Pot, krev a slzy

17. 9. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 16 minut
 

Ano. I takto těžce se mohou rodit kvalitní literární díla ze spisovatelského pera mezi čtenáři uznávané a často vyhledávané autorky sedmi knih, jejíž původní profesi bylo herectví, Evy Hudečkové.

Paní Evo, jak se to stane, že se z oblíbené herečky stane čtenáři milovaná spisovatelka?

 

Eva: Myslím, že můj únik z herecké branže souvisí s touhou mé duše po svobodném prostoru, kde mohu nakládat se svými myšlenkami podle svých mravních a estetických pravidel, mohu popouštět uzdu i krotit svou fantazii, určovat své tvořivosti autentickou podobu a vlastní limity. Herecká profese nesporně má svou hodnotu, výhody a závratné výšiny, ale i záludná úskalí a temné rokle. Herec je interpretem textu, který mu byl dán, ať se mu líbí nebo ne, je závislý na vůli jiných, a pokud ho neprovází štěstí na kvalitní vedení, doplácí na omezenost, profesní nedostatečnost a nedůstojné zacházení. Chce-li zůstat hercem, musí vyhovět daným šablonám, občas paralyzujícím jako svěrací kazajka. Pro nezávislou povahu je to zaminovaná zahrada.

V jednom ze svých mnoha rozhovorů jste se zmínila, že vaše knihy vznikají z potu, krve a slz. Znamená to tedy, že stále nejste spokojená s tím, co napíšete, pokud to nepřivedete k té dokonalosti, že si řeknete, teď je to, přesně to, co jsem chtěla slovem vyjádřit…

Eva: Mám silnou autocenzuru, během psaní svádím boj s každou větou, stále přepisuji a hledám co nejpřesnější a nejpůsobivější způsob vyjádření. Je to věčné snažení s nejistým cílem a neumím přestat. „Na počátku bylo slovo,“ praví Bible. To slovo vyjádřilo první myšlenku. Člověk dostal privilegium řeči, jeho sdělení může lidi poučit, vychovat, spasit, zmást, rozeštvat, zničit. Dávám si pozor. Děsí mě příměr, že papír snese všechno.

Je o vás známo, že milujete absolutní ticho a klid, kde tyto dvě drahocennosti v současném neskutečně hlučném světě nalézáte?

Eva: Mám svůj tichý koutek v klidu našeho domova, v blízkosti svého muže. Jsem obklopena harmonií, nejen hudební. Je to mé nejmilejší místo na světě.

Jak jsem se o vás dočetla milujete také kromě těchto dvou zmíněných drahocenností i samotu. Čím pro vás tato třetí drahocennost je, dejme tomu v tvůrčím procesu?

Eva: Léta spolupracuji se svým mužem na hudebních aktivitách, stále jsme na cestách, ve víru společnosti. Je to úchvatný způsob života, ale i neobyčejné zážitky někdy unaví. Samota je pro mě balzámem, zdrojem posilující energie a oázou koncentrace, srovnám si věci v hlavě, přijímám život se všemi jeho podivnostmi a složitostmi, nalézám v něm inspiraci. Zdivočelé způsoby, chaos a hluk mě deptají, podle mě nesvědčí ani tělu, ani intelektu, ani tvořivosti. Je to šedá zóna pro zoufalce, kteří nad sebou ztratili vládu a nevědí kudy kam.

Z vašich knih namátkou vybírám Bezhlavá kobyla, Bratříček Golem, O ztracené lásce, která se zatím jako jediná dočkala televizního zpracování, díky paní Nadě Urbáškové, s níž jste při natáčení spolupracovala. Jaký to byl pro vás jako pro autorku dané knihy pocit, podílet se na její filmové podobě?

Eva: Plný nadějného očekávání, vždyť v době vzniku devítidílného seriálu, ke kterému jsem napsala scénář, začínalo nové tisíciletí. Kdo by nechtěl vykročit správným směrem. Doufala jsem, že nebudu patřit k autorům, kteří dali svou předlohu na pospas televiznímu či filmovému zpracování a podali o tom zdrcující výpověď. Osobní zkušenost bych nazvala „pohádkovou“, se všemi krajnostmi tohoto žánru. Během natáčení jsem se těšila z přínosu obětavých reků z filmového štábu, ale, co by to bylo za pohádku, kdyby se i zlo neuchopilo žezla. Podlá ježibaba chtěla dosadit na trůn svého nezdárného synka, vrchnost hamižnila po penězích, zrádní rádci kuli pikle, moje naděje se otřásala v základech, ztrácela jsem víru ve šťastný konec. Jako zázrakem dobro stálo při mně, zabránilo čachrám, a já jsem za to dodnes vděčná. Seriál „O ztracené lásce“, si získal vroucí přízeň diváků a zůstal natrvalo v jejich srdcích. Naďa Urbášková mě vyzvala ke spolupráci s televizí Noe, kam nastoupila jako dramaturgyně. Navrhla jsem projekt „Má vlast“, který už patnáct let uvádí na obrazovku mladé hudebníky, prezentuje je na památných místech naší země, za podpory osvícených donátorů. Chtěla jsem, aby na velký umělecký odkaz naší minulosti navazoval génius současnosti a měl vliv na naši kulturní budoucnost. TV Noe odvysílala desítky koncertů a zviditelnila vývoj jedinečné generace, která dnes úspěšně dobývá domácí i světová pódia.

Kromě toho jste také autorkou mysteriózních povídek O Betulce a Ohnivcovi, O Malušce a Safirovi, O Borhovi, pánu skal, které vyšly pod společným názvem, V moci kouzel a také mysteriózního příběhu ze Staré Prahy, který jste pojmenovala Tajemství pražského šotka. Co vás přimělo k jejich tvorbě?

Eva: Od dětství mě okouzlovala Praha, nejkrásnější město, jaké znám. Zároveň mě motivovala úcta a obdiv k našim předkům, tvůrcům vrcholného umění, jež nás zařadilo mezi kulturní velmoci světa. Náš národ dostal do vínku neobyčejné nadání, zajímá mě, jak bylo a je s tímto božím vkladem zacházeno. Ne vždy se ho podaří zúročit. Talent je ohrožený druh, jde po něm spousta cizopasníků, nepřejícím bývá trnem v oku a popudem k nevraživosti. Závist je jako saň, jednu hlavu utneš a další dvě narostou. Vím, že nemohu vymýtit lidskou zášť, ale těší mě psát o hrdinech a hrdinkách, které si s ní poradí.

Vaším nejoblíbenějším spisovatelským žánrem jsou pohádky jako například ta O zasněné Žofince. Kdybyste měla tu moc, co byste z pohádkového světa přenesla do toho současného?

Eva: Svolala bych na pomoc všechny kouzelné bytosti, které nefandí hlupákům a křivákům a v pravý čas se přikloní na správnou stranu. Třeba moje Pavoučnice Sklepnice ze Ztracené lásky nebo čarodějnice Habaďůra z Bratříčka Golema a z Tajemství pražského šotka, kde jsem jí znovu dala možnost předvést, co umí. Přiznám se, že bych se s oběma chtěla kamarádit.

Ve svých knihách často píšete o ženách a dětech, které se rodí jako nemilované. Proč jste se rozhodla pro toto téma – je to tím, že je na světě stále ještě mnoho mužů, kteří páchají zlo na ženách místo toho, aby se k nim chovali s úctou a láskou, aby si jich vážili...

Eva: Ano, to je moje bolavé téma, obludné ve svém rozsahu, stále nabízí nespočet svědectví o rozpolceném, nenávistném světě, o nadřazenosti a panovačnosti samozvaných nadlidí, o mravním a kulturním úpadku, živořícím ve stínu technického a hospodářského pokroku. Člověk neschopný lásky se stává sobeckým ignorantem, otrockým konzumentem podřadných potravin, nápojů, pilulek a bezduché zábavy.

Není žádným tajemstvím, že vaším manželem je světově uznávaný houslový virtuos Václav Hudeček, a tak mi to nedá, abych se vás nezeptala. Když dopíšete svou, kteroukoliv knihu – je tím jejím, úplně prvním čtenářem váš manžel?

Eva: Ano. Dám na jeho dojmy. Zná mě, zná můj způsob psaní, ví, co chci sdělit a proč. Je nezaujatý, jeho připomínky mě nutí zbystřit pozornost, zda jsou moje myšlenky jasné a pochopitelné. Autor si „vidí do hlavy“, ví, o čem mluví, ale musí o tom přesvědčit i svého čtenáře, aby se vyznal v zákrutách příběhu a neztratil nit.

Vaše setkání prý bylo osudovou láskou na první pohled…

Eva: Hned jsme si padli do oka, to je pravda, ale neskočili jsme do vztahu po hlavě. Oba jsme měli pár zkušeností, věděli jsme, jak skok do neznáma může dopadnout. Ale tentokrát bylo všechno jiné, okouzlující a tajemné, ani jeden z nás tu záhadu nechtěl pokazit. Dávali jsme si na čas, s ohledem na složitost našich životů. Nic jsme nechtěli uspěchat, každá chvíle byla vzácná a nádherná. Rozuměli jsme si, shodovali se v názorech na podstatné věci, i na ty nepodstatné, rostla v nás vzájemná důvěra a láska. Neměli jsme nouzi o radost, ani o překážky, smích nám pomáhal dostat se ze šlamastyky. /Jen čtenářům pro informaci, „šlamastyka“ je jazyková slátanina z němčiny a hebrejštiny a znamená „pokažené štěstí“/

Já osobně si myslím, že je to velký dar z nebes, když člověk potká opravdu tu pravou spřízněnou duši, se kterou si rozumí ve všech směrech/po všech stránkách...

Eva: Určitě. Považuji za nejdůležitější věc v životě potkat spřízněnou bytost, jenž spoluvytváří láskyplnou, tvořivou a mírumilovnou atmosféru našeho domova. Jsme tu jeden pro druhého. Když se nám občas nedaří práce, míjí nás úspěch a uznání, může to být i k našemu prospěchu. Ale když jsme opuštění, to nás ničí.

A také si myslím, že se to pak projeví i v tom, že vznikají řady chvályhodných projektů, tak jako to činí i stejnojmenná Akademie vašeho manžela, která podporuje rozvoj hudebních talentů v oblasti vážné hudby…

Eva: Dobré podmínky bezesporu přispívají k realizaci vizí, ale může být nápomocný i stav nouze. V devadesátých letech, po údobí socialistického experimentu, se naše země vydala neprobádanou cestou ke svobodě a prosperitě. Znali jsme spoustu snílků, kteří s čistou duší usilovali o naplnění svých šlechetných představ, ale svoboda bez hranic dává prostor všem. Stali jsme se útočištěm dobrodruhů, tuzemských i zahraničních, naše společnost se potýkala s dobovými neduhy, hamižností a pokleslostí, s vlivem nekompetentních osob, které z pozice své moci a nadřazenosti napáchaly mnoho škod. Kulturu ovládl showbussines, diktát zábavního průmyslu, se snahou vydělávat za každou cenu, bez ohledu na kvalitu. Rozmohly se drogy. Krásná umění, především vážná hudba, po staletí největší deviza a chlouba našeho národa, se ocitla na okraji zájmu většiny politiků a médií, pohlcená chaosem doby. Dorůstala generace nadaných mladých muzikantů, nedostávalo se jim pozornosti, ani podpory, aby mohly důstojně začít profesionální kariéru. To nás přivedlo na myšlenku hmotně je podpořit, dát jim možnost vystoupit na profesionálním pódiu. Byl to překážkový běh na dlouhou trať, občas nám docházel dech, ale vydrželi jsme. Za třicet let jsme se s pomocí dobrodinců postarali o desítky nadaných dětí. Mnohé z nich se staly vítězi mezinárodních soutěží, koncertními mistry předních orchestrů, založily komorní soubory, kvarteta a tria. Jsou nejlepší investicí našeho života.

Se svým manželem jste procestovala i kus světa. Poštěstilo se vám zavítat i do Austrálie?

Eva: Manžel vystupoval v řadě australských měst s Českou filharmonií, já jsem v té době intenzivně psala, tak jsem ho nemohla doprovázet. Je to pro mě neznámý kontinent, ale slyšela jsem o něm jen to nejlepší. Snad se tam někdy podívám.

Velmi moc se mi líbí vaše krédo, které zní: „ Chci být alchymistou duše, abych vše špatné proměnila v dobré.“ Myslíte, že se to dá zrealizovat v celosvětovém měřítku, protože si myslím, že i přes veškerou snahu moudrých a slušných lidí převažuje po celém neklidném/rozbouřeném světě stále to špatné více než to dobré…

Eva: Ano, svět skomírá v rukou nezodpovědných chamtivců. Jsem přesvědčená, že pokud lidem záleží na kvalitě života, musí se alespoň pokusit špatné věci změnit. Kdyby to neudělali, ulehčili by cestu zlu, svou netečností by je posílili. Dobrý skutek dokáže zázraky. Na ty se žádný ničema nezmůže. To je povzbudivé a nadějné. Napsala jsem o tom knížku „Sedmihlásek“. Pojednává o ctižádostivém vrzalovi na housle, který ze závisti k nadanému chlapci ukradne hudbu a zašantročí tóny, a tím uvrhne svět do hrobového ticha a temna. Dvě děti, Esterka a Sedmihlásek se vydají na strastiplnou pouť k záchraně… Je to na nás. Každý z nás má možnost volby.

Když si chcete od psaní zcela odpočinout, jak nejraději relaxujete – posloucháte zpěv ptactva, jdete na procházku nebo se pustíte do vaření, či úklidu..?

Eva: Úzkostné stavy léčím námahou, třeba zrytím záhonu. Nejraději relaxuji v lese nebo na břehu moře, v obrazárnách nebo na divadelním představení s poetickou náplní a inteligentním humorem, skvěle se cítím v Semaforu. Radost a sílu čerpám ve společnosti lidí, které mám ráda. Lásku a útěchu nacházím v náruči svého muže.

Leží na vašem pracovním stole nějaký další zajímavý námět, který byste ráda zhmotnila v podobě nové knihy?

Eva: Brzy vyjde moje nová kniha, nazvaná Veselice. Její příběh jsem upředla z nejsilnějších prožitků svého života, z velkomyslnosti, z nevypočitatelnosti i šílenství bytostí, které mi vstoupily do cesty. Tentokrát to není pohádka, zlo nemá kouzelnou hůlku, ale lidskou tvář. Myslím, že čtenáři v něm objeví podobnosti s vlastním osudem, možná tam spatří obraz sebe sama, poznají své souputníky, jež je vedli ke slunci nebo k temnotám.

Vždycky když stojím na začátku nové knihy, napadá mě více témat, svádím tuhý boj, než se rozhodnu, jakému dám přednost. I tak to má favorit těžké. V průběhu psaní prochází proměnami, mate a překvapuje, někdy se změní k nepoznání. Stejně jako lidé, když s nimi osud zamává, nezvládnou náhlý úspěch, výhru v loterii nebo je zdrtí nezdar, když zpychnou, posedne je zášť nebo se zamilují k zbláznění. V každém z nás spí různé bytosti, záleží na tom, kterou z nich v rozhodující chvíli probudíme a dáme jí šanci, aby nás ovládla.

Hudba s literaturou se nádherně doplňuje a propojuje. Neuvažujete s vaším manželem o vzniku hudebně – literárního pořadu?

Eva: Nikdy nás to nelákalo. Kdysi jsem odešla z jeviště, abych v samotě u svého psaní objevila nekonečno ticha. Můj muž mi ten luxus dopřává, a když se vrátím z vesmírných dálav, jsou pro mě nejkrásnější odměnou tóny jeho houslí. Říká se, že hudba je mostem k Bohu, podle mě spojuje i lidská srdce. Přesvědčuji se o tom každý den, už čtyřicet pět let.





0
Vytisknout
5576

Diskuse

Obsah vydání | 21. 9. 2021