
Jiné afghánské ženy: venkovské oblasti doufají, že vláda Talibánu ukončí desetiletí násilí ze strany USA a válečných magnátů
17. 9. 2021
AMY GOODMAN: Dnešní pořad Democracy Now! zahajujeme pohledem na Afghánistán měsíc po převzetí
moci Talibánem. Deník New York Times
uvádí, že po převzetí moci Talibánem a stažení amerických vojsk došlo na afghánském
venkově k dramatickému poklesu násilí. Jeden z lékařů v provincii Wardak hlásí,
že jeho nemocnice poprvé po více než dvaceti letech nemá žádné pacienty se zraněními
způsobenými v souvislosti s konfliktem. Nemocnice je však v krizi, protože
není schopna vyplácet mzdy, ani nakupovat nové lékařské vybavení.
Z Kábulu se nám hlásí reportér časopisu New Yorker Anand Gopal, který říká, že byl šokován "obrovským množstvím násilí", jemuž byly afghánské ženy mimo města vystaveny během posledních dvou desetiletí války. Jeho poslední článek s názvem Jiné afghánské ženy vyšel v časopise The New Yorker. Anande Gopale, můžete pohovořit o tom, kdo jsou "jiné afghánské ženy"?
ANAND GOPAL: V době, kdy jsme sledovali
dramatické scény z kábulského letiště, existovala ještě jiná realita,
o které se tolik nepsalo, a ta se odehrávala mimo Kábul ve venkovských
oblastech, kde se po většinu uplynulých 20 let skutečně válčilo. Válka v Afghánistánu
se ve skutečnosti neodehrávala na většině území. Bojovalo se pouze v
určitých provinciích.
Navštívil jsem tedy provincii Hilmand v jižním Afghánistánu, která je skutečným epicentrem násilí posledních dvaceti let. A chtěl jsem zjistit, co si tamní ženy, které čelily bombám u silnic, nočním raziím a leteckým útokům, myslí o americkém stažení. To jsou ony "jiné afghánské ženy" v názvu mého článku. Snažil jsem se zjistit, jak se po dvaceti letech dívají na americké působení v jejich zemi.
Hovořil jsem se ženou jménem Šakira, která je v domácnosti
a která žije ve velmi malé vesnici v údolí Sangin. To byla v posledních letech jedna z oblastí, kde probíhalo intenzivní násilí. A tak jsem měl možnost
se s ní setkat a několikrát s ní udělat rozhovor. A víte, jsem člověk, který se
tomuto konfliktu věnuje už mnoho let, a dokonce i já jsem byl zaskočen
obrovskou mírou násilí, kterou lidé jako ona prošli a jehož byli svědky.
Šakira přišla o 16 členů své rodiny. Ale pozoruhodné
nebo ohromující na tom bylo, že to nebylo při jednom leteckém útoku nebo při
jednom incidentu s hromadnými oběťmi. Bylo to při 14 nebo 15 různých
incidentech v průběhu 20 let. Takže tam byl jeden bratranec, který měl u sebe
vařič, a ten vařič byl zaměněn za IED - bombu nastraženou u silnice. Ten muž byl
zabit. Další bratranec byl farmář, který byl na poli, kde narazil na koaliční hlídku.
Byl také zastřelen. Šakira mi řekla, že jeho tělo tam prostě nechali ležet jako zastřelené
zvíře. Takže těch případů bylo více.
Tito lidé znovu a znovu prožívali tragédii. A
nebyla to jen Šakira; hovořil jsem s více než tuctem rodin. Zjistil jsem jména
lidí, kteří byli zabiti. Snažil jsem se tyto informace porovnat s úmrtními
listy a s tím, co říkali očití svědkové. Míra lidských ztrát je
opravdu mimořádná.
Většina těchto úmrtí nebyla nikdy zaznamenána.
Obvykle se o velkých leteckých útocích dozvíme z médií. Jelikož v těchto
oblastech není příliš rozšířený internet, nejsou tam žádná média. A tak se
spousta menších úmrtí v řádu jednotek jednoduše nezaznamená. A proto si myslím,
že jsme počet civilistů, kteří v této válce zemřeli, hrubě podhodnotili.
Když přemýšlíme o právech žen v Afghánistánu, máme
na mysli chození do škol, možnost pracovat, mít zastoupení v parlamentu. A to
jsou skutečné úspěchy, kterých bylo dosaženo za posledních 20 let. Existují však
i další práva žen, o kterých se nemluví.
Když jsem se venkovských žen zeptal: "Co si myslíte o tvrzení, že USA přinášejí afghánským ženám více práv?", odpověděly mi: "Nemůžeme vyjít ven, aniž bychom se bály, jestli nás někdo nevyhodí do vzduchu. Jak to naše práva chrání?
AMY GOODMAN: Anande Gopale, můžete pohovořit o posílení
válečných magnátů americkou okupací?
ANAND GOPAL: Když USA v roce 2001 vtrhly do země, přivedly zpět k moci válečné magnáty. Víte, měli na výběr. Mohli se pokusit
podpořit místní Afghánce. Mohli se pokusit vybudovat demokracii, protože
v Afghánistánu je neuvěřitelná touha po lepším světě. Chci říct, že lidé jako Šakira,
žena, o které píšu v článku, chtěla, aby USA invazi provedly. Nenáviděla Talibán.
Místo toho USA přivedly do země lidi jako Amir Dado. Důvodem, proč to udělaly,
je fakt, že USA se nikdy nezajímaly o budování demokracie v Afghánistánu. Jejich
mise byla vždy zaměřena na boj proti terorismu. Vždy šlo o snahu najít, cituji:
"špatné hochy". A tak přivedli zpět tyto válečné vůdce, kteří se stali jejich partnery.
A tak následující dva nebo tři roky, od roku 2001 do roku 2004, Amir Dado v podstatě terorizoval hilmandský venkov. Stovky lidí - možná tisíce nevinných lidí - byly zatčeny. Lidé byli zabíjeni. Existuje několik případů, kdy byli lidé neprávem obviněni z členství v Talibánu a posláni na Guantánamo. V podstatě se jednalo o jednostrannou válku, kterou vedly Spojené státy a jejich spojenečtí válečníci, jako například Amir Dado, proti afghánskému obyvatelstvu v Hilmandu. A to nakonec vedlo k opětovnému posílení Talibánu v roce 2004.
Celý rozhovor v angličtině ZDE
Diskuse