
Mámin průvodce mezinárodními vztahy
19. 3. 2021
Odstrašování
Celé ráno sis užívala tiché, nepřerušované práce v ložnicové "kanceláři", ale chováš silné podezření, že tvá druhačka vpadne do místnosti, jen co zahájíš videokonferenci. Ráda bys tomu předešla, takže čelíš dvěma neslučitelným možnostem: Zabarikádovat se v pokoji a na dveře nalepit ceduli přikazující dítěti, aby nevstupovalo, nebo dceru varovat, že pokud vstoupí, nebude si později moci hrát na tabletu svou oblíbenou hru (ačkoliv buďme upřímní, víš, že by to bylo kontraproduktivní, protože tajně oceňuješ klid, který přináší její čas strávený u obrazovky). Tak či onak, ráda bys uchovala mírový status quo.
Odstrašení je "odrazení někoho od toho, aby něco udělal, tím že dosáhnete, aby věřil, že náklady překročí očekávaný výnos". Směřuje k tomu předejít situaci, kdy jiný stát podnikne nějakou (nežádoucí) akci, kterou ještě neprovedl. Například během studené války měli američtí vojáci v Západním Německu odstrašit sovětskou invazi. V tomto smyslu se odstrašování týká udržování statu quo a je úspěšná, když se nic nestane. Pokud musí odstrašující stát splnit svou hrozbu, odstrašování selhalo.
Zásadní je, že úspěch odstrašování závisí na percepci cílového státu. Proto komunikace záměru a kredibilita deterentních hrozeb je klíčem k jakékoliv strategii odstrašení. Hrozba je věrohodná jen tehdy, pokud to cílový stát vnímá tak, že hrozící stát má schopnost hrozbu splnit (což je typicky snadné pro silný stát jako USA), stejně jako politickou vůli to učinit (což může být mnohem složitější, zejména pokud provedení akce může poškodit i hrozící stát samotný). Tak jako relativita i odstrašování existuje v řadě provedení (obecné versus konkrétní, přímé versus rozšířené, trest versus zabránění, konvenční versus jaderné, atd.), ale všechna sdílejí tuto základní logiku.
Celý text v angličtině: ZDE
Diskuse