Jako chirurgové jsme nikdy neviděli takovou krutost, jako je izraelská genocida v Gaze

11. 4. 2024

Z dodávky jsme vystoupili rovnou do chumlu dětí. Všechny byly na svůj věk menší a hubenější. I přes jejich výkřiky radosti ze setkání s novými cizinci bylo nad hlavou slyšet hučení izraelských dronů připomínající sněžný skútr. Rychle se z něj stala všudypřítomná připomínka toho, že na tomto obleženém a vypleněném území může kdykoli na kohokoli dopadnout smrt.

Náš omezený spánek neustále přerušovaly výbuchy, které otřásaly stěnami nemocnice a rvaly nám uši, a to i dlouho poté, co Rada bezpečnosti OSN vyhlásila, že je třeba zavést příměří. Když nad hlavami svištěly stíhačky, všichni se připravovali na hlasitý a silný výbuch. Načasování těchto útoků vždy korelovalo s "iftárem", kdy rodiny přerušovaly každodenní půst ramadánu a byly nejzranitelnější.

Jako Američané si musíme přiznat, že jsme zodpovědní za tento zločin proti lidskosti, který se odehrává již sedmý měsíc před zraky celého světa.

Procházeli jsme odděleními a okamžitě jsme našli důkazy o děsivém násilí záměrně cíleném na civilisty, a dokonce i na děti. Tříletý chlapec střelený do hlavy, dvanáctiletá dívka střelená do hrudníku, zdravotní sestra na jednotce intenzivní péče střelená do břicha, a to vše jedněmi z nejlépe vycvičených střelců na světě. Každý centimetr čtvereční v nemocnici zabírají provizorní stany, v nichž žijí vysídlené rodiny, které se zoufale snaží najít alespoň zdání bezpečí. Těchto několik stovek lidí má to štěstí, že žijí v budově nemocnice - na rozdíl od desetitisíců lidí, které se ukrývají venku.

Když jsme se dali do práce, byli jsme šokováni násilím páchaným na lidech. Neuvěřitelně silné výbušniny trhaly podlahy a zdi a vrhaly je skrz lidská těla, prorážely kůži záplavou špíny a sutě. Zjistili jsme, že kontrola infekce je zhola nemožná. Jako humanitární  chirurgové specializující se na úrazy jsme viděli neuvěřitelné utrpení. Byli jsme u Ground Zero 11. září 2001, hurikánu Katrina, bombového útoku na Bostonském maratonu a při zemětřesení na Haiti v roce 2010 v první den těchto katastrof. Pracovali jsme ve zbídačeném jižním Zimbabwe a na válkou zmítané Ukrajině. Společně jsme za 57 let naší společné dobrovolnické činnosti pracovali na více než 40 chirurgických misích v rozvojových zemích na třech kontinentech. Tato dlouholetá zkušenost nás naučila, že jako humanitárního chirurga nás nic nebolí víc, než když nemůžeme pacientovi poskytnout potřebnou péči.

Ale to bylo před příjezdem do Gazy. Nyní známe bolest, když nemůžeme ošetřit dítě, které bude pomalu umírat. Umírá samo, protože je jediným žijícím členem celé rozvětvené rodiny. Neměli jsme to srdce říct těmto dětem, jak jejich rodiny zemřely: spálené kusy těl připomínaly spíše hotdogy než lidské bytosti, roztrhané na kusy takovým způsobem, že je bylo možné pohřbít jen v hromadných hrobech - nebo je zanechat zaživa pohřbené v jejich bývalých domovech, aby pomalu umíraly udušením a na sepsi.

Spojené státy z velké části financují a z drtivé většiny vyzbrojují to, čemu se říká "okupace" Palestiny, ale tento termín je zavádějící. První izraelský prezident Chaim Weizmann prohlásil, že existence Palestinců je prostě "bezvýznamná záležitost". O třicet let později řekl izraelský ministr obrany Moše Dajan izraelskému kabinetu, že Palestinci "budou i nadále žít jako psi... a uvidíme, kam tento proces povede".

Nyní už víme, kam to dospělo: do Evropské nemocnice v Gaze a ke dvěma chirurgům, kteří si uvědomují, že krev na podlaze traumatologického oddělení a operačního sálu kape z našich vlastních rukou. My Američané poskytujeme klíčové finanční prostředky, zbraně a diplomatickou podporu pro genocidní útok na bezbranné obyvatelstvo.

My i nadále doufáme, že američtí politici, a zejména prezident Joe Biden, upustí od podpory izraelské války proti Palestincům. My jako Američané musíme uznat, že jsme zodpovědní za tento zločin proti lidskosti, který se odehrává již sedmý měsíc před zraky celého světa.

Od října do prosince shodilo izraelské letectvo na Gazu tolik americké munice, že již přesáhla ekvivalent dvou atomových bomb, z nichž jedna zničila Hirošimu. Za posledních šest měsíců bylo v Gaze zabito téměř 14 000 dětí, což je více než počet všech dětí zabitých ve všech válečných zónách na celém světě za poslední čtyři roky. Žádný konflikt v dějinách nikdy nebyl tak smrtící pro novináře, zdravotníky a záchranáře. My i celý náš tým jsme skutečně žili v neustálém strachu, že Izrael zaútočí přímo na Evropskou nemocnici v Gaze, jako to udělal v případě mnoha jiných nemocnic. Naprosté zničení nemocnice al-Šifa ve městě Gaza spolu se zabíjením, únosy a mučením zdravotnického personálu tento pocit strachu jen umocnily.

Přijeli jsme do Gazy jako dvě sněhové vločky, které se snažily zastavit tuto lavinu smrti a hrůzy, a přesto za ni cítíme zodpovědnost. Vyzýváme všechny, kdo si tento článek přečtou, aby se veřejně postavili proti posílání zbraní do Izraele, dokud tato genocida bude pokračovat, dokud nebude izraelské obléhání Gazy ukončeno a dokud se nepodaří vyjednat ukončení okupace.

Celý text v angličtině ZDE