Zpívající humorista

7. 10. 2021 / Soňa Svobodová

 

Kniha vznikla z iniciativy dr. Zajíce, já osobně byl proti jejímu vydání. Vím, jak se dneska těžko prodávají levné brožované detektivky, natož drahé obrazové knihy na křídovém papíře. Nechtěl jsem si znepřátelit nakladatelství MF, které knihu mělo vydat, nerad trestám lidi, kteří mi nic špatného neudělali. Když už byla kniha i přes mé obavy redakcí schválena, snažil jsem se ji ještě aspoň trochu zprodejnit a „ nafrkal“ ke každému obrazu nějakou tu legendu. Když si nedopatřením knihu koupí nějaký chudák, kterého obrazy vůbec nezajímají, aby si aspoň trochu početl. Teď jde o to, jestli ho moje narychlo vyrobené fejetonolegendy ještě více nerozzuří. Kniha se naštěstí k mému překvapení prodává celkem slušně a tak dr. Zajíc připravuje k vydání další díl, zase to chce pokoušet.

V kolika letech jste vlastně začal zpívat a malovat?

Malovat jsem začal ve dvou letech, hovínkem na zeď a zpívat až ve třiceti letech. A to z nutnosti. Jeník Pacák, kterého jsem do svého Banjo Bandu angažoval jako zpěváka, se na naše vystoupení v divadle Ateliér nedostavil, bylo plné hlediště a tak jsem musel zpívat já.

Poprvé v životě. Nikdy jsem si před tím nezazpíval ani v koupelně, ale při mytí nádobí, ani při poskakování na rozkvetlé louce. Nic jiného mi nezbývalo než zpívat, byl jsem v kapele jediný, kdo si všechny písničky pamatoval, všechny jsem je až na pár výjimek napsal. Ale já původně nechtěl ani psát texty, ani mluvit na pódiu, ani psát scénáře. Chtěl jsem se věnovat jen brnkání na banjo a skládání swingových melodií. Všechno ostatní mi připadalo být nedůstojné. Ale abych Banjo Band udržel při životě, musel jsem se přerodit ve zpívajícího baviče, jinak by asi na nás lidi přestali chodit.

Tvůrčí geny jste zdědil po mamince nebo po tatínkovi?

Táta byl sice právník, ale jeho životem bylo malování, k němu mě od dětství vedl, ale v sedmnácti mě okouzlil new orleánský jazz, a o mém příštím životě bylo rozhodnuto.

Hrajete pro naše končiny na zcela neobvyklý hudební nástroj, banjo. Vybral jste si ho vy, nebo ono vás?

Dostal jsem se k banju náhodou. Od puberty jsem se snažil hrát na kytaru, ale když jsem jednou náhodou poprvé zvuk banja zaslechl, rychle jsem přesedlal. Jeho zvuk mě uchvátil. Až na stará kolena jsem se vrátil ke kytaře, ale jen doma pro své potěšení, na pódiích dál mlátím do banja.

Když jste na něj začínal hrát, měl jste nějaký hudební vzor – idol?

Měl jsem jeden idol, už dávno nežijícího amerického banjistu Paula Martina. Obdivoval jsem ho, ale hrát jako on jsem nechtěl. Vždycky jsem se snažil být za každou cenu tvůrčí. Vždycky jsem si říkal, že je lepší hrát blbě jako já, než skvěle jako někdo jiný.

Myslím, že se najde mezi námi málo těch, kdo by neznali vaše písně Jožin z bažin, Prachovské skály, Brno je zlatá loď, Jez, Láďa jede lodí, či Pojď se mnou brouku na Císařskou louku, a tak bychom mohli pokračovat. Z mého posluchačského pohledu to vypadá lehce, ale musí to být dost náročné vytvořit takto slovně a hudebně zpěvný text protkaný skvělým humorem, nemýlím se, že..?

Nikdy jsem se s ničím moc „nemazal“ trochu z lenosti a také trochu z vypočítavosti.

Tušil jsem, že stejně jako u obrazů lidi v písničce vycítí, která má lehkost a která je vydřená. Když jsem se u nějakého textu zasekl a hrozila práce, raději jsem od něj zbaběle utekl.

Spolu se svou kapelou jste vydal pěknou řádku CD, z nichž namátkou vybírám Bobr, 60 nej, Na shledanou!. Chystáte i v této neutěšené koronavirové době nějaké překvapení pro všechny vaše fanoušky?

Svoje fanoušky bychom asi překvapili, nejspíš nemile, kdybychom hráli nějaké písničky, které neznají. Rádi si naše věci s námi zpívají, ti stydliví v duchu, ti nestydliví nahlas a ti ožralí řvou.

Při účinkování v různých zábavných pořadech jste měl možnost setkat se i s vynikajícími českými herci a komiky jako byl například Vladimír Menšík. Jak na tato setkání vzpomínáte? Byla pro vás inspirací?

Často jsem narazil na více komiků, které jsem měl rád. Na zmíněného skvělého vypravěče Menšíka, na skvělé filmové komiky Sobotu, Polívku a Růžičkovou a na geniálního estrádního komika Felixe Holzmannna Ale nemyslím si, že by mě někdo z nich inspiroval, každý jsme dělali něco úplně jiného. Leda, že bych někomu nějaký vtípek ukradl, ale to baviči nedělají, leda nedopatřením. A i to je pak ostuda.

Se svou kapelou jste koncertoval i v zahraničí, zvláště pak v Německu. Jak se vám tam zpívalo?

Všude se nám hrálo a zpívalo dobře, nesatirický a nepolitický humor je všude stejný. Nejvíc jsme toho odehráli v Polsku a ve Spojených státech. Do Německa, Rakouska a Švýcarska jsme také občas vyrazili, ale s mojí němčinou to byla pro mne náročná představení. Hráli jsme hlavně pro české a slovenské emigranty, které asi víc než slovní gagy a povídky pobavila moje němčina. Nebylo vyhnutí, naše komunistická agentura nás na Západ vypustila jen pod podmínkou, že budeme hrát „jako“ pro Němce, čili v němčině a ne pro zrádce socialismu v češtině. Samozřejmě, že věděli, kdo v sále bude, ale provize jim byly milé.

Jste také autorem skvělé konverzační komedie Cyránův poloostrov, v níž se jedná o dědictví, které stačilo jenom na odkoupení jedné poloviny zámku, tedy jen poloostrova. Do jednotlivých rolí režisér P. Burian obsadil kromě vás i M. Pitkina, J. Mrázka, L. Plačkovou, L. Šindelářovou, L. Roubychovou a I. Pešáka. Museli jste se striktně držet daného textu v jednotlivých replikách, nebo jste mohli i improvizovat?

Všichni vámi vyjmenovaní komici byli členové Banjo Bandu, nedovedu si představit, že bych jak naše estrády, tak naše konverzační komedie natáčel s nějakými jinými lidmi. Všechny monology, dialogy a scénky jsem jim do detailu psal „na tělo“ - a k tomu jsem musel všechny interprety dobře znát. Petra Buriana jsem si vybral proto, že to byl v té době jediný režisér, který byl během natáčení i ve střižně vstřícný k mým připomínkám a případným korekcím, aniž by došlo k jedinému konfliktu. Myslím, že humor jakéhokoliv druhu se dá natáčet jen v přátelské atmosféře.

Vaše obrazy jsou také plné vynikajícího humoru třeba jako Ben Turpin a krasavice, Nudarugby – Mlýn, Ladné tvary, Jan Saudek fotí nahou vládu ČR pro National Geografic a mnoho jiných. Před časem sem četla zajímavou větu: Naštve-li vás váš šéf, představte si ho nahatého. Vznikl i tento váš posledně jmenovaný obraz podle této věty?

To neznám, asi proto, že jsem nikdy neměl šéfa, vždycky jsem byl šéf já.

Jste také autorem známé deskové hry pro dospělé Soudruhu, nezlob se! Co vás přimělo ji vytvořit?

Nic mě nepřimělo, ani touha po zisku, ani touha po konfliktu s bolševiky, kteří byli v době vzniku této mé deskové hry ještě pevně v sedle. Hru jsem vytvořil doma na koleni pro pobavení kamarádů, hráli jsme ji jen u nás doma – a hned po něžném převzetí moci ji můj známý, podnikatel vydal.

Stále mi to nedá, abych se vás nezeptala, vzhledem k tomu, že jste vždy dobře naladěn a sršíte neustále skvělým humorem. Stalo se, že jste byl někdy smutný?

Umím si všechno namalovat „narůžovo“, neznám splíny a deprese, i na těch nejzápornějších věcech se snažím najít něco pozitivního. Samozřejmě se to úplně nezdaří, když někdo z blízkých nebo z kamarádů „zakuká“ na tom se těžko hledá něco veselého.

Spolu se svou kapelou jste v předkoronavirové době trávil hodně času na koncertech, oslavách a zábavách. Je mezi nimi nějaký, který vám utkvěl v paměti nejvíce?

V paměti mě utkvělo například představení v 600 km vzdálené Žilině. Paní pořadatelka mi před odjezdem pečlivě vysvětlovala, jak s mým velkým mikrobusem dojedeme do amfiteátru, co nejblíž pódiu. Dělal jsem si poznámky do svého miniipadu, a po strasti plné cestě plné trafiků jsem se řídil jejím návodem a šťastně dorazil k amfiteátru. Vytočil jsem číslo paní pořadatelky a podával jí hlášení: „ Dobrý den, paní pořadatelko, tak jsme tady, jak jste říkala, vyjeli jsme prvním výjezdem na centrum, u hotelu Laugaricio jsme se dali mírně vlevo, za můstkem jsme odbočili vpravo, pak nenápadnou nezpevněnou cestou jsme dojeli k amfiteátru, jeli podle něho vzhůru, až jsme dojeli k bráně číslo 7. A už tady stojíme. „ Paní pořadatelka mě pochválila“: „Výborně pane Mládku, správně jste to pochopil, jste u té správné brány, ale je to až příští sobotu“. Tak na takové představení se nezapomíná.

Čím je pro vás jako pro baviče smích?

Smích je jediné měřítko úspěšnosti baviče. Potlesk po fóru je pro mě snad ještě horší, než ticho.

Doslechla jsem se od australských přátel, že rádi poslouchají vaše CD, které si přivezli ze své české dovolené. Měl jste někdy možnost navštívit Austrálii?

Ještě ne a asi už nenavštívím. Já totiž jako absolvent průmyslovky se zaměřením na letecké motory zásadně nelítám. Leda, že bych jel vlakem a loděmi. Nebylo by to tak hrozné, vypočítal jsem to na 3 dny do Moskvy, pak 10 dní vlakem do Vladivostoku, pak 5 dní lodí do Japonska, pak nějakým trajektem na Filipíny, z Filipín do Indonésie by mě kamarád Čechoameričan, který je plukovník u US námořnictva převezl ponorkou do Indonésie a pak bych to dorazil do Austrálie. Ta cesta by celkem trvala asi dva měsíce. Takže bych mohl v Austrálii vystoupit, ale mám podmínku. Musel by to být „dvoják“.

Znamená to tedy, že když jste koncertoval S Banjo Bandem ve Spojených státech plavil jste se lodí?

Ano na Queen Mary II.