Portrét českého umělce v exilu

1. 6. 2021 / Marie H Kurfiřtová

čas čtení 9 minut


Účelem mého článku je představit čtenářům českého post-modernistického hudebního skladatele, klavíristu a varhaníka Aleše Jermáře a upozornit na jeho dílo hudební veřejnost a to zejména hudební instituce jako je například knihovna Akademie muzických umĕní (AMU) v Praze, které by projevily zájem o uložení sbírky jeho hudby do svých archívů.

Aleš Jermář absolvoval konzervatoř a Akademii muzických umĕní (AMU) v Praze. Poté byl zamĕstnán Československým státním filmem a televizí, kde v letech 1955 až 1964 spolupracoval s významnými herci a režiséry a tvořil hudbu pro programy dĕtského vysílání, krátké filmy, koncerty, televizní a divadelní insenace a rozhlasová vysílání. Svými improvizacemi též doprovázel tehdy populární televizní pořad Zvĕdavá kamera. Jeho hudba a nĕkteré z krátkých filmů, na kterých se podílel, obdržely prestižní ceny na mezinárodních festivalech v Cannes, Lipsku, Mnichovĕ, Mexiku, Benátkách a Oberhausenu. Mezi tyto filmy například patří Fantasie pro levou ruku a lidské svĕdomí, Balet koní, Kolik synů máme, Život Bohdana Kopeckého režiséra Jaroslava Šikla, Dům času a slov a Vzdálenost od středu režiséra Bohumila Sobotky, Vajíčko a Objevy na hradĕ režiséra Zdeňka Kopáče a slovenský film Slnovrat režiséra Evžena Šimko.

Coby varhaník, Aleš byl oslavován pro sílu projevu, interpretační dokonalost, stylovou průzračnost, virtuositu a neobvyklý improvizační talent. Koncertoval v mnoha zemích Evropy a pozdĕji i v Kanadĕ a ve Spojených státech amerických. Mĕl obsáhlý varhanní repertoár a kromĕ toho dokázal improvizovat v jakémkoliv stylu jakéhokoliv období. Bĕhem vystoupení často vyzýval obecenstvo, aby mu zadalo nĕkolik náhodných tónů, na nichž pak vytvářel improvizace. Coby skladatel, Aleš byl zastáncem silné melodické linky a ve svých kompozicích kladl důraz na melodičnost a představivost. Už jako malý chlapec, kdy ještĕ o improvizaci nic nevĕdĕl, rád snil u piána a už tehdy cítil, že se chce stát hudebním skladatelem a výkonným umĕlcem. Převážná vĕtšina jeho tvorby jsou vlastnĕ improvizace, které dokázal držet ve své pamĕti a hrát je bĕhem svých vystoupení. Do not zapisoval pouze to, co bylo určeno pro interpretaci jinými hudebníky.

Alešův otec Vítĕzslav Jermář, majitel pražské továrny na farmaceutika, která byla po únoru 1948 znárodnĕna a začlenĕna do státního podniku Spofa, byl též hudebníkem a oddaným vlastencem. Bĕhem války často posílal svého syna, aby při jízdĕ na kole předával informace členům protifašistického odboje se slovy: “Jeď, ty jsi malý, tebe nebudou podezřívat!” Za dob komunistického režimu byl Aleš nĕkolikrát předvolán na StB do Bartolomĕjské ulice pro svůj kritický postoj k politice komunistické strany a vyslýchán. Byl to statečný, otevřený a pravdomluvný človĕk a jak se říká, co mĕl na srdci, to mĕl i na jazyku. Nakonec mu bylo známými řečeno, že pokud nechce skončit ve vĕzení, mĕl by radĕji zmizet za hranice, což se mu v roce 1964 podařilo.

Vydat se do neznáma nebylo lehké rozhodnutí. Znamenalo to zanechat za sebou svůj domov, své blízké a úspĕšou kariéru. Mnozí se dodnes domnívají, že ti, kteří tehdy opustili svoji vlast si v zahraničí polepšili a jejich odchod jim nedokážou odpustit. Ale opak je pravdou a to zejména pro umĕlce, který tím ztrácí své kulturní zázemí, začíná oslovovat lidi v cizím prostředí a který ke své tvorbĕ potřebuje porozumnĕní publika. Málokterým se po velkém strádání podaří dosáhnout způsobu života a úspĕchů, které z donucení či dobrovolně opustili. Vezmĕme si například osudy členů Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Bĕhem svého pobytu ve Spojených státech amerických se usilovnĕ učili anglicky, překládali svoje nejúspĕšnĕjší hry do angličtiny a snažili se o to, aby se jejich hry hrály na Broadwayi. Avšak nikdy se jim to nepodařilo. Americkému obecenstvu byla jejich tematika cizí a oni byli nuceni účinkovat pouze pro krajanské spolky. Jan Werich se po skončení války vrátil do Čech, Jaroslav Ježek se s emigrací, i když jenom dočasnou, nikdy nesmířil a zemřel ještĕ před návratem domů. Jiří Voskovec se rozhodl zůstat ve Spojených státech, kde se sice propracoval k nĕkolika filmovým rolím, ale slávy a ocenĕní kterých si užíval v bývalém Československu, již nikdy nedosáhl. Pouze nĕkolika vyjímkám se podařilo dosáhnout svĕtového přijetí a uznání. Mezi nĕ například patří režisér Miloš Forman, spisovatel Milan Kundera a hráči na kontrabas Miroslav Vitouš (Weather Report), George Mráz (Oscar Peterson) a Ivan Král (Patti Smith).

I když Alešovi nechybĕl talent, nemĕl zde ty pravé konexe a nepodařilo se mu se svým umĕním prorazit. Po nĕjakém čase stráveném v New Yorku se usadil ve státĕ Connecticut. Vytvořil si tam svůj svĕt a nové přátelé, udržoval kontakt s dobrými přáteli v Praze a s událostmi v Československu, které pečlivĕ sledoval přes oceán. Pokračoval v komponování, občas koncertoval a učil nĕkolik studentů hře na klavír. Naučil je hrát skladby Janáčka a Martinů, promítal jim české filmy a vařil výborná česká jídla. I já jsem se mnohokrát tĕšila výtečné pohostinosti Aleše a jeho manželky Holly v kouzelné atmosféře jejich domova. Seznámila jsem se s nimi v roce 1982 přes našeho společného známého Evžena Drmolu, českého dramaturga, který žil v Bostonu. Studovala jsem tehdy hudbu na bostonské jazzové konzervatoři Berklee College of Music a tak jsme s Alešem mĕli hodnĕ společného. Byli jsme nejenom krajané, ale stali jsme se i dobrými přáteli. Při svých častých návštĕvách u nich jsem mĕla možnost vyslechnout si a prodiskutovat s ním jeho nejnovĕjší kompozice, nahlédnout do jeho tvůrčího procesu a obdivovat se nejen jeho hudebním schopnostem ale též obrazům Antonína Slavíčka a Ivana Dobroruky i jeho překrásné sbírce tradičních českých loutek, mezi nimiž nechybĕla ani Mánička, kterou si mnozí z nás pamatují z televizních pořadů Spejbla a Hurvínka.

Alešova hudba je plná lásky k přírodĕ a k lidem. Když začátkem osmdesátých let objevil syntetizéry, okamžitĕ se do nich zamiloval. Poskytly mu širokou paletu zvuků, které ho inspirovaly k tvorbĕ nové hudby. Využil k tomu nejen svých znalostí gregoriánských chorálů a klasické hudby dvacátého století ale též i svého zájmu o nové zvuky a současné hudební styly. Slyšíme v ní orchestrální nástroje, ženské a mužské sbory, církevní zvony, harfy a španĕlské kytary, zvuky přírody i autentické hlasy velryb, vlků a racků. Ale především, tato hudba vypráví příbĕhy – příbĕhy o zániku bájné Atlantidy, které jsou aktuální i v současné dobĕ, kdy svĕtu hrozí nebezpečí válek, přírodních pohrom a destrukce životního prostředí, či příbĕh helmy vojáka plné hlíny. Jeho skladba Fantasie pro levou ruku a lidské svĕdomí zůstává silným protiválečným poselstvím a kompozice nazvaná Stella Maris pro varhany a velryby, jejichž hlasy se ozývají z magnetofonového záznamu bĕhem vystoupení, mistrnĕ podbarvuje molovou tóninou jejich tklivé konverzace ve vodních spoustách.

Alešova pozůstalost obsahuje živé nahrávky z jeho vystoupení, studiové nahrávky jeho skladeb a improvizací, rozhovory s Alešem Jermářem, kde mluví o svém tvůrčím procesu, historický záznam rozhlasového rozhovoru s českým klavírním virtuosem Otakarem Hollmannem, žákem Vítĕzslava Nováka, který přišel o pravou ruku v první svĕtové válce a pro kterého Aleš napsal skladbu Fantasie pro levou ruku a lidské svĕdomí, dokumentární film stejného názvu režiséra Pavla Hobla z roku 1960, články z novin, programy z Alešových koncertů a hudební partitury. Další materiály z Alešovy tvorby, které nejsou součástí této sbírky, pravdĕpodobnĕ stále existují v archívech českého filmu a televize.

Od šedesátých let minulého století se v České republice mnoho zmĕnilo. Dnes se může volnĕ cestovat a nikdo se nemusí kvůli obavám z perzekucí vydávat za hranice. Alešův život a kariéra byly emigrací násilnĕ přerušeny. Přesto však zůstával sám sebou a nikdy neztratil českého ducha a ani český smysl pro humor. Přála bych si, aby se jeho krásná hudba po mnoha letech v cizinĕ vrátila do zemĕ, kam náležitĕ patří, aby byla zachována pro potĕšení a inspiraci příštím generacím milovníků hudby a stala se tak součástí českého kulturního dĕdictví. Hudební dílo Aleše Jermáře je v současné dobĕ ve vlastnictví jeho vdovy Holly Jermářové a já jsem kurátorkou jeho sbírky.

Pokud máte o uložení této sbírky zájem, můžete mĕ kontaktovat na mé emajlové adrese kurfirt@fas.harvard.edu



.

1
Vytisknout
8722

Diskuse

Obsah vydání | 7. 6. 2021