21. 2. 2022
Ruský
prezident Vladimir Putin se za 22 let na výsluní moci změnil z člověka, na kterého washingtonští lídři zapomněli, v nejsledovanějšího muže na světě, který využívá obnovenou ruskou
vojenskou sílu
k tomu, aby donutil celý svět počítat s jeho zájmy poté, co si léta stěžoval, že je ignorován.
Putinova rostoucí touha po riziku přichází v době, kdy USA, které se zmítají v politické dysfunkci a které byly poníženy válkami v Iráku a Afghánistánu, zaznamenávají úpadek své relativní globální moci. Zatímco vláda Washingtonu slábne, Putin reformoval ruskou armádu ve schopnou sílu, vymýtil politickou opozici doma, rozšířil kontrolu nad domácím internetem a médii, změnil ruskou ústavu, aby si udržel moc, a zpevnil finance Moskvy proti vnějšímu tlaku. S trvalou silou zakotveného autokrata si postupně vybudoval základnu pro podstupování větších rizik v zahraničí a sebedůvěru, aby mohl stále důrazněji čelit Washingtonu, píší ve Washington Post Paul Sonne a Robyn Dixon.
Nelíbilo se mu, jak se
Spojené
státy
nekontrolovaně
roztahují ve světě. V "barevných revolucích", které vynesly k moci prozápadně orientované vlády v Gruzii, na
Ukrajině
a v Kyrgyzstánu,
viděl
Putin bezostyšný
zásah
USA do své
sféry
vlivu. V rozšíření NATO v roce 2004 do
Pobaltí
a dalších
čtyř východoevropských států viděl, jak Washington využívá oslabené ruské armády. V amerických
invazích
do Afghánistánu a Iráku viděl bezuzdnou aroganci
bezohledného
národa
opojeného
nespornou mocí.
Na
Mnichovské
bezpečnostní
konferenci v roce 2007, od níž tento měsíc uplynulo 15 let, vyčetl Washingtonu, že Spojené státy překročily své hranice "ve všech ohledech" a
projevily "téměř neomezené nadměrné použití síly".
V
tomto projevu vyčetl NATO, že umisťuje "své frontové jednotky na ruské
hranice", napadl americké plány na instalaci protiraketové obrany v Evropě a vyzval k vytvoření nové "architektury
globální bezpečnosti",
která
by vyvážila
svět
ovládaný
Spojenými státy,
což jsou stejné
požadavky, které
vznáší
v posledních
týdnech.
Když
proevropské
povstání na Ukrajině v roce 2014 smetlo
vládu
nakloněnou
Kremlu, Putin se postavil proti tomu, co považoval za pokus USA poštvat proti němu "bratrský"
národ.
Anexe
Krymu mu doma přinesla iredentistický nárůst popularity a v následném triumfálním projevu Putin
varoval, že Spojené
státy
překročily červenou linii Ruska na Ukrajině, což ho donutilo
"tvrdě
zakročit".
Později téhož roku se přiznal, že
by si někdy
přál,
aby ruský medvěd
mohl v klidu sedět, jíst
bobule a med, ale řekl, že Západ nikdy nenechá medvěda na pokoji, dokud
nebude zkrocen.
Brian
D. Taylor, profesor působící na Syrakuské univerzitě, který se Putinem
zabývá,
uvedl, že ruský lídr přemýšlí o Rusku jako o obléhané pevnosti.
"Pokud
něco
dělá v souvislosti s
Ukrajinou, není
to proto, že by byl agresorem, ale proto, že byl zahnán do kouta, aby se
vrhl na ochranu ruských zájmů," řekl Taylor. "Protože pokud to neudělá on, nikdo jiný to
neudělá."
Navzdory
zdánlivému triumfu se v separatistické
válce,
kterou Rusko rozdmýchalo v Doněcku a Luhansku, Kremlu nepodařilo dosáhnout jeho cílů. Rusko
prosazovalo, aby konflikt skončil vytvořením autonomní oblasti loajální Moskvě. Místo toho válka vřela bez výsledku
a mírová dohoda, která by tyto regiony
znovu začlenila do Ukrajiny, nebyla realizována.
Ukrajina
zároveň pokračovala ve svém směřování na západ. Vojenské jednotky NATO rozšířily spolupráci s ukrajinskými
silami a pořádaly
cvičení
v blízkosti
Ruska. Jak se válka
na východě
vlekla, podpora vstupu do NATO na Ukrajině prudce vzrostla.
Dokonce ani opovržení
prezidenta Donalda Trumpa Ukrajinou i NATO - a skandál s impeachmentem,
který se soustředil na požadavky, jež vznesl vůči Kyjevu - nedokázaly rostoucí partnerství zhatit.
Putin
začal vnímat
Ukrajinu, jednoho z největších příjemců americké vojenské pomoci, jako "západní letadlovou loď
zaparkovanou naproti ... jižnímu Rusku", napsali Andrew S. Weiss a Eugene Rumer,
analytikové z Carnegie Endowment for International Peace.
Pandemie
zanechala Putina izolovaného a obklopeného skupinou zastánců tvrdé linie, kteří stejně jako on nechápou skutečný nárůst prozápadních nálad na Ukrajině, uvedla politická analytička Tatiana
Stanovaya z R. Politik. V Putinových očích jsou podle ní Ukrajinci jako
"rukojmí"
cizích
zájmů
trpící stockholmským
syndromem, kteří
si neuvědomují, že jejich skutečné zájmy leží
na straně
Ruska.
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse