Proč Rusko pravděpodobně napadne Ukrajinu

22. 2. 2022 / Zbyněk Vallo

Boj o budoucnost a důstojnost

Rusko dává dlouhodobě najevo obavy z rozšiřování NATO na východ a upozorňuje, že v posledních dvě stě letech zažilo hned tři nesmírně destruktivní invaze ze západu. Bylo by však bláhové se domnívat, že současná ruská garnitura má obavy z invaze NATO, která skončí vítězoslavným pochodem amerických vojáků po Rudém náměstí. Bezpečnost Ruska je zajištěna jeho ohromným jaderným arzenálem a NATO není útočná aliance. Političtí vůdci západních zemí, ani místní veřejnost, nemají chuť pouštět se do války s Ruskem. Celý narativ o bezpečnostních obavách pak padá, vzpomeneme-li si, že Rusko nebylo jedinou obětí válek na evropském kontinentu, a rozhodně nebylo vždy jen obětí. Kremelská propaganda ráda zapomíná, že Rusko samo mnoho válek v Evropě, ale i jinde ve světě, započalo. V roce 1849 pomohlo Habsburské monarchii zadupat do země revoluci v Maďarsku, v roce 1919 napadlo Polsko, v roce 1939 Finsko, v témže roce se spolu s nacistickým Německem podílelo na obsazení Polska. V devatenáctém století probíhalo velmi násilné rozšiřování Ruska do Persie a Střední Asie, a intervence v komunistických státech, které se zoufale snažily vymanit z jeho sféry vlivu během studené války snad ani není třeba připomínat (Maďarsko 1956, Československo 1968, Afghánistán 1979, hrozící intervence v Polsku 1981). Také je třeba se ptát, proč by měla mít Moskva větší právo na bezpečí než země středoevropské, potažmo Ukrajina.

Skutečná příčina ruské obavy z rozšiřování NATO na východ se nachází jinde než ve strachu z napadení. Ruský autoritářský režim nemá v případě demokratizace země šanci udržet se u moci. Připomeňme si, že začátek současné krize na Ukrajině se datuje do revoluce roku 2013, kdy ukrajinská společnost, ve snaze o důstojnější život, svrhla proruského prezidenta Janukovyče poté, co odmítl podepsat Asociační dohodu s EU, a místo toho se rozhodl pro užší vztahy s Euroasijskou ekonomickou unií, de facto ovládanou Ruskem. Putin na revoluci reagoval anexí Krymu a rozdmýcháním občanské války na východě Ukrajiny (https://www.youtube.com/watch?v=DO3FfwCm_3c ). Profesor Timothy Snyder už v roce 2015 upozorňoval, že ruský stát na Ukrajině nechce spontánní a organizovanou občanskou společnost (takovou, jaká svrhla Janukovyče), protože by se mohla stát modelem pro ruskou společnost. Obě země jsou totiž východoslovanské, post-sovětské, mnoho obyvatel na Ukrajině mluví rusky a celá řada médií je v ruštině (26:55-27:24 https://www.youtube.com/watch?v=_Bey-eDBm0k). Lidé na Majdanu se snažili demonstrovat, aby se jejich stát stal funkčním, byla nastolena vláda práva a mohli se přidat k EU (42:20-45:30 https://www.youtube.com/watch?v=_Bey-eDBm0k). Ukrajinská veřejnost podporuje integraci země do západních institucí (EU a NATO) i dnes (https://www.iri.org/resource/iri-poll-ukraine-finds-continued-support-european-integration-against-backdrop-covid-19 ). Vznikne-li na Ukrajině fungující a prosperující nezávislá demokracie, ruský režim se může ocitnout v situaci, kdy se tato stane inspirací pro řadové Rusy, a on tak na domácí půdě bude čelit zvýšenému demokratizačnímu tlaku (https://www.youtube.com/watch?v=DO3FfwCm_3c ). A Putinův režim se skutečně má čeho bát: rozsáhlým protestům čelil už v letech 2011–2013, dále v letech 2017–2018, a menším i v roce 2021. Z průzkumů Centra Levada je patrné, že čím mladší generace Rusů odpovídá na otázku, kdo může za konflikt na Ukrajině, tím je odpověď vyhýbavější (https://www.levada.ru/2021/12/14/obostrenie-v-donbasse/ ). Mladší část společnosti se tudíž zdá méně ochotná věřit prorežimní propagandě. Mezi lety 2014 a 2020 stoupl počet lidí, kteří považují za příčiny ruských problémů vlastní ruské chyby ze 17 na 25 %. Důvěra lidí v ruský režim postupně opadá s tím, jak se rozbíjí sociální smlouva mezi režimem a společností: mizející sociální benefity, rostoucí inflace, prodlužování věku odchodu do důchodu, ekonomická stagnace, prohlubující se autoritářství, svévole mocných, zvýšená represe – to vše stále více ruskému národu vadí. Putinův režim v minulých letech také nadužil mobilizační efekt války. Rusové se teď bojí války, místo toho, aby se semkli kolem svých vůdců a čelili abstraktní hrozbě vykonstruované režimem. Moskvě se i tak v případě krize pravděpodobně podaří přesvědčit většinu národa, že je válka potřebná a Rusko je v ní osvoboditel ukrajinského lidu (https://www.themoscowtimes.com/2021/12/17/how-do-russians-feel-about-a-war-with-ukraine-a75847 ). Je však patrné, že situaci je potřeba řešit, a vstup Ukrajiny do NATO by ruskému režimu znemožnil zastavit tento proces demokratizace silou již v prvopočátku, dokud se odehrává stále ještě převážně na Ukrajině.

Rusové tedy na Ukrajině chtějí rozhodovat nejen o strategické orientaci země, ale i o klíčových domácích politikách (https://www.powervertical.org/2022/01/21/the-gathering-storm/ ). Jistý konec ruského snu o obnově zašlého impéria v případě vstupu Ukrajiny do EU a NATO už je pak jen solí vhozenou do živé rány. Podle bezpečnostního analytika Michaela Kofmana chce Rusko také získat veto nad bezpečnostním uspořádáním v Evropě. Když se mu podaří zvítězit na Ukrajině, a donutí USA ukončit politiku NATO otevřených dveří, USA tím de facto uznají, že ruské bezpečnostní zájmy mají přednost před právem menších zemí vybrat si svou strategickou orientaci, a že o bezpečnosti v Evropě se musí vyjednávat s Moskvou. Kreml totiž vidí současnou evropskou bezpečnostní architekturu jako nástroj vyloučení Ruska z rozhodování o budoucnosti evropského kontinentu (https://warontherocks.com/2022/01/putins-wager-in-russias-standoff-with-the-west/ ). Je třeba mít na paměti, že se ruská zahraniční politika v Evropě neomezuje pouze na snahu získat kontrolu nad bývalými sovětskými republikami. Rusko se dlouhodobě snaží rozdělit Evropu a USA, a zejména oslabovat EU, a to prostřednictvím kultivace klientských států (Maďarsko), podporou jakéhokoliv separatismu (UKIP, nezávislost Skotska), podporou populismu (např. finanční podporou pro populistické politické strany, jako je Národní fronta Marine Le Pen, ale i podporou extrémistických politických stran) (38:00-41:00 https://www.youtube.com/watch?v=_Bey-eDBm0k).

Ve zkratce: Ukrajina se brání, protože její obyvatelé chtějí důstojný a svobodný život, demokracii, vládu práva, a prosperitu – to, co jim může nabídnout Západ. Ruská elita se jim v tom snaží zabránit, aby se mohla udržet u moci. Současná válka na Ukrajině také není jen o Ukrajině, ale i o budoucnosti celého evropského kontinentu.

Proč nyní?

Co ale vede Vladimira Putina k rozdmýchání krize na Ukrjaině právě v tuto dobu? Na to ve svém článku pro Foreign Policy odpovídá Maria Snegovaya:

1) V posledních letech se zvýšila spolupráce mezi NATO a Ukrajinou, která začala získávat zbraně ze Západu.

2) Ukrajinská veřejnost je stále více a více prozápadní. Stále větší množství Ukrajinců se vyslovuje pro vstup země do NATO a EU. Větší spolupráce se Západem se odráží i v protikorupčních iniciativách a budovní silnějších institucí ukrajinského státu.

3) Ukrajina v roce 2021 zasáhla proti údajným agentům Ruska v zemi, hlavně oligarchovi Medvedčukovi, který byl uvržen do domácího vězení, a zakázala i jeho tři televizní kanály, a to z důvodu šíření proruské propagandy. Toto se navíc stalo po telefonátu mezi ministry zahraničí Antony Blinkenem a Dmytro Kulebou – Rusové teď podezřívají USA z vměšování se do vnitřních záležitostí země. Těsně po této události následovalo první (dubnové) hromadění ruských vojsk u hranic s Ukrajinou.

4) Putinova snaha udržet si vliv na Ukrajině prostřednictvím separatistických republik na Donbase, které by se staly součástí ukrajinského státu a ovlivňovaly jeho vnitřní politiku, se také nezdařila, protože Ukrajina není ochotna přistoupit na ruský výklad minských dohod. V červenci 2021 Putin v jednom svém článku otevřeně přiznal porážku – napsal, že Ukrajina Donbas evidentně nepotřebuje.

5) Putin přichází o Ukrajinu jako lídr skomírající revizionistické velmoci, která má v nejbližších dvou dekádách přijít o většinu ekonomického a globálního vlivu, chce tedy jednat okamžitě.

Putinovi nahrává i to, že 40 % EU je závislé na ruském plynu a USA se chtějí soustředit na soupeření s Čínou. Brzy se však v USA budou konat volby (midterm elections 8. listopadu 2022) a jestli po nich získají více kontroly nad institucemi zahraniční politiky USA republikáni, vzroste vzhledem k ostřejšímu postoji republikánů vůči Rusku pravděpodobnost, že Moskva bude za případnou invazi na Ukrajinu potrestána daleko tvrději, než jak ji chtějí trestat demokraté (https://foreignpolicy.com/2022/01/26/russia-ukraine-invasion-timeline/).

Kreml nedávno podnikl několik zřejmě účelových kroků ke snížení dodávek plynu do EU, v důsledku čehož v EU vzrostly ceny energií a je nedostatek plynu (https://foreignpolicy.com/2022/01/26/russia-ukraine-invasion-timeline/ ). Pro EU a USA jsou vysoké ceny ropy a zemního plynu nevýhodné, Rusko z nich však těží nemalé zisky, a jako petrostát se s větším množstvím finančních prostředků chová agresivněji (https://foreignpolicy.com/2022/01/26/russia-ukraine-invasion-timeline/ ). Ani Katar, ani USA nemohou v krátkodobém horizontu nahradit výpadek plynu z Ruska, ale Kataru se to může podařit ve střednědobém až dlouhodobém horizontu (https://www.youtube.com/watch?v=xcnv__lcxfU ). Pokud tedy Rusko chce plyn využít jako zbraň, nyní k tomu má příležitost.

S tím samozřejmě pro Putinův režim roste cena za případnou invazi. Nezamezení šíření demokracie na Ukrajině ale znamená jisté ohrožení režimu, kdežto s negativními dopady invaze v podobě odklonu části EU od ruského plynu se možná lze vyrovnat: začít zásobit 40 % EU plynem odjinud než z Ruska, si žádá dobudování další infrastruktury, vyjednání rozumných cen, a zajištění bezpečnosti dodávek z jiných, většinou konfliktních, částí světa. Rusku hraje do karet i fakt, že plynem se dnes v Evropě nahrazuje uhlí a uran, takže poptávka po něm roste. Krátkodobý výpadek dodávek plynu do východní Evropy také může vyvolat vlnu hněvu občanů daných zemí a zástupců průmyslu, a následně vést k růstu populismu a extrémismu, což opět vyhovuje Rusku. V zásadě však vyvstává otázka, zda se Kreml rozhodne riskovat postavení Ruska na evropském trhu s energiemi, a tím pádem ohrozit nejlukrativnější zdroj příjmů pro ruskou státní pokladnu, aby zabránil šíření demokracie a získal silnější postavení na evropské politické scéně.

Mezi další důvody, proč Moskva začala jednat vůči Ukrajině agresivněji, patří i to, že prezident Zelenskyj zpochybnil tzv. Steinmeierovu formuli upřesňující implementaci minských dohod. Dohody z Minsku Ukrajina uzavřela pod ruským tlakem na pozadí bitev o Ilovajsk a Debaltseve. Následná vágní formulace dávala oběma stranám prostor vyhnout se jejich implementaci, kterou měla upřesnit právě Steinmeierova formule (https://www.rferl.org/a/what-is-the-steinmeier-formula-and-did-zelenskiy-just-capitulate-to-moscow-/30195593.html ). Ukrajina v roce 2019 navíc přijala nový jazykový zákon, omezující užívání ruštiny. I z těchto důvodů Rusko považuje svou dosavadní politiku na Ukrajině za selhání, a v průběhu roku 2021 dávali ruští představitelé najevo, že pokud v zahraničněpolitickém směřování Ukrajiny nedojde ke změně, Rusko je ochotno přistoupit k vojenské akci. Kreml tedy nevidí politickou cestu z krize, nepomohlo ani přímé vyjednávání s USA jako patronem Ukrajiny v létě 2021. Moskva si tedy musí vybrat mezi akceptováním toho, že Ukrajina se jí vzdaluje, a eskalací. Ruská elita si může myslet, že je v dobré pozici k zahájení invaze a zvládnutí následných západních sankcí: režim stabilizoval ruskou ekonomiku, má nastřádané finanční rezervy ve výši cca 620 miliard USD, a potlačil domácí opozici (https://warontherocks.com/2022/01/putins-wager-in-russias-standoff-with-the-west/ ). Výše zmíněná hodnota rezerv ruské centrální banky v cizích měnách je největší v historii země (https://twitter.com/ragipsoylu/status/1486706173751574530 ). Moskva si také může myslet, že USA nepřistoupí k nejtvrdším ekonomickým sankcím, jež by se promítly do světového finančního systému, cen energií v Evropě, a cen paliv v USA. Putinův režim také může žít v domnění, že mnoho Ukrajinců má sympatie vůči Rusku a budou ho vítat jako osvoboditele, protože vnímá Ukrajinu jako manipulovatelnou oligarchii se zkorumpovanými elitami a slabou armádu (https://warontherocks.com/2022/01/putins-wager-in-russias-standoff-with-the-west/ ).

Proč současná snaha o diplomacii nedává smysl?

Současné diplomatické snažení, které někteří analytici a komentátoři vydávají za možnost cesty k míru, je pravděpodobně jen šaráda. Putin po Západu požaduje bezpečnostní záruky, ale zároveň prohlašuje, že USA od smluv snadno odstupují, a tyto smlouvy tak vlastně žádné záruky nedávají. Proč tedy Moskva o smlouvu o bezpečnosti v Evropě vůbec usiluje? Rusko také požaduje věci, které nikdy od žádné západní země nedostane. Stažení vojsk NATO k hranicím Německa je prostě nesmysl. Ruské požadavky také nejsou spojené s problémy implementace Druhé minské dohody, a nedávají Moskvě žádný nástroj pro ovlivnění politického směřování Ukrajiny. Nedostanou ji ani ze sankčního režimu. Zároveň tyto požadavky Rusko vzneslo ne během jara, kdy začalo k hranicím s Ukrajinou posílat armádu, ale až nyní, a požaduje jejich rychlé splnění. Moskva také nechce od svých požadavků ustoupit a zajistit kompromis. Celá tato snaha o diplomacii vypadá spíš jako improvizace a hra. Lpění Ruska na vnitřních časových deadlinech pak naznačuje, že vojenské řešení bylo zamýšleno od začátku. Existují také dohady, že Zelenskyj považuje stahování ruských vojsk k ukrajinským hranicím za blaf, a americkou paniku za přehánění, které má Zelenského donutit k ústupkům a vyhnout se tak další krizi v Evropě (https://warontherocks.com/2022/01/putins-wager-in-russias-standoff-with-the-west/ ).

Ruské nepřijatelné požadavky mohou být i snahou, jak Západ ukázat jako aktéra, který se nechce dohodnout, a racionalizovat tak invazi. Existuje i možnost, že jsou jen neplánovanou reakcí na neočekávaný a překvapivý odpor Západu vůči Putinově mobilizaci na hranicích s Ukrajinou – mají jen získat čas a hlavně rozdělit západní alianci, aby nebyla v postupu proti Putinovi tak jednotná (https://www.understandingwar.org/sites/default/files/Putin%E2%80%99s%20Likely%20Course%20of%20Action%20in%20Ukraine%20Updated%20Course%20of%20Action%20Assessment%20ISW%20CTP.pdf ). Ze strany ukrajinských elit pak lze jen těžko očekávat naplnění jakýchkoliv smluv, jakými byly např. dohody z Minsku. Z jejich pohledu jde o politickou sebevraždu (https://warontherocks.com/2022/01/putins-wager-in-russias-standoff-with-the-west/ ). Ani nedávné snahy prezidenta Zelenského o jednání s Putinem tak pravděpodobně nepřinesou kýžený výsledek.

Indicie naznačující budoucí vývoj

V lednu Velká Británie zveřejnila jména bývalých promoskevských politiků na Ukrajině, které měli kontaktovat ruské tajné služby v souvislosti s možnou spoluprací s Ruskou federací po porážce Ukrajiny. Jedním z nich je Jevhenij Murajev. Ten má patrně nahradit výše zmíněného oligarchu Medvedčuka, nacházejícího se nyní v domácím vězení (https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3432776-spor-dvou-prezidentu-a-podezreni-kolem-nekterych-politiku-oslabuji-ukrajinu ). Rusko také připravuje operaci pod falešnou vlajkou, která má ospravedlnit jeho vpád na Ukrajinu (https://edition.cnn.com/2022/01/14/politics/us-intelligence-russia-false-flag/index.html ). Tvrzení o zničení ukrajinských obrněných vozidel, které překročily ruskou hranici, aby odvezly sabotéry, může být takovou operací (https://ria.ru/20220221/granitsa-1774091650.html ), stejně jako celá řada smyšlených útoků ukrajinského dělostřelectva na Donbas (https://tass.com/world/1406417 ) a údajné sabotáže plynovodu na separatistických územích https://twitter.com/konrad_muzyka/status/1494806866584551424 ). Ruská propaganda začala připravovat domácí publikum na invazi – během prosince masivně (o 200 %) zvýšila objem mediálního obsahu na sociálních sítích, který démonizuje Ukrajinu (https://edition.cnn.com/2022/01/14/politics/us-intelligence-russia-false-flag/index.html ). Od 30. 1. Kreml ve svých médiích šíří nový narativ: nechce válku na Ukrajině, ale Západ ho k ní nutí (https://twitter.com/A_SHEKH0VTS0V/status/1487766333211164679 ). Server iROZHLAS krásně ilustruje i další narativy šířené v ruských médiích: z krize na Ukrajině jsou obviňovány Západ a NATO; u veřejnosti je vyvoláván dojem, že Západ Rusko bezprostředně ohrožuje; Rusko je vykreslováno jako země obklopená státy NATO, které stahují vojáky k jeho hranicím; Ukrajina je obviňována z přípravy provokací (https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/rusko-ruska-media-zapad-napeti-ukrajina-vojaci-nato-zelenskyj-televize_2201260616_eku ). Ruská propaganda prezentuje ukrajinské přípravy na obranu jako chystání útočné operace, a vykresluje tak Ukrajinu jako agresora (https://twitter.com/JuliaDavisNews/status/1485798092804968450 ; https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-rusko-obvinilo-zapad-z-eskalace-napeti-186568#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=eL5fA2UFk8B-202201241442&dop_id=186568&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz ). Moskva v minulých letech rozdala na Donbase více jak půl milionu ruských pasů (https://www.reuters.com/world/ukraine-sees-russias-issuance-passports-eastern-ukraine-step-towards-annexation-2021-05-20/ ). Toho může být v budoucnu zneužito jako záminky pro invazi – Rusko jednoduše prohlásí, že jen chrání své vlastní občany. Podle ukrajinské vojenské rozvědky nedávno Rusko dodalo na Donbas novou bojovou techniku, munici, a až 7 000 tun paliva. Zároveň Moskva v Rusku rekrutuje žoldáky, kteří dostávají intenzivní bojový výcvik, a posílá je na Donbas (https://www.theguardian.com/world/2022/jan/26/focused-russian-attack-on-ukraine-seen-as-more-likely-than-full-scale-invasion ). Operace provedená pod vlajkou separatistů umožňuje Rusku tvrdit, že jde o občanskou válku na Ukrajině, za kterou nenese odpovědnost, a pokusit se tím vyhnout sankcím (https://www.theguardian.com/world/2022/jan/26/focused-russian-attack-on-ukraine-seen-as-more-likely-than-full-scale-invasion ). Samotná ofenzíva pak může začít kdykoliv, klidně i na jaře. Nemusí to být v zimě, bahno není takový problém, za který je někdy vydáváno (https://www.powervertical.org/2022/01/21/the-gathering-storm/ ). Připočtěme i fakt, že počet a záběr ruských vojenských cvičení se každý rok zvyšuje, a scénáře těchto cvičení stále více vypadají jako regionální válka (https://www.rand.org/pubs/research_reports/RR4238.html ). Navíc nedávno se na ruské vojenské technice v okolí Ukrajiny objevily bílé identifikátory ve tvaru písmene Z, které pravděpodobně mají odlišit ruskou techniku od velmi podobné ukrajinské (https://twitter.com/KofmanMichael/status/1495419096342671363 ). Vladimir Putin nedávno podepsal výnos o povolání rezervistů do služby (https://twitter.com/AlexandrMitrofa/status/1494829822605991938 ). Všechny tyto indicie naznačují, že ruská invaze na Ukrajinu je velmi pravděpodobná.

Jak zabít svobodu?

Podle Michaela Kofmana není otázkou, jaké jsou ruské vojenské možnosti na Ukrajině, protože Rusko má dost síly na to, aby mohlo cokoliv. Otázkou je, jaký postup zajistí naplnění jeho politických cílů (https://warontherocks.com/2022/01/putins-wager-in-russias-standoff-with-the-west/ ). Nejhorší scénář možného vývoje ukrajinské krize naznačuje německý bulvární list Bild. Ten tvrdí, že se mu do rukou dostala zpráva rozvědky o tom, jak má vypadat Ukrajina po válce podle ruských plánů. Podle zprávy Rusko rozdrtí ukrajinskou armádu a poté bude okupovat ukrajinská města. Ukrajinský parlament bude vyměněn za „Lidové shromáždění“, do kterého vybere členy ruská FSB. Tento nový parlament poté instaluje proruskou loutkovou vládu, která následně zavede výjimečný stav a začne potlačovat veškerou opozici, a odpůrce zavírat do detenčních táborů. Následně vyhlásí referendum, na základě kterého se Ukrajina stane autonomní oblastí v rámci nové Moskvou řízené Unie (https://twitter.com/JulianRoepcke/status/1489721702452019201 ).

Podle Michaela Kofmana změna režimu na Ukrajině dává smysl, protože žádná donucovací či trestná operace nezaručuje Moskvě, že se jí podaří vynutit jakoukoliv dohodu, kterou s Ukrajinou uzavře. Předešlé operace sice zajistily dohody Minsk 1 a 2, ale ty nevedly k zajištění politických cílů, proč by tedy Moskva opakovala stejnou nefungující strategii? Kreml ztratí vyjednávací moc jakmile ofenzíva skončí. Ukrajina, bez ohledu na to, jaká se podepíše smlouva, získá více západní podpory, vliv Moskvy oslábne, a do toho se Rusko bude muset potýkat ještě s protiruskými sankcemi. Moskva bude muset změnit režim, nebo okupovat část ukrajinského území, popř. rozdělit zemi, aby dosáhla svých cílů. (https://twitter.com/KofmanMichael/status/1485364934468845569 ). Pokud se změna režimu nezdaří, další dohodu (Minsk 3) je možné uzavřít kdykoliv. Putin už navíc nemůže ustoupit bez zaplacení signifikantní ceny vnějšímu a vnitřnímu publiku: 1) ostatní země nabydou dojmu, že Rusko blafovalo, bylo donuceno ustoupit, a je sice agresivním státem, ale lze mu vzdorovat a vyhrát; 2) před ruskou veřejností bude režim vypadat slabě; 3) elity v rámci režimu (selektorát) uvidí Putina jako nekompetentního a bezohledného vůdce, který přivedl zemi na pokraj války, ale pak ustoupil bez jakéhokoliv zisku, a tak se ho zbaví (toto se stalo Chruščovovi po kubánské raketové krizi) (https://www.powervertical.org/2022/01/21/the-gathering-storm/ ). I podle vojenského analytika Roba Leeho ultimáta doprovázená veřejnými závazky ruských politiků k vojenské akci znamenají, že pokud země nedosáhne svých cílů, nebo alespoň nebude konat, utrpí její kredibilita (https://www.fpri.org/article/2022/01/moscows-compellence-strategy/ ).

Analýza ukrajinského Centra pro obrané strategie z 24. ledna je poměrně skeptická k možnosti rozsáhlé vojenské operace Ruska, která by vedla k okupaci velké části ukrajinského území – nemyslí si, že je ji Rusko schopno v roce 2022 logisticky zvládnout a cena by byla příliš velká. Spíše než invazi v roce 2022 očekávají analytici centra kybernetické útoky, diverzní a teroristické akce, námořní blokádu, limitovaný konflikt na Donbase, popř. raketové a letecké útoky, ale velkou pozimní invazi vylučují (https://kyivindependent.com/national/center-for-defense-strategies-how-probable-is-large-scale-war-in-ukraine-analysis/ ; https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-prehledne-pohyby-vojsk-okolo-ukrajiny-a-co-chysta-rusko-kdyz-ne-valku-186675#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=zzWmTVXZY8g-202201251923&dop_id=186675&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz). Podle Michaela Kofmana kontrola části Ukrajiny staví Vladimira Putina do lepší vyjednávací pozice, může odchod vyměnit za politické ústupky (federalizace Ukrajiny, konec působení NATO na Ukrajině atd.). Pokud se Rusku nepodaří nainstalovat proruskou vládu, okupace může být jediným způsobem, jak kontrolovat politické směřování země (https://warontherocks.com/2022/01/putins-wager-in-russias-standoff-with-the-west/).

Putin se podle Institute for the study of war snaží nejen získat kontrolu nad Ukrajinou, ale i rozdělit spojence v NATO, a alianci tak neutralizovat. Masivní invaze (dobytí Kyjeva, okupace země) mu zajistí to první, ale spojí země NATO, které budou invazí zděšeny. Limitovaná invaze na jihovýchodě spojená s masivním raketovým a dělostřeleckým bombardováním může snížit rizika a ztráty spojené s invazí na Ukrajinu, a zároveň zvýšit šanci realizovat oba výše zmíněné cíle. Spojenci zůstanou rozděleni ohledně otázek možných sankcí a jednotného postupu vůči Rusku (Německo je pod silným ekonomickým tlakem Ruska a bude se snažit vyhnout tvrdé odpovědi, kterou prosazují USA), a na Ukrajinu bude vyvinut dostatečný tlak, aby byla donucena k ústupkům. Ty rozhněvají ukrajinské nacionalisty, a následná vládní krize může narušit stabilitu země, a dát tak proruským silám prostor chopit se moci. Ruská propaganda připravuje půdu pro oficiální vyslání jednotek na Donbas už celé měsíce (tak to dělala i před jejich vysláním do Běloruska). Tato snaha se v poslední době stupňuje a není nijak zasažena diplomatickými jednáními se Západem (https://www.understandingwar.org/sites/default/files/Putin%E2%80%99s%20Likely%20Course%20of%20Action%20in%20Ukraine%20Updated%20Course%20of%20Action%20Assessment%20ISW%20CTP.pdf ). Západ má zájem deeskalovat situaci, a v případě limitovaného útoku bude Zelenského nutit k ústupkům vůči Rusku (https://www.understandingwar.org/sites/default/files/Ukraine%20Invasion%20Forecast%20Series%20Part%202%20ISW%20CT%20December%202021.pdf ). Analytik Mark Galeotti nedávno vyjádřil názor, že invaze není nevyhnutelná. Pokud Putin dosáhne svých politických cílů nátlakovou diplomacií, bez ceny spojené s eskalací, nezaútočí (https://twitter.com/MarkGaleotti/status/1493858337745739776 ). I vojenský analytik Rob Lee považuje ruské jednání na Ukrajině za součást donucovací strategie, invaze je až krajním řešením. Pokud však donucení nevyjde, je podle Ruska cena za nečinnost vyšší, než cena za invazi (https://www.fpri.org/article/2022/01/moscows-compellence-strategy/ ).

Faktem zůstává, že situace v okolí separatistických území skutečně eskaluje a ruská média se této eskalaci poměrně značně věnují, čímž se pravděpodobně vytváří záminka k intervenci (https://twitter.com/KofmanMichael/status/1494675604075171845 ). Podle amerických výzvědných služeb ruští vojáci již dostaly rozkazy k útoku, a pohyby ruské armády tomu odpovídají (https://twitter.com/JenGriffinFNC/status/1495518043597942784 ). Před jakoukoliv velkou invazí lze očekávat kybernetické útoky na vyřazení inženýrských sítí a internetu (https://www.youtube.com/watch?v=2boTNtp0WgI ). Rusko může v případě rozsáhlého útoku zničit ukrajinskou armádu na velkou vzdálenost (dělostřelectvem, letectvem, balistickými raketami a střelami s plochou dráhou letu) a zlomit morálku obránců. Miliony Ukrajinců pak budou raději utíkat na západ než bojovat. Rusko má v letectvu a balistických raketách velkou převahu a tucet tureckých dronů nebude stačit na tisíce ruských tanků, stejně tak rakety Javelin mohou jen zbrzdit ruský postup, ne ho zastavit (https://www.theguardian.com/world/2022/jan/10/what-would-be-russia-military-options-in-ukraine-invasion ).

Závěr

Současná krize má i svá pozitiva. Zdá se, že USA, a potažmo Západ, jasně vyhrávají informační válku. Rusku se také nedaří vyvolat nejednotu západních zemí, která doprovázela události z let 2014 a 2015. Je však ruské počínání pouze trikem, jak donutit Ukrajinu k poslušnosti, nebo je třeba ho brát vážně? V roce 1979 přišli Daniel Kahneman a Amos Tversky s tzv. teorií prospektů, která se dnes užívá hlavně v behaviorální ekonomice, ale také stále více pro studium mezinárodních vztahů. Podle této teorie se aktéři rozhodují odlišně v závislosti na možných ziscích nebo ztrátách relativních vůči situaci, ve které se nachází (tzv. referenční bod). Jednotlivci, kteří se ocitnou tváří v tvář riskantnímu rozhodnutí, které může vést ke ztrátám, více riskují, tedy preferují řešení, které vede k menšímu očekávanému užitku. Hlavní je vyhnout se možným ztrátám, a to přesto, že si konečným výsledkem rozhodnutí nemohou být jisti. Jsem tedy toho názoru, že Vladimir Putin „nevydá“ Ukrajinu západu, protože by to dříve či později vedlo k tomu, že demokracie, svoboda a prosperita, které se od dob pádu komunismu šíří stále více na východ, přijdou i do Ruska a ohrozí tamní vládnoucí garnituru na moci. A ztráty v případném válečném konfliktu s Ukrajinou, tedy mrtví ruští vojáci, zničená technika a západní sankce? Ruská armáda je silnější a při plné ofenzívě tu ukrajinskou do několika týdnů zničí. Je velký otazník, kolik Ukrajinců se přidá k odboji, a kolik bude případně kolaborovat, ale limitovaná okupace vybraných částí Ukrajiny může snížit ruské ztráty na životech a ztížit hnutí odporu jeho boj. Rusko také není země, kde by záleželo na životě každého vojáka. Na ekonomické sankce se ruský režim zdá také připravený. V Rusku je jen malá střední třída a rezervy zahraničního kapitálu jsou největší v historii země. Podnikatelská elita je loajální režimu, protože mu vděčí za své postavení. Její členové mohou v případě kritiky režimu také skončit ve vězení, stejně jako kdokoliv jiný (https://www.themoscowtimes.com/2022/01/25/as-markets-crash-and-war-fears-grow-russias-business-elite-suffers-in-silence-a76142 ). Režim má absolutní kontrolu nad opozicí, a rozhlehlou zemi, na jejíchž zdrojích přeci jen závisí i západní Evropa. To je dobrý základ pro možné přežití několika let sankcí než se situace na Ukrajině stabilizuje.

Jsem proto toho názoru, že ruský útok na Ukrajinu je logickým a racionálním krokem, který Vladimir Putin v nejbližší době učiní. Jeho konkrétní podobu je těžké predikovat, ale zřejmě půjde o pokračování eskalace na Donbase, ke kterému se později přidá rozsáhlé bombardování balistickými raketami, střelami s plochou dráhou letu, letectvem a dělostřelectvem. To bude doprovázeno omezenou pozemní operací, jež může být v případě úspěchů ruské armády rozšířena. Je totiž skutečně těžké odhadnout, jak by mohlo Rusko dosáhnout svých politických cílů (zamezení šíření demokratických idejí a změna zahraničněpolitické orientace země) bez násilné změny režimu na Ukrajině a získání kontroly nad většinou jejího území.

Úplným závěrem mi dovolte vyjádřit názor, že jako země, která pomatuje opakovanou zradu velmocí a následné okupace silnějšími mocnostmi, kdy se rozhodovalo o naší budoucnosti bez nás a v náš neprospěch, musíme jasně stát na straně slabšího ukrajinského národa, který touží jít vlastní cestou k demokracii, svobodě a prosperitě. Pro českou společnost je zásadní si uvědomit, že je součástí technologicky nejvyspělejšího, ekonomicky nejsilnějšího, a vojensky nejmocnějšího bloku zemí na planetě. Jestli existuje nějaká doba, kdy si Česká republika může dovolit být asertivní a pomoci lidem, kteří se nachází ve stejné situaci, v jaké jsme byli my v letech 1938 a 1968, je to právě nyní. Měli bychom v sobě najít odvahu a přestat být ze zaostalého ruského státu vystrašení. Třeba se tím nakonec zbavíme i mnichovského komplexu.