Testovací Potěmkin

18. 3. 2021 / David Marenčák

Když se probojujete „nepřízní trhu“ a přízní spekulantů, padělků a zboží pochybných kvalit a ty testy seženete, čeká vás organizační peklo, jak vícesměnný provoz otestovat v rekordně krátkém čase, jak vyrobit nejrůznější výjimkové seznamy (zaměstnanci v pracovní neschopnosti, v karanténě, ve lhůtě 90 dnů od prodělání covidu, lidé na home office, dohodáři a jiní externisté běžně na pracovišti nepřítomní, ale v systému vedení jako zaměstnanci), jak zorganizovat přísun testů a zajistit, aby i přes proměnlivou fluktuaci kolegů byl každý otestován právě jednou týdně, ne vícekrát – a zároveň nikdo z různých důvodů v určené časy schématu nepřítomný naopak nevypadl; jste teprve v úvodní desetině.

Následné formální evidence a nejrůznější reporty na všechny strany jsou jen přípravou. Denně řešíte nejrůznější dotazy, včetně těch vyloženě zlovolných, občas nějakého švejka a tisíc a jednu nástrahu laicky prováděných testů, od chybějících komponent v testech, jiného sdíleného, který znemožní více testování na více místech v jednom čase, až po různá nepochopení, selhávání testů atd.

Čistě rétorická otázka například zní, jak firmy docílí souladu s návodem výrobce u populárních testů ze slin, aby zaměstnanec před otestováním 2-4 hodiny nejedl, nepil, nežvýkal a nečistil si zuby. Některé návody zapovídají i kouření.

Očividný a bohužel nikterak výjimečný alibismus je rovněž způsob, při kterém jde zaměstnanec za plentu a otestuje se sám – pomocí nasofaryngeálního odběru. Ten, jak známo, laik bez kvalitní průpravy a především praxe sám nikdy neudělá dobře – a i kdyby sebevíc chtěl, tak nepozná rozdíl. Špejle nemá zaměřovač, navigaci ani kameru, a že někde něco cítí a dál už to sunout nejde a myslí si, že to stačí, je k uzoufání směšné.

A takových příběhů jsou desítky. Co je trendem a co nahodilou, nepočetnou situací, lze těžko soudit. Data jako obvykle chybí a nelze se tomu divit. Kde nejde o zlovůli, jde o neznalost a nevědomost nebo objektivní nemožnost dělat věci správně. K ničemu z toho se nikdo otevřeně nepřizná, ať už z oprávněných obav z postihu, nebo z prostého důvodu: neví, že neví.

A to všechno s uvědoměním, což následné statistiky a čísla potvrzují, že je to k ničemu. Antigenní testy nejsou k tomuto typu operace vhodné. Rozliší příznakového člověka s jiným onemocněním a s covidem. Na to jsou ještě dobré, na všechno ostatní jsou málo citlivé. A to je dle mého anekdotického pozorování a zkušenosti v praxi to hlavní, proč se při tak masivním testování žádný nárůst čísel nekoná.

A ano, vím, že některé firmy vyloženě záměrně nejrůznějšími způsoby podvádějí, provádějí testy tak, že účinná detekce není možná a že existuje celá řada dalších vlivů. Přesto záchyty testování odpovídají procentu lidí, kteří by odpadli v nemoc ještě ten den nebo maximálně druhý. Kde se poctivě snaží nebo kde tutlají, nutí i pozitivní zaměstnance pracovat; nikde není zásadní rozdíl. Než antigenní testování ve firmách odhalí pozitivního zaměstnance, stihne tento nakazit řadu kolegů a vše se sype jako domeček z karet přes všechna, při nejlepším vědomí a svědomí, zavedená a vymáhaná interní opatření. Je proto logické, že žádný strmý nárůst počtu nakažených a zachycených se nekoná.

Vláda, jak činí její objektivní zodpovědnost, zajistila materiální a organizační podmínky k potlačení pandemie na celospolečenské úrovni; opět svoji neschopnost individualizuje a přesouvá, tentokrát na firmy. S chucpe drzostí je pak schopna tento očekávatelný neúspěch předkládat jako důkaz, že koronavirus v průmyslu neexistuje a že papír s kulatým razítkem vydaný pozdě v noci opět všechno zachraňuje.