Slavné výročí

16. 9. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 13 minut
 

Zavítáte-li, při svých poznávacích toulkách hlavním městem České republiky Prahou, na známé vinohradské náměstí Míru, dozajista vaši pozornosti neunikne pseudogotická cihlová bazilika s dvěma průčelními věžemi a příčnou lodí, která byla vystavěna ve stylu severoněmecké gotiky v letech 1888 – 93, podle projektu známého českého architekta a restaurátora Josefa Mockera. Jednou z jejích zajímavostí je i hlavní portál nad vysokým schodištěm, který má v tympanónu reliéf Krista se sv. Václavem a Ludmilou, jehož autorem je nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století Josef Václav Myslbek. Proto byl tento arciděkanský chrám vznešené se vypínající k nebesům zasvěcen sv. Ludmile, od jejíhož úmrtí v tomto roce uplynulo již 1100 let. A právě při příležitosti tohoto slavného výročí vydalo nakladatelství Lidové noviny dvě publikace zasvěcené této významné české světici. Editorem jedné z nich je Jakub Izdný.

Pane Izdný, jak jsem se již v úvodu zmínila byly při této příležitosti vydány dvě publikace, Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků a vaše Ludmila. Kněžna a světice.

Je mezi nimi nějaký zásadní rozdíl v pohledu zpracování?

 

Z mého pohledu se jedná o dvě se doplňující publikace. „Naše“ svatá Ludmila je řekněme sevřenějším sledem studií věnovaných bezprostředněji prvnímu a druhému životu kněžny Ludmily. Má tomu přizpůsobený „dramaturgický“ plán a řada výzkumů a výsledné texty tak vznikly vlastně od samého počátku přímo „na míru“ pro potřeby této publikace. Žena na rozhraní věků pak představuje především práce členů Akademie věd, kteří se na půdorysu Ludmilina života vydávají do větší šíře a hloubky souvislostí. Dozvíme se tedy více o době a světě kněžny a i v případě druhého života pak o některých jeho specifických stránkách. Najdeme zde také katalog výstavy, která proběhla v sídle Akademie.

Jak dlouho jste pracoval na sběru podkladů?

Musím říct, že v mém případě je těžko odlišit práci přímo na textech v knize od mého ostatního výzkumu. Témat, které jsem v knize popisoval, jsem se dotkl už ve své disertační práci, a dokonce vlastně už i ve svých závěrečných pracích na vysoké škole. Dá se tedy říct, že podklady sbírám po desetiletí, ale zároveň i to, že výsledné texty pak vznikaly jen několik měsíců.

Kolik archivů jste musel navštívit?

Raně středověký výzkum se – navzdory obvyklým představám – už moc neodbývá v archivech. Našimi zdroji jsou rukopisy, které obvykle bývají uloženy v archivech jako jejich nejcennější a nejlépe zabezpečené části fondu, v praxi proto pracujeme především s edicemi a mnoho zdrojů je už dnes dostupných on-line. Dá se říct, že největší novinky do naší práce přinášejí archeologické výzkumy. To hovořím čistě za sebe a své výzkumy. Kolegové, kteří zpracovávali vrcholný a pozdní středověk, stejně jako novověk, naopak samozřejmě v archivech bádají pravidelně a hojně.

O sv. Ludmile je známo, že byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce knížete Bořivoje I.. Když jste sbíral podklady pro svou knihu o této kněžně a světici, zjistil jste i nějaké zajímavostí o její osobě, které doposud nebyly známy či publikovány?

Jak jsem naznačil – k nejstaršímu období českých dějin přináší nejnovější poznatky především archeologie. Kolegové bádající na mnoha lokalitách spojených s nejstaršími českými dějinami pak přinášejí v textech řadu zajímavých detailů o tom, jak žili lidé na místech, kde se odbýval život svaté Ludmily. V knize je pak také péčí dr. Čajky nově přeložená proložní staroslověnská legenda o Ludmile, k níž se asi také brzy dočkáme nového vydání originálních textů – podařilo se podchytit dosud nezpracované rukopisy této legendy. No a asi nejzajímavější dosud moc neznámá fakta přináší studie kolegyně Weissové, která se věnovala výzkumu o kultu Ludmily v 19. století. Až po milénium světice, které probíhalo v bouřlivém roce 1921 – se vším, co k tomu patří. Včetně poválečného konfliktu mezi státem a katolickou církví nebo vzniku KSČ.

Sv. Ludmila je matkou knížete Vratislava I., babičkou sv. Václava a také chronologicky první svatou. Je to tak, nemýlím se..?

Potíž je ovšem v tom, že nemůžeme ani u Ludmily ani u Václava přesně stanovit, odkdy jsou za svaté považováni. Kult vznikal spontánně, nejstarší legendy nejsou datovatelné s větší přesností než na dekádu či polovinu století. Je klidně možné, že kult svatého Václava vznikl dříve. I když prameny o Ludmile naznačují, že měla být jako světice ctěná hned po své smrti. To je samozřejmě věcí poměrně bouřlivých diskusí, protože do věci vstupuje mimo jiné spor o stáří Kristiánovy legendy. Existuje též názor, že Ludmila byla za světici pokládána řekněme až od 12. století. Ale z mého pohledu se zdá, že na informacích o spontánním ctění Ludmily hned po smrti a především faktu, že ji do Prahy přenesl už její vnuk Václav, něco bude. Chronologicky vzato pak je skutečně první svatou, když nepočítáme Cyrila a Metoděje – ti jsou svatými spojenými primárně s Velkou Moravou, navíc nebyli ani místní.

O jejím původu se traduje, že podle Kristiánovy legendy byla dcerou mělnického knížete Slavibora a podle té staroslověnské prý pocházela ze srbské země. Která z nich je více pravděpodobná?

Upřesnil bych, že Kristián (a po něm Kosmas) píší, že šlo o knížete pšovského. Není ani zcela jisté, že Pšovem byl míněn konkrétně Mělník. V knize jsme oběma teoriím věnovali po jedné kapitole a hledali řekněme širší souvislosti a argumenty pro a proti. A u obou se dá říct, že jsme uspěli – ovšem na obou stranách. Dá se říci, že jak Mělnicko, tak Lužice perfektně zapadají do různých aspektů vývoje přemyslovské moci a českého státu. I jména podobná jménu knížete Slavibora jakoby se v té době objevovala v Čechách i mezi Srby. Dá se říci, že odpověď jsme nechali na čtenáři. Nabízí se možná jen jediná trochu záludná otázka – kde a proč by se vzala pověst o původu v (Lužickém) Srbsku, kdyby na ni nebylo něco pravdy? U Mělníka podobnou otázku řešit nemusíme.

Během jejího života došlo k řadě převratných událostí, které měly podstatný vliv na vznik české státnosti. Jednou z nich bylo i přijetí křesťanství. Přispělo jeho přijetí k zisku politické převahy rodu Přemyslovců?

Dá se říci, že současný převažující pohled na vznik raného českého státu, který je s Přemyslovci spojený, tyhle dvě otázky vidí jako spojené nádoby (pokud tedy přímo nezdůvodňuje pragmaticky christianizaci jako pokus o získání politické převahy). Jisté asi je, že kdo se v dané době pro křesťanství nerozhodl, nečekala ho z historického pohledu dlouhá budoucnost. Je nutné říct, že historik to ovšem vidí mírně zkresleně – protože nekřesťané neoplývali písemnictvím, jejich kultura se tedy vytratila a zůstala jen místy zachycená – právě díky pozornosti křesťanských autorů. Nedá se tedy říct, že ti, kdo se nerozhodli pro křesťanství v dané době, prohráli. V Evropě zůstávala řada regionů do konce středověku křesťanstvím prakticky nedotčená. Ale pro naše dějiny jsou to bohužel oblasti „němé“, o nichž víme jen málo z archeologických pramenů a nebo ze zpráv sousedů.

Také je známo, že byla matkou tří synů a tří dcer, ale toto číslo prý přesné není?

Je to číslo, které nám říkají legendy. Bez dalších detailů. Prakticky známe dva syny (dokonce se zdá, že s ohledem na „chronologii“ nejstarších Přemyslovců se jednalo o nejstarší a nejmladší dítě Bořivoje a Ludmily), kteří se vystřídali u moci. Pokud třetí syn není jen výmyslem legendisty, pak musel být v roce 921 (možná i 915, pokud byl Vratislav skutečně nejmladší) už mrtev – jinak by pravděpodobně také nastoupil k vládě. A to je prakticky vše, co se dá o dalších dětech s nějakou jistotou říct. Ale šest dětí není na středověké manželství trvající asi patnáct let, nijak mnoho. Dokonce je možné, že legendista nezmiňuje úmyslně děti, které nepřežily rané dětství a šest tak není číslem úplným – doba byla tehdy opravdu složitá a z našeho pohledu krutá. U dcer, pokud se tedy dožily dospělého věku, je možné, že byly provdány do nějakých sousedních elitních rodin, ale nedochovaly se o tom žádné zprávy. A třetí bezejmenný syn? Mohl zemřít bezdětný. Jeho děti mohly také založit krátkodobou boční linii rodu, o které můžeme spekulovat třeba v souvislosti s později se objevivším záhadným knížetem jménem Vladivoj. Ale to už je opravdu jen velká teorie.

Známý je i konflikt mezi Ludmilou a její snachou Drahomírou, v tom smyslu, že Ludmila se přikláněla k Bavorsku, kdežto její snacha Drahomíra k Sasku. Byl tento spor hlavním důvodem pro její zavraždění?

Přesněji se uvádí, že v době, kdy se Bavorsko a Sasko po delší době funkčně spojily do vznikající otonské říše (obnovené východofranské říše), zůstala Ludmila věrná dlouhodobé orientaci Čechů na Bavorsko a Drahomíra možná právě kvůli špatným zkušenostem její rodiny se Sasy (pocházela z braniborských slovanských Havolanů) hledala alternativní možnosti, úplně mimo říši. Možná právě mezi Slovany (a proto mohla být považována tak trochu za pohanku, ač asi byla sama křesťankou). Prameny ovšem nemluví o něčem tak podrobném (a z jejich pohledu nevýznamném) jako byla dobová politika. Nejstarší legendy překvapivě zdůrazňují zášť, která vznikla z čistě mocenských příčin – Drahomíra se nechtěla dělit o dočasnou nejvyšší pozici ve „státě“. Až pak se vybrousil motiv o sporu mezi křesťanskou kněžnou Ludmilou a „rodem a skutky“ pohankou Drahomírou. Připusťme ale, že v otázce konkrétních motivací jsou asi legendy velmi málo spolehlivým zdrojem.

Prý ji jejím vlastním závojem uškrtili Varjagové Tunna a Gommon?

Jména útočníků známe z legend. Nejstarší texty ale uvádějí jako vražedný nástroj provaz. To nás nemusí překvapit, raně středověký bojovník asi měl po ruce provaz stejně tak jako nůž či meč – byl to prostě předmět denní potřeby. Až později se objeví informace, že vrazi poněkud cynicky využili vlastní závoj kněžny. Zajímavé je, jak rychle se tato informace prosadila a v obrazech, které nám scénu vraždy přibližují, se objeví prakticky výhradně závoj. Že si družiníci nechtěli „špinit ruce“ krvavou vraždou, je z mého pohledu asi otázka praktická. Krev byla chápána jako nečistá a stará žena se asi uškrcení nemohla moc bránit. Co se původu obou vrahů týče, to je novodobá teze, která se zakládá na jazykové analýze dochovaných jmen. Ale nemusí nás to překvapovat – severští bojovníci se v družinách, jakýchsi „ochrankách“ středověku objevují poměrně často. Zahraniční bojovníci museli být svému pánovi naprosto věrní a také to řekněme působilo na okolí tak, že pán takové družiny je asi bohatší a hlavně „nebezpečnější“, když v ní má cizí bojovníky.

V těch místech, kde k němu došlo se prý dějí zázraky dodnes?

Potíž je v tom, že přesnou informaci o místě vraždy paradoxně nemáme. Jistější jsme si místem prvního pohřbu – tím by byl dnešní kostel Jana Křtitele na Tetíně. Místo vraždy – Ludmilin dvorec na hradisku Tetín – se (asi správně) spojuje s umístěním dalšího tetínského kostela, zasvěceného svaté Kateřině (původně ale šlo o kostel Ludmily). O současných zázracích moc nevím – pokud nepovažujeme za malý zázrak, jakou odezvu příběh světice starý 1100 let má v dnešní době.






0
Vytisknout
5971

Diskuse

Obsah vydání | 21. 9. 2021