Petr Uhl

2. 12. 2021 / Bohumil Kartous

čas čtení 3 minuty
Měl jsem v životě to štěstí potkat se s Petrem Uhlem několikrát osobně. Naposledy tomu bylo zhruba před rokem, kdy už dlouho bojoval s nemocí a podlomené zdraví mu neumožňovalo trávit na veřejnosti tolik času. Vždy, tehdy i před tím, se smál, protože nad strastí, kterou život přináší, zvítězil už dávno před tím. Jinak jsem ho nezažil, vtiskl se mi do paměti jako ten, který mě napadne vždy, když jsem hledal společenskou autoritu, které si lze vážit za osobní i intelektuální odvahu, člověka, který ani v turbulenci dějin neohýbal páteř podle převažujícího ideologického proudění. Člověka, který si téhož cenil na ostatních a zároveň dokázal s nadlehčením odpouštět, pokud ostatní tak silní nebyli.

Petr Uhl sám sebe vnímal jako aktivistu a toho slova se nijak nebál. Stal se jím za československého socialismu a zůstal jím i dalších třicet let po změně politického režimu. Vycházel ze situace, kdy jeho souputníky byli lidé nejrůznějších ideologických postojů. On, jako člověk, který se definoval jako vyhraněně levicový, společně s lidmi z křesťanského prostředí, společně s lidmi, kteří jeho levicovost nesdíleli. Jejich pohled vždy respektoval a cenil si jich za to, že jejich společným zájmem je obrana lidských práv. Chápal, že můžeme zastávat různé světonázory, pokud se shodneme na tom nejpodstatnějším, co definuje nezadatelná práva a svobody.


Petr Uhl zažil devět let vězení za to, že bránil lidská práva. Tu obrovskou nenávist totality si vysloužil zejména proto, že kritizoval "komunisty" z jejich vlastních pozic. Byl z toho důvodu pro totalitní moc mnohem nebezpečnější než kritici, kteří ji odmítali z jiných ideologických pozic. Byl svědomím, s nímž bylo těžké se vyrovnat, jednodušší bylo snažit se ho umlčet.

Svou pozici ani po roce 1989 nezměnil. Uvědomoval si, že samotnou změnou režimu nedojde k zázračnému vzedmutí rovnoprávnosti, nedojde k narovnání vztahů majority k těm menšinám, jejichž 
hlas není dostatečně silný, aby dokázaly svá práva obhájit. Sám přispěl, stejně jako celá jeho rodina, k tomu, co sám v jednom z našich rozhovorů pro Britské listy popisuje jako komparativně nejlepší pozici mezi zeměmi ve středoevropském prostoru, pokud dojde právě na lidská práva. Jeho optimismus, nejen ten životní, byl založen na velmi dobrém vhledu do vyvíjející se politické kultury a už před lety poměrně dobře předpověděl, že radikalizace směrem k pravicovému populismu, jako se tomu událo v Polsku či Maďarsku, se v ČR nebojí.

Nezahořkl do stavu, kdy by vše odsuzoval, vše vnímal jako nepřijatelné, ať už se to týkalo médií nebo politiky, jakkoliv by se do takového stavu mohl posunout. Dokázal vždy i vůči těm, s nimiž kategoricky nesouhlasil, vystupovat s pochopením a nadhledem, bez okázalých gest odmítání, aniž by se zároveň zdráhal kritiky.

Svou pozici nikdy neopustil. Vzýval občanskou a politickou alternativu, která pro něj znamenala naději, že společnost nerezignovala na potřebu sebepřekonávání, tedy na svou vlastní budoucnost. Pro mě zůstane navždy jednou z nejdůležitějších osobností, skutečných osobností, které jsou pro českou společnost nenahraditelné.

2
Vytisknout
5781

Diskuse

Obsah vydání | 7. 12. 2021