18. 3. 2021
Světové oceány jsou obrovským úložištěm plynů, včetně chlor-fluorovaných uhlovodíků (CFC), poškozujících ozonovou vrstvu. Oceány tyto plyny absorbují z atmosféry a stahují je do hlubin, kde mohou být sekvestrovány po staletí i déle. Mořské CFC se již dlouho používají jako stopovací látky ke studiu oceánských proudů, ale jejich dopad na atmosférické koncentrace byl považován za zanedbatelný. Nyní vědci z MIT zjistili, že oceánské proudy alespoň jednoho typu CFC, známého jako CFC-11, ve skutečnosti atmosférické koncentrace ovlivňují. Ve studii, která byly publikována v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, výzkumný tým uvádí, že globální oceán svoji dlouholetou roli pohlcovače silné chemické látky poškozující ozonovou vrstvu opustí.
Vědci předpokládají, že do roku 2075 budou oceány emitovat zpět do
atmosféry více CFC-11 než pohltí, přičemž do roku 2130 budou emitovat
detekovatelné množství této chemické látky. Se sílícími změnami klimatu k
tomuto posunu dojde o 10 let dříve. Emise CFC-11 z oceánu účinně prodlouží
průměrnou dobu výskytu chemikálie, což znamená, že se v atmosféře bude
vyskytovat o pět let déle, než by tomu bylo jinak. To by mohlo mít vliv na budoucí
odhady emisí CFC-11.
Výsledky nového výzkumu mohou vědcům a tvůrcům politických strategií
pomoci při přesnějším určování budoucích zdrojů této chemické látky, která je
na základě Montrealského protokolu celosvětově zakázána.
„Někdy v první polovině 22. století budeme mít dostatek proudění z
oceánu, že by to mohlo vypadat, jako by se někdo snažil Montrealský protokol
obejít, ale místo toho by mohlo jít jen o to, co z oceánu vychází, “říká spoluautorka
studie Susan Solomon a dodává: „Je to zajímavá předpověď. Doufejme, že to
budoucím vědcům pomůže, aby se vyhnuli zmatkům.“
CFC-11 je chlor-fluorovaný uhlovodík, který se běžně používal k výrobě
chladiv a izolačních pěn. Když je tato chemická látka vypuštěná do atmosféry,
spustí řetězovou reakci, která nakonec zničí ozón, tedy atmosférickou vrstvu,
která chrání planetu před škodlivým ultrafialovým zářením. Počínaje rokem 2010
se výroba a používání této chemické látky na celém světě postupně zastavuje, a to
v intencích Montrealského protokolu. Jde o globální dohodu, jejímž cílem
je obnovit a chránit ozonovou vrstvu. Od té doby míra CFC-11 v atmosféře
neustále klesá. Vědci odhadují, že oceán absorboval asi 5 až 10 procent všech
vyrobených emisí CFC-11.
Zatímco koncentrace této chemikálie v atmosféře nadále klesají,
předpokládá se, že CFC-11 bude v oceánu přesycen. Oceán by se tak spíše stal zdrojem
než pohlcovačem CFC-11. „Po nějaký čas byly emise vypouštěné lidmi tak velké,
že to, co šlo do oceánu, se považovalo za zanedbatelné,“ říká Solomon. „Nyní,
když se snažíme zbavit emisí způsobených lidmi, zjišťujeme, že už nemůžeme
úplně ignorovat, co se v oceánu děje.“
Ve své analýze se tým MIT snažil zjistit, kdy se oceán stane zdrojem
této chemikálie a do jaké míry by přispěl ke koncentraci CFC-11 v atmosféře. Výzkumníci
se také snažili pochopit, jak v budoucnu změna klimatu ovlivní schopnost oceánu
tuto chemikálii absorbovat.
Vědci dospěli k závěru, že oceán začne vypouštět více CFC-11 než
absorbovat v roce 2075. Od roku 2145 by měl oceán emitovat CFC-11 v
takovém množství, které by bylo detekovatelné stávajícími monitorovacími
metodami. Klimatické změny tento proces uspíší. Modely simulující situaci, jež předpokládá globální oteplení o 5 stupňů Celsia do roku 2100, ukazují, že
celý proces by byl o 10 let kratší.
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse