Nové vojenské spojenectví Borise Johnsona je bezohledná postimperiální nostalgie
21. 9. 2021
čas čtení
3 minuty
Obranná dohoda Aukus mezi Británií, USA a Austrálií
je den ode dne nejasnější. V podstatě jde o výsledek sporu o to,
kdo postaví osm ponorek pro australskou armádu. Austrálie si u Francie objednala ponorky
s dieselovým pohonem za 48 miliard liber a pak si to rozmyslela a od
dohody odstoupila. Nyní chce ponorky s jaderným pohonem od USA a Británie, píše v Guardianu Simon Jenkins.
Ponorky s posádkou jsou v době "průhledných"
oceánů a podvodních dronů téměř nepoužitelné. Stejně jako tanky jsou drahé a
neefektivní. Obranné zakázky však mají korporátní a politickou existenci, která
přesahuje užitečnost. Pokud si Austrálie vážně myslí, že Čína představuje
hrozbu, může mít rovnou připravené nové pozlacené zbraně.
Zdá se však, že tento konkrétní kontrakt na vybavení
se přetavil v novou vojenskou alianci v asijsko-pacifickém regionu. Johnsonův
poradce pro obranu Stephen Lovegrove ji prohlašuje za "hluboký strategický
posun". Pokud Downing Street není bezradná, jejím cílem bylo zjevně
rozzuřit Čínu, což se jí náležitě podařilo – a také ponížit Francii, což se jí
rovněž podařilo.
Boris Johnson protestoval, že to "není nepřátelské"
vůči Číně, ale když se ho Theresa May zeptala, zda vážně uvažuje o válce kvůli
Tchaj-wanu, odmítl říci ne. "Spojené království je i nadále odhodláno bránit
mezinárodní právo, a to je ... důrazná rada, kterou bychom dali vládě v
Pekingu."
Hraje si snad jen se slovy? V červenci vyslal
letadlovou loď do blízkosti Jihočínského moře, což vyvolalo varování Pekingu.
Byla by to pouhá myš, která se snaží zařvat, kdyby se na udržování Johnsonovy
ješitnosti nepodílely obrovské sumy veřejných peněz.
Británie nemá žádný myslitelný důvod zaujímat
agresivní pozici v Tichomoří. Je to všechno jen tajemná postimperiální
nostalgie. Pokud jsou USA natolik šílené, aby se vrátily k válce v jihovýchodní
Asii kvůli Tchaj-wanu, nemá to s Británií nic společného, stejně jako to nemělo
nic společného s Vietnamem. Také Francie tvrdí, že má starost o své
"občany" v Tichomoří. Zdá se, že druhořadé evropské státy se své imperiální
minulosti nedokážou nikdy zbavit.
Vzestup Číny jako světové hospodářské velmoci v
uplynulém čtvrtstoletí byl politicko-ekonomický zázrak. Dosáhla ho díky
spojení kapitalismu s diktaturou. Západu se některé jeho projevy nemusí líbit a
může to říci. Čína však nespadá pod svrchovanost Západu.
Čína díky svému novému mocenskému postavení posiluje své vojenské kapacity, projevuje citlivost na kritiku a regionální sféru vlivu, což jsou všechno
syndromy, které by měly být USA známy. Jen čas ukáže, kam to povede. Ale aby Západ
nyní zahájil studenou válku s Čínou – to musí být více než hloupé, a pro
Británii obzvláště bláhové.
Takzvaná západní diplomacie je v současnosti katastrofou.
Nedokázala se přizpůsobit postkomunistickému Rusku a její jednání s muslimským
světem je křečovité a tragické. V Afghánistánu byla nejdražší armáda na světě
poslána do háje hrstkou AK-47.
Je to půl století, co Harold Wilson formálně stáhl
Británii "východně od Suezu". Johnson zjevně touží po návratu, aby
dokázal, že po brexitu dokáže nějak vyniknout a vrátit Británii na světovou scénu.
Takto prázdně formulovaná zahraniční politika je bezohledná. Britská diplomacie
by se nyní měla soustředit na Evropu, a to v drtivé míře. Jediné, co brexit nezměnil,
je geografie.
Celý článek v angličtině ZDE
8572
Diskuse