Alt+Tab = Škola/Videohra/Seriál

8. 2. 2021 / Vojtěch Růžička

čas čtení 7 minut

Dneska jsem měl 6 hodin online výuky. Během nich jsem si stihl zahrát videohru, uklidit si pokoj, uvařit jídlo, dát pračku, následně prádlo pověsil a taky se asi půl hodiny dívat na spolužačku, jak jí špagety před kamerou… jo a taky pravděpodobně dopsat tento článek.

Říká se příležitost dělá zloděje a musím říct, že až teď jsem si doopravdy uvědomil, jak je toto rčení pravdivé. Ne snad, že by ze mě distanční výuka udělala zloděje, ale ta možnost nedávat pozor a věnovat se věcem, co mě zkrátka baví víc, je natolik silná, že nelze nepodlehnout…

Základka ani střední mě moc nebavily. Většinou mě nezajímala samotná látka, a když už ano, znechutil mi ji vyučující. Až na vysoké škole jsem zjistil, že vzdělávací institut a studium nemusejí být tak hrozné. Mohl jsem si vybrat co budu poslouchat a vysvětlovali mi to odborníci na dané témata. Začal jsem poznávat nové tváře a místa… Ale stačilo pár dní a už si zase přijdu jako kdysi. Opět sedím celý den na zadku a tupě čumím před sebe. Jediný rozdíl je to, že tato pasivita probíhá z domova za monitorem. Ze zajímavých předmětů jsou sekající se záběry se zvukovou zkouškou sboru z katedrály. A z těch odborníků jsou nemotorná trdla, co křičí, zírajíce na svou podobiznu, zdali je někdo slyší… Všichni slyšíme, ale stejně trvá několik desítek vteřin, než se někdo osmělí a přizná… že slyší. Zajímavé tváře nahradily kolečka s iniciály dotyčného a nová místa se změnila na pozadí spolužaček… A po tomhle uvědomění si celé situace si na internetu dočtu, jak my to studenti z domova máme ale jednoduché, že nemusíme do školy…

Tak a teď vážně. Opravdu si myslíte, že je zábava celý den sedět na tom samém místě a čumět do monitoru? Ráno vstanu, dám si snídani, k tomu si na počítači přečtu novinky. Potom pustím teamsy a poslouchám přednášku. K obědu si pustím seriál a po něm se zpátky vrátím na přednášku. Když ta katedrální ozvěna skončí, chci si zákonitě oddechnout. Tak si pustím film nebo si možná zahraji hru. No a najednou je večer a co dělat večer, když nikam nemůžu? Pustím si ještě jeden film nebo dohraji hru. A pak jdu do postele… Je pravda, že u toho už nesedím, ale stejně to nepovažuji za kvalitní změnu prostředí. Ano je dost možné, že za tuhle svou bídnou existenci si dost možná můžu sám, ale mně to tak vyhovovalo dokud jsem mohl celý den jezdit od fakulty k fakultě na svém polorozpadlém dámském kole a potkávat známé tváře.

Ještě se vrátím k těm učitelům. Není to tak, že bych se jim chtěl posmívat, či se na ně zlobit za kvalitu výuky. Je mi jich hrozně líto, protože si mnozí z nich uvědomují, co zažíváme a že nás ztrácí… A taky většina z nich už patří ke starší generaci a s tou technikou se přece jenom perou víc než my. Dokážu si živě představit, jakou paniku musí mít, když se nikdo z nás těch několik prvních desítek sekund hovoru neozývá. „Rozbil jsem to?“ „Přišel vůbec někdo?“ „Zapnul jsem to vůbec?“ Prostě ataky paniky ze všech stran!

Najde se ale i druhá skupinka učitelů, kteří si danou situaci vyloženě užívají. Jejich setkání jsou většinou povinná, abychom plně docenili jejich IT znalosti. Neustálé se snaží nás zapojit do výuky a rozdělují nás do malých a pak ještě menších skupin a pořád demonstrativně mění svá pozadí, abychom asi pochopili, že se během mrknutí oka dokáží dostat z viktoriánského sídla do vesmíru. Řeknu vám jen velice málo věcí dokáže podkopat autoritu učitele tak moc jako to, když vyučuje s Minicraft pozadím… Pochopte, zíráte na člověka, který právě vysvětluje hrůzy verdunského mlýnku na maso a má u toho za sebou hranaté kravičky a ovečky… To prostě nemůže mít úroveň.

Rok 2020 přinesl mnoho katastrof a mnozí z nás se strachem pozorovali, co přinese podzim. Nadšenci optimisticky pálili roušky, naopak ti ostatní normální a zdraví jedinci se připravovali na nejhorší. Ale nikdo, a za to bych dal ruku do ohně, si netipnul, že se ze všech našich učitelů stanou najednou alternativní YouTubeři!

Nezapomeňme však na studenty. My jsme taky sebranka zkrachovalých případů… Banda neaktivních individuí s věčně vypnutými mikrofony. Výstava koleček s monogramem. V tom lepším případě. V tom horším přehlídka cizích domácností a domácích outfitů. Nic vám nezkazí romantické představy o někom tolik, jako když ho vidíte v jeho přirozeném prostředí a neuvědomuje si, že ho pozorujete... Spolužačky mé krásné, prosím odpovězte mi na několik otázek. Proč se musím dennodenně koukat, jak se některá z vás snaží nenápadně zadusit rohlíkem s točeňákem? A sakra, co to máte všechny na sobě? Jakože jasně – jsem doma, nosím pohodlný věci, ale přece nenosím pohodlný věci strejdy Milana? To je jako teďka nějaký trend být brambora zabalená do deky? A ještě jedna otázka… Kde pořád berete ty čaje?! Prostě celý den se nezvednete z místa a furt máte v ruce čaj! To všichni žijete v domě s vlastní obsluhou? Nebo že vy vlastně už v tom hrnku na konci dne žádný čaj nemáte, ale vidíte, že všechny ostatní spolužačky ho furt demonstrativně vystavují, tak nechcete vypadat jako jediná trapka, co ho dopila?!

Ale dobře. To bych asi ještě přežil. Ale vážně se již déle odmítám dívat na náhodné otce těchto slečen, kteří pravidelně procházejí v pozadí, drbaje se na kdysi bílých slípkách!!

Tak toť asi vše, co mi lámalo srdíčko. V úvodu zazněla lidová moudrost a byl by to zločin proti jiným brakům jí i neskončit. Nechápete-li stále, jakou situaci teď studenti zažívají vzpomeňte na pořekadlo: „Fekáliím a jiným odpoledním zábavám se nevěnuj na místě, kde přijímáš živiny pro tebe nezbytné.“ Na vesnicích též známé jako: „Nekálej tam, kde jíš.“

1
Vytisknout
3962

Diskuse

Obsah vydání | 15. 2. 2021