Nikdo neví, co se stane

25. 5. 2020

Nejlepší prorok, napsal jednou Thomas Hobbes, je nejlepší hadač. Zdá se, že by mohlo jít o poslední slovo ohledně naší kapacity předpovídat budoucnost: Prostě to neumíme, konstatuje Mark Lilla.

Jde však o pravdu, kterou lidé nikdy nebyli připraveni přijmout. Lidé čelící bezprostřednímu nebezpečí chtějí slyšet autoritativní hlas, od nějž získají ujištění; chtějí, aby jim řekl, co se stane, jak by se měli připravit a že všechno bude dobré. Zdá se, že nejsme dobře přizpůsobeni životu v nejistotě. Rousseau jen trošku přeháněl, když řekl, že pokud jde o věci skutečně důležité, dáváme přednost omylu před možností nevěřit ničemu.

Dějiny lidstva jsou dějinami netrpělivosti. Nejen že chceme znát budoucnost, ale chceme ji také znát tehdy, když se nám to osobně hodí. Kniha Jób to odsuzuje tuto touhu po okamžité pozornosti jako pyšnou. Bůh mluvící z víru objasňuje, že není prodejní automat. Ukazuje svou tvář a odhaluje své plány, když čas dozrál, ne tehdy, když na to máme náladu. Musíme se naučit na Pána čekat, říká nám Bible. Hodně štěstí, Jób nepochybně reptal.

Když bohové mlčí, lidské bytosti berou věci do vlastních rukou. V náboženstvích, kde se má za to, že božské vpisuje svá sdělení do přírodního světa, byli specialisté školeni v umění hledat znamení v postavení hvězd na obloze, v balíčku karet, plamenu svíčky, poháru mastné vody nebo játrech nějaké ubohé ovce. S těmito materiály bylo možno plánovat bitvy, předvídat epidemie a vyhnout se špatným manželstvím.

Na místech, kde považovali bohy za komunikující s lidmi verbálně, měli poptávku uspokojit orákula a proroci. Nejznámějším případem je tu známá věštírna v řeckých Delfách.

Avšak proroci dneška vyhlížejí jinak. Ať už jde či nejde o bývalé premiéry, zpravidla nešňupou drogy předtím, než se objeví v CNN. Schlíple sedí v zeleném pokoji a usrkávají minerálku, než jsou přivoláni, aby oznámili náš osud. Auguři se vzdali ovčích jater a nahradili je velkými objemy dat a statistickým modelováním. Je s podivem, že dosud vyhledáváme jejich pomoc, vzhledem k tomu, že budoucnost je plná překvapení.

Profesionální předpovídatelé budoucnosti to vědí, proto malým písmem v poznámkách svých předpovědí předkládají výčet všech předpokladů, ze kterých předpověď vychází - a míru statistické spolehlivosti konkrétních odhadů, s ohledem na použitá data a metodu. Jenže vytrvalí žurnalisté a veřejní představitelé poznámky nečtou nebo nechápou a zatímco veřejnost volá po informacích, pochopitelně předávají ty nejvíce šokující odhady, jen aby odbyli svůj den.

Antičtí auguři a proroci vykonávali vysoce rizikovou profesi. Když se jejich predikce neuskutečnily, mnozí byli popraveni vládci nebo roztrháni davem. Dnes vidíme nekrvavou verzi této reakce v odmítání veřejnosti věnovat důvěru médiím a vládě.

Vezměme banální příklad: Sněhové bouře a uzavírání škol. Před půl stoletím, když předpovědi počasí byly méně sofistikované, rodiče a děti nezjistili, že výuka odpadá, dokud bouře nezačala - a bylo to oznámeno rozhlasem nebo televizí v ten den ráno. Žili jsme v neškodné nejistotě, což pro děti bylo kouzelné. Když padaly sněhové vločky, dokonce vypadaly jako nebeská manna.

Dnes starostové a ředitelé škol věří v meteorology a rutinně oznamují uzavření školy den předem nebo i dříve. Pokud však bouře nedorazí, jsou tvrdě kritizováni rodiči, kteří ztratili pracovní den, nebo museli hledat hlídání. A pokud město paralyzuje nepředvídatelná bouře, po níž zůstanou ulice nesolené a děti uvíznou ve škole, reakce je ještě mnohem horší. Nejeden starosta nebyl zvolen kvůli nesplněnému proroctví a stal se tak obětí kolektivní přehnané důvěry v lidskou schopnost předvídat budoucnost.

Naše závislost na ekonomických předpovědích je ještě mnohem závažnější. Zde na poznámkách opravdu záleží, ale politici a tisk podporují magické myšlení.

Kandidát prohlásí, že jeho cílem je vytvořit 205 000 nových pracovních míst, zvýšit index DOW o 317 bodů a snížit cenu benzínu o 15 centů. O dva roky později titulky volají: Prezidentovy nesplněné sliby! Stagnující růst, medvědí trh a válka na Blízkém východě učinily znovuzvolení nepravděpodobným.

Nehledě na to, že propad globální poptávky zpomalil růst, Wall Street je hysterka a válku vyvolala podivná srážka tankerů. Prezidentství je prohlášeno za selhavší. A tak se tisk a veřejnost obracejí k novým tvářím - které samozřejmě nabízejí stejně absurdně přesné predikce. Ne náhodou označoval Gore Vidal USA za Spojené státy amnesijní.

Veřejný prostor se dnes hemží augury a proroky, kteří tvrdí, že vidí přicházet svět po koronaviru. Já sám, který jsem každý večer poněkud překvapen západem slunce, jsem byl osloven zahraničními novináři s otázkou, jak pandemie ovlivní americké prezidentské volby, populismus, vyhlídky socialismu, rasové vztahy, ekonomický růst nebo vysokoškolské vzdělávání. A vypadali hrozně vyvedení z míry, když jsem řekl, že nemám tušení.

Rozumím jejich postoji. Když každodenní život zamrzl, existuje méně událostí zralých pro zpravodajství. Ale úvodníky je třeba napsat a zpravodajský cyklus stroje běžícího 24 hodin po 7 dní v týdnu je třeba krmit. Na každodenních tiskových konferencích, z nichž se hrůzou ježí vlasy, lze strávit jen určitý čas - stejně jako obviňováním za minulá rozhodnutí nebo sentimentálními historkami o tom, jak se lidé adaptují. Takže pozornost žurnalistů se obrací k budoucnosti.

Jenže budoucnost po koronaviru neexistuje. Bude existovat jen poté, co ji vytvoříme. Náboženské proroctví je racionální na základě předpokladu, že budoucnost je v rukou Božích, nikoliv našich. Věřící se mohou spoléhat, že co bohové sdělují skrze orákulum nebo vpisují do vnitřností se stane - nezávisle na tom, co uděláme sami. Ale pokud v taková božstva nevěříme, nemáme důvod ptát se, co se stane. Měli bychom se ptát pouze na to, co chceme - a jak toho dosáhnout, s ohledem na okamžitá omezení.

Kromě skutečné biologie koronaviru - kterou teprve začínáme chápat - není předurčeno nic. Kolik lidí onemocní závisí na tom, jak se chovají, jak je testujeme, jak je léčíme a kolik štěstí budeme mít při vývoji vakcíny.

Výsledek těchto rozhodnutí pak omezí naše možnosti ustoupit od karantény, jimž čelí zaměstnavatelé, starostové, rektoři univerzit a majitelé sportovních klubů. Jejich rozhodnutí se poté promítnou da našich vlastních, včetně toho, koho si v listopadu vybereme za prezidenta. A výsledky této volby budou mít ten největší dopad na to, co přinesou další čtyři roky.

Pandemie upozornila na to, jak velkou odpovědnost neseme za budoucnost - a také jak neadekvátní je naše vědění, pokud máme činit moudrá rozhodnutí a předvídat důsledky. Možná proto naši proroci a auguři nedokážou udržet krok s poptávkou.

Na určité úrovni si lidé musejí myslet, že čím více zjistí o tom, co je předurčeno, tím větší kontrolu budou mít. To je iluze. Lidské bytosti chtějí mít pocit, že pevným krokem kráčejí do budoucnosti, zatímco ve skutečnosti vždy v šeru opatrně našlapujeme mezi sklenicemi na dlažbě.

V současnosti by nám udělala dobře určitá dávka skromnosti. Mohla by nám také pomoci vyrovnat se s radikální nejistotou, v níž neustále žijeme. Nechejme proroky a augury odejít do výslužby. A přestaňme se ptát zdravotníků a úředníků na spolehlivé projekce, které nemohou udělat. Přestaňme být zklamáni, když se projekce, k nimž je donutíme, ukážou nesprávné. (Přechod od každodenních tiskových konferencí a zpráv k týdenním by představoval malý krůček ke střízlivosti.)

Dost na tom, že žijeme s prezidentem, který odmítá uznat realitu. Situaci ještě zhoršujeme soustřeďováním pozornosti na spory o minulost a požadováním jistoty ohledně budoucnosti. V každém případě musíme přijmout, že jsme v životě odsouzeni postupovat krok za krokem...

Podrobnosti v angličtině: ZDE

2
Vytisknout
4967

Diskuse

Obsah vydání | 28. 5. 2020