Klimatické války a právo válečné

19. 8. 2020

V roce po sobě následujících krizí krize klimatická mizí z radaru. A nejen to - koronavirová pandemie a z ní vyplývající ekonomická krize zřejmě budou interferovat s naší schopností reagovat na klimatickou krizi. A přesto, jak si povšimlo mnoho jiných, existuje řada podobností mezi pandemií a klimatickou krizí. Také existují poučení, která můžeme z pandemie odvodit a uplatnit je v reakci na změnu klimatu, píše Craig Martin.

V této dvojdílné eseji se chci soustředit na to, jak tyto krize ukazují na přehlížená témata národní bezpečnosti. Konkrétněji řečeno zkoumám, jak bude klimatická krize ve stále větší míře chápána v národněbezpečnostních pojmech a proč bychom měli začít uvažovat o tom, jako ovlivní mezinárodní systémy kolektivní bezpečnosti. Klimatická krize začne vyvíjet tlak na změny v režimu mezinárodního práva válečného a nyní je čas začít to zvažovat a diskutovat o tom, jak nejlépe na tlak reagovat.

V první části této eseje zkoumám, jak nadměrné příspěvky státu ke změně klimatu začnou být považovány za hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti ospravedlňující kolektivní akci, a ve druhé, jak do toho zasáhne mezinárodní právo válečné a proč se nyní potřebujeme začít věnovat problémům, které tím vzniknou.

Přeformulování bezpečnosti

Nejde jen o sekuritizaci krize, ale také o přeformulování bezpečnosti. Koronavirová krize již způsobila, že mnoho lidí zpochybňuje rozsah a zaměření národněbezpečnostního úsilí a výdajů, že dochází k přeformulování národní bezpečnosti ve smyslu lidské bezpečnosti. Hrozba pandemie připomínající chřipku nebyla jen předvídatelná, ale byla výslovně předpovězena po epidemii SARS v roce 2003. Ale přesto byla hrozba ignorována a jen v USA již zemřelo přes 160 000 osob, přičemž do konce roku se očekává dalších 150 000 úmrtí.

Porovnejte tato čísla s 3 000 zabitých při teroristických útocích z 11. září. A přesto v době od 11. září a epidemie SARS z počátku 21. století USA krátkozrace investovaly masivní zdroje a úsilí jen do obrany před úzkým spektrem národněbezpečnostních hrozeb, zejména mezinárodním terorismem, který představuje pro obyvatelstvo mnohem nižší riziko než tato pandemie. Jak začali argumentovat Oona Hathaway a další, pandemie vyžaduje, abychom začali přistupovat k národní bezpečnosti s použitím terminologie, která odpovídá šířeji definovaným globálním hrozbám vůči lidskému životu. Hrozba představovaná klimatickou krizí samozřejmě zcela zastiňuje škody způsobené koronavirovou pandemií. Je nezbytné, abychom začali rámcovat tuto hrozbu v terminologii, která slučuje prvky lidské, národní a mezinárodní bezpečnosti.

Příčiny změny klimatu coby národněbezpečnostní hrozby

Kromě hrozby lidskému životu a šířeji blahobytu se hrozba klimatické změny také přímo dotýká národní bezpečnosti a systému kolektivní bezpečnosti - v mnohem větší míře, než si mnozí uvědomují. Americké ministerstvo obrany a Rada národní bezpečnosti, stejně jako ministerstva obrany a zpravodajské služby mnoha jiných zemí, již dlouho identifikují důsledky změny klimatu coby přímou a nepřímou hrozbu tradičně definované národní bezpečnosti. Ovšem hrozby národní bezpečnosti představované důsledky změny klimatu mají tolik forem na tolika úrovních, že je těžké je katalogizovat. Ale jde tu o celou škálu kombinovaných hrozeb, s níž je opravdu těžké se srovnat.

Jedna ze studií týmu klimatologů a národněbezpečnostních analytiků dospěla v knize publikované v roce 2008 k závěru, že byť jen relativně mírné zvýšení teploty o 1,3 stupně Celsia by znamenalo významný nárůst hladomorů, pandemií a rozsáhlého vysídlování a migrace, selhávání slabých států - a tedy by vedlo ke zvýšení četnosti vnitrostátních i mezistátních ozbrojených konfliktů.

Studie také hodnotila možné důsledky zvýšení průměrné globální teploty o 2,6 stupně k roku 2040 ve srovnání s předprůmyslovým stavem. Vzala přitom v úvahu reálnou možnost nelineárního nárůstu teplot vyvolaného spojením pozitivních zpětných vazeb, jakmile komplexní klimatický systém dosáhne bodu zvratu. Předpokládané důsledky jsou katastrofální, s masivní migrací, rozsáhlým hladověním a vážnými pandemiemi. To vše by vyvolávalo rozsáhlé regionální ozbrojené konflikty, úplné zhroucení mnoha méně odolných států, selhání hlavních mezinárodních institucí včetně OSN a ústup od demokracie po celém světě.

Třetí scénář studie se zabýval koncem století s možným nárůstem teploty přes 5 stupňů Celsia a popisoval skutečný dystopický horor s existenční hrozbou lidské civilizaci, jak ji známe. V něm by "svět byl lapen v období, kdy se jediným cílem stalo pouhé přežití". Tato studie tří scénářů je již zastaralá a příliš optimistická, s ohledem na fakt, že nejoptimističtější scénář nyní předpokládaný IPCC nyní počítá s oteplením přes 1,5 stupně do roku 2040. Navíc některé ze zlomových bodů, které mohou vést k nelineárnímu nárůstu, jako je uvolňování velkých objemů metanu v Arktidě, jsou dosahovány dříve, než se očekávalo. Černé scénáře jsou tedy mnohem pravděpodobnější.

Široká veřejnost ve většině zemí jen pomalu uznávala naléhavost této krize, ale jak se tato krize začíná projevovat konkrétnějšími a hrozivě škodlivými způsoby, veřejnost si začne přiznávat rozsah a vážnost hrozby. Až k tomu dojde, změna klimatu se dostane do centra pozornosti coby vážná hrozba národní bezpečnosti, kterou skutečně je. Apatie se změní ve strach a stále naléhavější požadavky, aby vlády jednaly. To povede k důležité změně toho, jak státy tuto hrozbu vnímají a charakterizují - od pouhého považování důsledků klimatické změny za národněbezpečnostní hrozbu k vnímání samotných příčin klimatické změny jakožto hrozby. To znamená, že chování zemí, které jsou považovány za bezohledné přispívače ke změně klimatu, v jasném rozporu se svými mezinárodními závazky, bude považováno za hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti, což ospravedlní kolektivní akci, včetně hrozby použitím síly.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
3002

Diskuse

Obsah vydání | 21. 8. 2020