Polemika s Karlem Dolejším

Babišův styl vládnutí je směsicí iliberalismu a neoliberalismu

16. 3. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Můj článek s názvem Český neoliberální experiment za jeden rok připravil o život víc lidí než komunistický režim si vysloužil podpásovou kritiku z pera Karla Dolejšího. Ten směšuje hned několik věcí najednou, aniž by pozorně četl můj text. Pokud soudím, že neoliberální kapitalismus se všemi svými neduhy nese plnou odpovědnost za zhruba 50 procent obětí koronaviru, nelze vinu za tento žalostný stav svalit pouze na „protekcionistického“ Babiše, jak naznačuje Dolejší, ale na celou jeho vládu, jakož i na neautentickou opozici, potažmo na dysfunkční orgány státní správy.

Je laciné a podpásové shodit názorového oponenta nálepkou „levičáckého radikalismu“, přestože tvrdí prakticky totéž, co akademická literatura. Pakliže nikdo s vážnou tváří nerozporuje, že v ČR v letech 1948 až 1989 panoval komunistický režim, aniž by zde byl realizován komunismus tak, jak jej chápal Karl Marx, je s podivem, že vůbec existují ideologické rozpory ohledně pojetí polistopadové transformace. Navíc Karel Dolejší svá tvrzení neopírá o žádné zdroje, byť s ním v dílčích aspektech mohu souhlasit.

Post-komunistické státy, včetně Československa a posléze České republiky, patřily k nejhorlivějším osvojitelům volnotržních reforem. Nejenže bez reptání realizovaly většinu politických opatření vycházejících z Washingtonského konsenzu, aby tak dosáhly úrovně vyspělých západních zemí – ale dokonce ostatní země předčily osvojením avantgardních reforem, jako je rovná daň nebo privatizace důchodového systému, jak soudí Hilary Appel a Mitchell A. Orenstein z Newyorské univerzity a autoři analýzy s názvem Why Did Neoliberalism Triumph and Endure in the Post-Communist World? (Proč neoliberalismus triumfoval a přetrval v post-komunistickém světě?). Spousta východoevropských zemí podle autorů zavedla někdy až extrémní neoliberální reformy, aby přilákala pozornost zahraničních investorů.

Na mysl se vkrádá otázka, zda toto není jeden z důvodů, proč se Česká republika stala levnou montovnou závislou na libovůli zahraničních investorů, kvůli nimž slovy ministra Havlíčka a dalších průmyslových lobbistů nemůžeme zastavit průmysl, abychom nebyli penalizováni za nedodržení dojednaných dodávek. 

Další pozoruhodné postřehy nalezneme ve studii Ondřeje Císaře z roku 2017 pojednávající o české cestě od post-komunistického idealismu k ekonomickému populismu. Autor v textu píše, že Česká republika je v současnosti jednou z nejotevřenějších ekonomik na světě, což je v první řadě výsledkem přímých zahraničních investic a závislosti na mezinárodním obchodu. Jakkoliv je neoddiskutovatelný neoliberální zápal Klausových vlád, v jejich stopách po osmiletém sociálně-demokratickém intermezzu kráčely kabinety Mirka Topolánka a Petra Nečase, jejichž hlavním cílem byla redukce státního dluhu prostřednictvím úsporných opatření. Odpor vůči indolentním vládám zavádějícím nepopulární kroky nehledě na názor společnosti se stal plodným teritoriem pro Babišův „manažerský populismus“, třebaže ve hře je samozřejmě vícero faktorů.

Babišův styl vládnutí, který nalezl tak širokou odezvu v českých luzích a hájích, charakterizuje Seongcheol Kim z berlínského střediska sociálních věd jako „osobitý druh populismu“ nesoucí přívlastky „manažerský“ či „technokratický“, jehož podstatou je jak „iliberalismus“, tak „ zjevný neoliberalismus“ – na což ostatně odkazuje ústřední Babišův slogan „řídit stát jako firmu“. Nabízí se tedy otázka: je snad proslulé výzkumné centrum v Berlíně hnízdem ultralevičáků?

Andrej Babiš – obdobně jako Donald Trump – přišel s mazaným trikem, jak oklamat společnost, již ovládla deziluze a odpor vůči takzvaným demokratickým stranám: oligarcha vystupuje jako zkušený a schopný podnikatel předstírající zájem o frustrované a znechucené voliče, jimž slíbí zářné zítřky. Přitom však moc dobře ví, kde je jeho místo a jaké jsou jeho zájmy, tj. obohacení sebe sama na úkor ostatních.

Onen Dolejším rozporovaný neoliberalismus v Babišově stylu vládnutí se nedávno projevil v daňové reformě, která hraje do karet především bohatším vrstvám. I odpor části Babišových poslanců vůči stoprocentní nemocenské, která je standardem v Německu a Rakousku, či ostrý nesouhlas Babišova ministra Havlíčka s uzavřením průmyslu o ledasčem vypovídá. Neoliberální náhled na svět je vlastní nejen tuzemské politické třídě a cynickým kapitánům průmyslu, ale i neopomenutelné části české společnosti. Souhlasím s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, podle níž je naprosto šokující pozorovat, kolik Čechů s otevřenou lhostejností akceptuje zbytečné umírání tisíců lidí, což je neklamný symptom desítky let přetrvávající neoliberální ortodoxie, jež velí, aby se každý staral jen sám o sebe.



0
Vytisknout
6610

Diskuse

Obsah vydání | 18. 3. 2021