Další výročí stoupence míru
22. 3. 2021 / Pavlína Antošová
čas čtení
5 minut
Foto: Král Jiří a královna Johana
V loňském roce (přesně 23. dubna 2020) uplynulo 600 let od narození Jiřího z Poděbrad. Už 22. března 2021 bychom neměli přejít ani 550 let od smrti tohoto „krále dvojího lidu." Ze třetí čtvrtiny 15. století neuškodí připomenout dva mezinárodní počiny českého královského páru – a odlišit je od sebe, protože vznikly za dvojím různým účelem.
Po čtrnáctiletém bezvládí a pak krátkém vládnutí mladého Ladislava Pohrobka získaly české země v bývalém zemském správci silného panovníka, který se politice věnoval už od mládí. Pravděpodobně se svého času stal očitým svědkem bitvy u Lipan. (Tehdy mu bylo 14 let a – pokud se opravdu zúčastnil – stál na straně vítězů). Každopádně potom sám usiloval především o diplomatická jednání.
Když ale skutečně nebo zdánlivě nazrála situace k ozbrojenému střetu, uměl dát pokyn k použití zbraní a případně se postavit do čela. (Tvrdě zasahoval bohužel také proti členům nově utvářené Jednoty bratrské. Jí se totiž poměrně vstřícná polipanská nařízení – Bazilejská kompaktáta – už netýkala).
Dokázal si vybrat úzký okruh velmi schopných spolupracovníků. Patřili k nim hlavně jeho druhá manželka Johana z Rožmitálu, o níž bude ještě řeč, a francouzský humanista Antonio Marini z Grenoblu. Ten se stal panovníkovým rádcem a prokázal mu obrovské služby především pro návrh evropské mírové organizace.
Dokument a první cesta
- nepozvednou zbraně proti sebě navzájem,
- nepokusí se jeden druhého zlikvidovat ani nekrvavými prostředky,
- převezmou odpovědnost za přestupky svých poddaných vůči svým sousedům,
- vojensky pomohou kterémukoli spojenci v případě válečného napadení,
- pokusí se diplomaticky urovnat případnou válku jinde v Evropě,
- a také nebudou pomáhat jednotlivým narušitelům míru ani následným poskytováním úkrytu, ani nejasně sepsaným předešlým glejtem.
- nepokusí se jeden druhého zlikvidovat ani nekrvavými prostředky,
- převezmou odpovědnost za přestupky svých poddaných vůči svým sousedům,
- vojensky pomohou kterémukoli spojenci v případě válečného napadení,
- pokusí se diplomaticky urovnat případnou válku jinde v Evropě,
- a také nebudou pomáhat jednotlivým narušitelům míru ani následným poskytováním úkrytu, ani nejasně sepsaným předešlým glejtem.
Při čtení upoutá jak logická návaznost bodů, tak srozumitelnost jednotlivých souvětí; tedy přednosti, které u takových textů dodnes nemusí být samozřejmé.
V letech 1462 – 64 tento návrh na své diplomatické misi šířila deputace, kterou vedli Marini a Albrecht Kostka z Postupic. Tito Poděbradovi vyslanci cestovali do států, jejichž vztahy s Jiřího hlavním evropským rivalem – papežem – byly napjaté. Přesto se téměř všude setkávali s uhýbáním, a právě královo úsilí o nezávislost na papeži celý projekt nadobro zmrazilo.
Druhá - odlišná - cesta
Vláda zvoleného panovníka v Čechách trvala více než dvanáct let – zčásti také díky mimořádné soudržnosti královského páru. Královna Johana promyšleně, postupně využívala většího vzdělání, jehož se jí dostalo. (Plynně mluvila několika jazyky. U Jiřího se uvádí, že částečně zvládl pouze němčinu). Nepřetržitě udržovala rodinné zázemí. (K sedmi nevlastním dětem se chovala stejně laskavě jako k pěti vlastním).
Dokonce v nouzi objevila své vojenské nadání. (Když Jiří v létě 1470 vytáhl proti postupujícímu Matyáši Korvínovi, ale ten mu vpadl do zad, postavila se do čela dalších českých jednotek. Podařilo se jí Matyáše zatlačit, i když jeho olomoucké korunovaci a následnému dvojvládí se zabránit nedalo).
Právě královna vydala glejt k pověstnému putování „z Čech až na konec světa," ačkoli se mohlo jednat o společný plán obou manželů. Výpravy, kterou vedl Johanin bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu, se zúčastnili někteří čeští šlechtici, vesměs katolického vyznání. Jednalo se pouze o rytířskou cestu osvětového rázu. Trvala dva roky.
Cestovatelé čerpali podněty z jiných evropských zemí a čelili některým nebezpečím, včetně pirátského útoku na vodách kanálu La Manche. Mezitím papež roku 1466 na Jiřího z Poděbrad a veškeré jeho příbuzenstvo uvalil kletbu. Světská mise pod vedením králova švagra však souběžně plnila druhý – skrytý – osvětový úkol v opačném směru: Přesvědčovala další Evropany, že navzdory husitským válkám Češi na svém územíKrál Jiří a královna Johana patří mezi osobnosti, které u nás razily cestu humanismu (a v širším slova smyslu tedy renesanci) i v krajně obtížných podmínkách. Smrt Jiřího z Poděbrad začátkem jara 1471 znamenala skon posledního rodilého Čecha, jenž nosil královskou korunu. To by ale k celkovému hodnocení nestačilo. Podstatné je, že tohoto panovníka můžeme zařadit k nejvýraznějším Čechům s časovým a mezinárodním přesahem.
10567
Diskuse