"Nechte lidi, ať si udělají vlastní názor! Nebo si myslíte, že jsou všichni nesvéprávní hlupáci?!"

7. 2. 2021

To je jedna nejčastějších námitek proti těm, co bojují s dezinformacemi, píše Vít Kučík.

  • Odpovědí je, že dezinformační kampaně jsou natolik sofistikované, že si žádný individuální člověk - a to ani kdyby měl IQ 151 a dva doktoráty - kvalifikovaný názor udělat nemůže, neboť jejich podstatu a pravé podprahové sdělení jsou schopny rozklíčovat jen týmy specialistů s pokročilou technikou za velmi dlouhé časové úseky.

  • Primitivní lež dokážete s trochou googlení odhalit sami. Dezinformačni kampaň trvá roky a primitivní lží v ní většinou nenajdete. Skládá se z mnoha vrstev, z nichž každá odvádí pozornost nějam jinam, a jejim cílem je dostat psychiku a názorové rozpoložení miliónů lidí na takové misto, kam zadavatel kampaně potřebuje. A individuálni mysl nemá schopnosti to registrovat, jinak by to celé nemohlo fungovat.
  • "Udělat si vlastní názor!" je myšlenka se silným emotivním nábojem. Asociuje pocit svobody a osobní nezavislosti, opravdu silné emoce. Avšak zkusme si uvědomit, na co všechno jsme skutečně schopni si nějaký nezávislý nazor udělat.

    Veškeré vědecké poznatky vstřebáváme řízeným vzdělávacím procesem od šesti let věku až do dospělosti. Přirodní vědy, společenské vědy, rozdělených do tuctu školních předmětů. Není nic, na co bychom přišli sami, maximálně nějakou osobní zkušenost z reálného světa asociujeme s naučeným a tak dáme do logického kontextu. Aplikujeme naučené. I ten, kdo v akademické dráze dojde nejdál a po dvou dekádách studia se věnuje vlastnímu vyzkumu, jen přidává nepatrný drobek aplikovaných znalostí na špičku obrovské hory již vybádaného a naučeného.

    Bazální lidské schopnosti a vzorce chování jsme jsme se naučili v prvních měsících a ranných letech života. Jíst, mluvit, pohybovat se, vzorce chování. To, že máme (většinou) negativní pocit, když močíme do kalhot, a proto to (většinou) neděláme, není výsledkem našeho nezávislého rozhodování, ale navyků, které nám vštípili rodiče a naše okolí. Děti, které v ranných letech žily mezi zvířaty v džungli, se pak nikdy nenaučily být lidmi - umět chodit, mluvit nebo navazovat mezilidské vztahy. Takovou formativní silu výchova a prostředí na člověka má.

    Pro naše psychické zdraví potřebujeme mít pocit svobodné volby, avšak reálně jsme velmi determinovaní naučeným a získaným. Realně jedeme v mentálních kolejích, které sice mají své křižovatky a výhybky, ale i ty jsou pevně dané. A co je nejpřekvapivější - mimo koleje není nějaký svobodný prostor, mimo koleje není nic. Mimo koleje není člověk, mimo koleje nemá smysl uvažovat. Lidská mysl - i ta nejinteligentnější - umí jezdit jen po kolejích.

    Civilizační síť mentálního kolejiště je docela komplikovaná věc, která nám však umožňuje civilizovaný život. Civilizovaný ve smyslu efektivní, bohatý, bezpečný a - v jistém smyslu - svobodný. Toto je směr, kterým se toto kolejiště po staletí cizelovalo a zdetailňovalo. Mentálni návyky primitivních a despotických společností byly jiné. Jezdit po kolejich je tedy dobré. Má však jeden zásadní předpoklad - vyžaduje důvěru.

    Instinktivní důvěru k matce, která se o nás stará v prvních letech života. Důvěru v pravdivý základ učiva ve školách. Důvěru v prospěšnost vzdělání. Důvěru v možnost poznání a v existenci nějaké objektivní pravdy. Důvěru v centrální autority, které celý tento proces učení a přenosu zkušeností organizují. Důvěru ve společnost, která celý tento systém akceptuje a se mnou sdílí. Ta důvěra znamená to, že věřím, že i ostatni mluví se mnou stejným jazykem jako já, pod slovy rozumí stejné významy jako já, jezdí zkrátka po stejném mentálnim kolejišti, na kterém dokonce respektují stejná dopravní pravidla.

    Dezinformační kampaně využivají pokročilých psychologických poznatků a míří na hlubinné jádro tmelu, který spojuje individuální mysl s lidskou společností. Narativy dezinfo-kampaní míří z mnoha různých stran a mnoha různými způsoby na nejcitlivější místo - na elementární důvěru.

    Důvěru v komunikační jazyk a význam slov. Neomarxistou dezinfo hantýrka nazve nikoli stoupence marxismu, ale podporovatele Evropské unie, dokonce i toho, kdo se proti EU ostře nevymezí. Podobný významový posun zaznamenaly nejen politické pojmy jako konzervativní, liberální, vlastenecký, demokratický, ale i obecná slova jako přirozený, normální, slušný, apod. Důsledkem je, že individualni mysl nemůže automaticky brát obsah komunikace za daný, musí nejdřive rozlišit, s kým mluví, aby určila, jaký význam jeho slova mohou mít. To vede jednak k tzv. "nálepkování" lidí, které toto rozlišování efektivně usnadňují, ale zejména k předběžné ostražitosti, tj. apriorní komunikační nedůvěře k ostatním.

    Důvěru v objektivní poznání. Bizarní hoaxy přesvědčují, že není jisté, že Země je kulatá, nebo že pití sava nemůže mít pozitivní zdravotní účinky. Zkrátka - nevěřte kolektivnímu poznání, věřte svým smyslům. Nebo nevěřte kolektivnímu poznání ani svým smyslům ani, věřte své intuici, že toto Skryté Tajemství je pravdivé. Pravda je relativní nebo jako skrytý poklad, který najdou málokteří. To podkopavá důvěru k jakékoli obecně sdílené pravdě a samozřejmosti, důvěru k zakladnímu pojivu jakékoli společnosti.

    Důvěru k procesu předávání zkušeností. Ne náhodou mezi dezinformačními narativy silně rezonuje odpor k inkluzi ve školách, působení neziskovek ve školách, líčení zapadnich univerzit jako center levicového neomarxismu, apod. Cílem není řešení ani inkluze, ani role neziskových organizací, ani charakteru univerzit, ani jiný racionální problém, týkající se vzdělávání. Podprahovou hlubší vrstvou těchto povrchových témat je sdělení, že školní proces již není důvěryhodný, je třeba se mít na pozoru nejen před učiteli, ale i samotným vyučovaným obsahem. Cílí na elementární důvěru v proces i obsah vzdělávání, proces i obsah přenosu zkušeností.

    Důvěru v organizátory společenského mentálního kolejiště. Dezinfo narativy je vykreslují jako "elity", "oni", tj. "ti, kteří nejsou my", dávají jim negativní vlastnosti (nejsou to ti nejlepši z nás, ale ti špatní, kteří stojí proti nám), a vyzývají k různým formám nedůvěry a odporu vůči nim. Dezinfo scéna kličové osobnosti společnosti jako politiky, vědce, umělce, aj. vlivné osoby často manipulativně líčí jako nikoli organizátory společenského života, ale jako jeho tvůrce, což falešně implikuje ovladání a ovladané, a z toho odvozenou potřebu obrany, revoluce, vymanění se z poroby, apod.

    Paušální atak na dobrý úmysl a tím legitimitu významných společenských skupin vede k paušální nedůvěře k tomu, co tyto osoby ve společnosti organizují a daný segment společnosti jako takové. Ať už jde o vědu, vzdělávání, kulturu, zábavu, finanční či obchodnín sféru, apod. Kazdá z těchto sfér má svoje organizátory, "elity", klíčové osoby. Nejde o běžnou rovinu racionální kritiky činů konkrétních osob, ta je potřebná, protože udržuje jejich chování v rozumných mantinelech. To je esencialni proces demokratické společnosti. Mluvíme o kampaních podprahových narativů, které utočí na důvěru v tyto osobnosti kolektivně tím likvidují důvěru v celé segmenty lidské společnosti.

    Tyto vzorce důvěry jsou podprahové, většinou nevědomé, stejně jako si těžko uvědomujeme, čím vším je od našeho narození podmíněno "svobodné uvažování a vlastní názor". Nemá to co do činění ani s inteligencí, ani se stupněm vzdělání.

    Emoce "vlastního názoru" je naopak jednou z nutných podmínek, kterou zadavatelé dezinformačních kampaní nutně potřebují, aby jejich kampaň byla uspěšná.

    Nositelé emoce "vlastního názoru" jsou totiž ochotni rezignovat na objektivní pravdu, která řiká, že východní státní aktéři mají motivaci nějaké hybridní kampaně organizovat a taky je organizují, rezignovat na důvěru v kolektivní předávání zkušeností, když popirají poznatky našich i zapadních bezpečnostních služeb o těchto kampaních, rezignovat na důvěru v jakoukoli významnou osobu, která emoci "vlastního názoru" nepodporuje.

    Techniky těcho manipulativnich kampaní se budou s prohlubováním informační společnosti také prohlubovat a zdokonalovat. A nezmizí s jedním či dvěma statními aktéry. Úcinné odpovědi na ně neznáme a teprve je hledáme. V každém případě je zřejmé, že hledat je musíme v kolektivní, nikoli individuální rovině.

    Člověk jako individuální osamocená mysl jim adekvátně čelit nemůže.
    0
    Vytisknout
    4272

    Diskuse

    Obsah vydání | 9. 2. 2021