen „rámcově“): Před několika tisíciletími se mezi námi zahnízdila také „psychika“; a to jako odlišný fenomén od „fyzična“ (či „biologie“). Stále se mezi námi profilují názory, že psychické projevy jsou nezávislé na mozku; vždyť jsou zjevně odlišné od elektrických kmitů v herzích! (Mezi námi stále dlí „psychofyzický dualismus“. Je případný „monismus“ jenom „anomální“? Čím, jak a proč?)

Atd., bylo by možné bez problémů takto pokračovat. (Že se teď nemluví „do větru“, přihodím další zajímavou a nejednou produmávanou otázku: Je vývoj na Zemi, třeba přímo života, anebo vývoj Vesmíru nějak „zákonitý“, a proč ano, či nikoli?)

Takže případné otázky ke zkouškám nejsou tu proto, aby byl takto uspokojen examinátor či posuzovatel textu, nýbrž aby opět student či studentka pokročili dále ve svých poznatcích a představách o světě, v němž žijí. A aby si svrchovaně vážili toho jedinečného zázraku vědomého a uvědomovaného lidského života v jeho rozmanitých a nejednou zcela nečekaných projevech. (Podepsal jsem se již v záhlaví tohoto možná nezvyklého příspěvku „do pranice“.)