Válka v zálivu po 30 letech: Úspěchy, selhání a slepé skvrny

11. 9. 2020

čas čtení 5 minut
Byla válka v zálivu (1990-1991) pro Spojené státy úspěchem? Pro mnohé je odpovědí jednoznačné "ano". Koneckonců, Spojené státy mobilizovaly mezinárodní společenství, aby potrestaly agresi a osvobodily malý Kuvajt obsazený větším autoritářským sousedem, napsal Richard A. Lacquement Jr..


Ale USA by si měly dát záležet na tom, aby nemytologizovaly svůj výkon v této válce. Například ukončení války bylo provedeno nahodile a způsobem, který poškodil politické cíle regionální stability. Po válce se velmocenští a nestátní soupeři snažili identifikovat a využít americké slabiny asymetrickými reakcemi, zatímco přehnaná vojenská úcta spojenců často kladla na USA větší břemeno. Konečně americký vojenský výkon ve válce vedl k pýše a posílil zanedbávání diplomacie, nepravidelného válčení, stabilizačních operací a vládnutí.

Existuje několik důležitých úspěchů války v zálivu, které jsou dodnes relevantní. Za prvé, předválečná americká politika a strategie byly dobře uzpůsobené tomu, aby izolovaly Irák a vybudovaly širokou koalici k provedení vojenských operací za účelem vynucení rezolucí OSN. Omezené politické cíle - v zásadě návrat k předválečnému stavu - byly podpořeny přiměřenou vojenskou silou. Bílý dům rozhodl, že svržení irácké vlády není zvlášť žádoucí, na rozdíl od zachování Iráku coby protiváhy Íránu.

Zvýšená spolupráce mezi různými částmi amerických ozbrojených sil představovala další pozitivní lekci. Šlo o první významný test po schválení zákona Goldwater-Nichols o vojenské reformě v roce 1986. Klíčové prvky zahrnovaly posílení autority předsedy Sboru náčelníků štábů nad veliteli jednotlivých zbraní (odtud centrální role generála Colina Powella na strategické úrovni), poskytnutím jasnější autority nad komponenty na bojišti bojovým velitelům (generál Norman Schwarzkopf) a úsilí o větší společnou akulturaci důstojníků.

Možná nejdůležitější bylo, že USA prokázaly zdrženlivost a vyhnuly se pokušení bojovat za hranicí kulminačního bodu vítězství. Vzhledem k relativní snadnosti porážky iráckých sil a jejich vytlačení z Kuvajtu někteří američtí politikové byli v pokušení využít své výhody hlouběji v Iráku samotném. Americká intervence také obnovila status quo bez toho, aby narušila americké snahy zvládnout konečné stádium studené války.

Avšak americká intervence nepředstavovala úplný úspěch. Spojeným státům se nepodařilo po válce vybudovat trvalý regionální bezpečnostní řád. To co se zdálo odvážnou a prostou porážkou iráckých sil vedlo k příliš opatrnému přístupu k válčení. Ten zahrnoval několik týdnů náletů před zahájením pozemního útoku, nedostatečné uznání iráckých nedostatků, relativně pomalý hlavní útok, který bylo těžké akcelerovat a zmatený přístup k ukončení války, který nedosáhl na klíčové vojenské cíle jak geograficky (neúspěch při odříznutí ústupové trasy), tak operačně (nezničení Republikánských gard).

Podle Národněbezpečnostní direktivy č. 54 datované 15. lednem 1991 existovaly čtyři hlavní cíle: Úplné irácké stažení z Kuvajtu, obnova kuvajtské vlády, ochrana amerických životů a "prosazení bezpečnosti a stability v Perském zálivu". Čtvrtého cíle se dosáhnout nepodařilo. Provedení opatrného operačního plánu umožnilo velké části Republikánských gard z Kuvajtu utéct a nálety představovaly vysoce nejisté řešení problému zbraní hromadného ničení. Samotný boj nedokázal dosáhnout klíčových politických cílů.

Problém ani tak nespočíval v bojových operacích na taktické a operační úrovni, jako v nedostatku předvídavosti ohledně toho, co bude vyžadovat dosažení trvalejších politických cílů.

Existovaly také důležité druhořadé dopady na vojenské operace, které dosud trvají. Americké ozbrojené síly předvedly řadu schopností spadajících pod nálepku revoluce ve vojenství, což prokázalo, že USA jsou vojensky mnohem pokročilejší než jejich rivalové a většina spojenců. Konvenční ozbrojené síly vybudované primárně k boji s numericky nadřazenými sovětskými silami se ukázaly být extrémně efektivní.

To zřejmě vedlo k pýše nebo "nemoci z vítězství". Jiné státy a jejich ozbrojené síly rychle z války v zálivu odvodily svá vlastní poučení. Několik jich vyvinulo asymetrické konvenční strategie. Na předních místech najdeme ruskou koncepci nelineární války a čínskou koncepci neomezené války, která zahrnují komponenty soupeření a konfliktu pod prahem války a zvýšený důraz na nové technologie. To je oblast, kde se pro současné USA nacházejí ty největší výzvy.

Další lekce, kterou někteří odvodili, je zásada "nikdy nebojuj s USA bez jaderných zbraní".

Americká vojenská intervence na Blízkém východě měla dlouhodobé neblahé důsledky. Usáma bin Ládin a jeho příznivci zmiňovali americkou vojenskou přítomnost v Saúdské Arábii jako jeden z důvodů války proti Spojeným státům.

Vojenský úspěch vedl k otevření otázek, zda by americké schopnosti v oblastech přesných náletů, převahy na moři a rozsáhlých pozemních bojových operací byly převeditelné do jiných lokací. Válka neukázala americké schopnosti v oblasti nepravidelného válčení, stabilizačních operací nebo dohledu nad sociálními a politickými záležitostmi okupované populace. To vše jsou prvky protipovstaleckých operací, které se ve Vietnamu ukázaly jako obtížné. Zranitelnost amerických ozbrojených sil těmito výzvami byla evidentní v následujících operacích v Somálku, Bosně, Afghánistánu a Iráku.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
6826

Diskuse

Obsah vydání | 15. 9. 2020