Jak hluboce prohnilá je ruská armáda?

29. 4. 2022

Organizace největšího vojenského cvičení NATO od studené války zaměstnávala v létě 2018 admirála Jamese Fogga, tehdejšího velitele amerických námořních sil v Evropě a Africe. Trident Juncture se mělo konat v evropské Arktidě v říjnu. Jakkoli to zní logisticky náročně, byla to drobnost ve srovnání s tím, co Rusko plánovalo v září na Sibiři. Cvičení Vostok bude největší od mamutího cvičení Zapad v Sovětském svazu v roce 1981, chlubil se Sergej Šojgu, ruský ministr obrany: Zahrnovalo 300 000 vojáků, 1 000 letadel a 80 válečných lodí.

To byl obrovský výkon. "Bylo pro nás velkým povzbuzením dostat 50 000 lidí do terénu," vzpomínal nedávno admirál Foggo. "Jak to [Rusové] udělali?" Odpověď, jak si nakonec uvědomil, byla, že to neudělali. Rota vojáků (nejvýše 150) ve Vostoku se počítala jako prapor nebo dokonce pluk (spíše 1000). Jednotlivé válečné lodě byly vydávány za celé eskadry. Tato manipulace mohla být varovným znamením, že ne všechno bylo tak, jak se v ruských ozbrojených silách zdálo - ještě předtím, než uvízly na předměstí Kyjeva.

Evropský generál ve výslužbě říká, že sledování selhání tohoto nového modelu armády mu připomíná návštěvu východního Německa a Polska po skončení studené války a pohled na nepřítele zblízka. "Uvědomili jsme si, jak nanic byla 3. šoková armáda," říká s odkazem na velmi vychvalovanou sovětskou formaci sídlící v Magdeburku. "Zase jsme se nechali vtáhnout do nějaké propagandy, kterou nám postavili do cesty." O ruské armádě bylo známo, že má problémy, říká Petr Pavel, český generál ve výslužbě, který v letech 2015–18 předsedal vojenskému výboru NATO, "ale rozsah těchto problémů byl pro mnohé, včetně mě, překvapením – věřil jsem, že se Rusové poučili."

"Není to profesionální armáda," řekl admirál Foggo. "Vypadá jako banda neukázněné chátry." Od doby, kdy 24. února napadly Ukrajinu, se ruským silám podařilo dobýt pouze jedno velké město, Cherson, spolu s ruinami Mariupolu a kusy Donbasu, východní průmyslové oblasti, kterou částečně obsadily v roce 2014 a nyní doufají, že ji obsadí celou. Podle nedávného britského odhadu si tento skromný výkon vyžádal 15 000 mrtvých ruských vojáků, címž za dva měsíce překročil sovětské ztráty za desetiletí války v Afghánistánu. Invaze byla zjevně fiaskem - ale jak přesný je to odraz ruských vojenských schopností, ptají západní generálové?

V předvečer války byla ruská invazní síla považována za impozantní. Americké zpravodajské agentury počítaly s tím, že Kyjev padne za několik dní. Někteří evropští představitelé si mysleli, že může vydržet jen pár týdnů. Nikdo si nemyslel, že město dva měsíce po zahájení bojů přivítá takové hodnostáře, jako byli Antony Blinken a Lloyd Austin, američtí ministři zahraničí a obrany. Věřilo se, že Rusko udělá Ukrajině to, co Amerika udělala Iráku v roce 1991.

Tato víra byla založena na předpokladu, že Rusko provedlo stejný druh základní vojenské reformy, jako Amerika v osmnáctiletém období mezi porážkou ve Vietnamu a vítězstvím v první válce v Perském zálivu. V roce 2008 válka s Gruzií, zemí s méně než 4 miliony obyvatel, i když nakonec úspěšná, odhalila nedostatky ruské armády. Rusko nasadilo zastaralé vybavení, nemohlo najít gruzínské dělostřelectvo a zpackalo řízení a velení. V jedné fázi se ruský generální štáb údajně nemohl deset hodin spojit s ministrem obrany. "Není možné si nevšimnout určité mezery mezi teorií a praxí," uznal tehdy šéf ruské armády. Aby se tato mezera uzavřela, byly ozbrojené síly zmenšeny a vylepšeny.

Ambice v uvozovkách

Ruské vojenské výdaje, pokud jsou počítány správně – tedy ve směnných kurzech opravených tak, aby vyjadřovaly skutečnou kupní sílu – se mezi lety 2008 a 2021 téměř zdvojnásobily a vzrostly na více než 250 miliard dolarů, což je zhruba trojnásobek úrovně Británie nebo Francie. V letech 2010 až 2020 přibylo do arzenálu kolem 600 nových letadel, 840 vrtulníků a 2 300 dronů. Na přehlídkách v Moskvě byly předvedeny nové tanky a rakety. Rusko při první invazi na Ukrajinu v roce 2014 a v tažení na podporu syrského diktátora Bašára al-Asada v následujícím roce otestovalo novou taktiku a vybavení.

Milosrdný výklad je ten, že ruská armáda byla na Ukrajině postižena méně svými vlastními nedostatky než Putinovými bludy. Jeho trvání na tajném plánování války komplikovalo vojenské plánování. FSB, nástupkyně KGB, mu sdělila, že Ukrajina je prolezlá ruskými agenty a rychle se rozloží. To pravděpodobně podnítilo pošetilé rozhodnutí zahájit válku vysláním lehce ozbrojených výsadkářů, aby obsadili letiště na předměstí Kyjeva, a osamocených obrněných jednotek, aby postoupily do města Charkov, což způsobilo elitním jednotkám těžké ztráty.

Když však tento plán ztroskotal, armáda se rozhodla vtrhnout do druhé největší země v Evropě z několika směrů, přičemž rozdělila asi 120 praporních taktických skupin (PTS) na spoustu neefektivních a izolovaných oddílů. Ke špatné strategii se pak přidala i špatná taktika: Obrněné jednotky, pěchota a dělostřelectvo bojovaly vlastní oddělaná tažení. Tanky, které měly být chráněny pěchotou, se místo toho potulovaly samy, jen aby byly zničeny v ukrajinských léčkách. Dělostřelectvo, hlavní opora ruské armády od carských dob, ačkoli mířilo zuřivě na města jako Charkov a Mariupol, nedokázalo prorazit ukrajinské linie kolem Kyjeva.

Nemístné srovnání

V posledních týdnech úředníci a odborníci diskutovali o příčinách ruského selhání. Někteří je přirovnávali ke kolapsu francouzské armády v roce 1940. Ale analogie není vhodná, říká Christopher Dougherty, bývalý plánovač Pentagonu. "Francie selhala, protože se řídila špatnou doktrínou," říká. "Rusko částečně selhává, protože nedodržuje svou doktrínu nebo základní principy války."

Nezkušenost je součástí problému. Jak kdysi poznamenal historik Michael Howard, odbornost vojenského důstojníka "je téměř jedinečná v tom, že ji možná bude muset uplatnit jen jednou za život, pokud vůbec. Je to, jako by chirurg musel celý život cvičit na figurínách na jednu skutečnou operaci." Amerika třímá skalpel téměř nepřetržitě od konce studené války, v Iráku, na Balkáně, v Afghánistánu, Libyi, Sýrii, Sýrii a tak dále. Rusko nevedlo válku takového rozsahu proti organizované armádě od dobytí Mandžuska na Japonsku v roce 1945.

Věci, které mohlo dělat v menších válkách na Donbasu a v Sýrii – jako je použití elektronických senzorů na dronech pro zpětnou vazbu na cíle pro dělostřelectvo – se ukázaly ve větším měřítku obtížnější. A věci, které byly aplikovány v amerických válkách, jako je zničení nepřátelské protivzdušné obrany, jsou ve skutečnosti docela těžké. Ruské letectvo podniká několik stovek bojových letů denně, ale stále se snaží sledovat a zasahovat pohyblivé cíle a zůstává silně závislé na neřízených neboli "hloupých" bombách, které lze přesně shodit pouze v malých výškách a vystavují tak jeho letadla protivzdušné obraně.

Všechny armády dělají chyby. Některé více než jiné. Charakteristickým rysem dobrých armád je, že se ze svých chyb rychle učí. Tím, že Rusko opustilo Kyjev, soustředilo se na Donbas a pověřilo velením jediného generála Alexandra Dvornikova, projevuje opožděně známky adaptace. Začátkem dubna jeden západní představitel na otázku, zda se Rusko takticky zlepšuje, poznamenal, že obrněné kolony jsou stále posílány bez podpory a v jediném balíku na území ovládané Ukrajinou – což je sebevražedný manévr. 27. dubna jiný úředník řekl, že ruské síly v Donbasu se zdají být neochotné nebo neschopné postupovat v silném dešti.

Ruské strasti jsou částečně způsobeny hrdinským odporem Ukrajiny, podporovaným proudem západních zbraní a zpravodajských informací. "Ale právě tak velká zásluha na rozbití ruských iluzí spočívá ve fenoménu, který vojenští sociologové již dlouho znají," píše Eliot Cohen z Johns Hopkins University, "že armády jako celek odrážejí kvality společností, z nichž vzešly." Ruský stát, říká Cohen, "spočívá na korupci, lži, nezákonnosti a nátlaku". Všechno z toho bylo v této válce odhaleno v ruské armádě.

"Dali hodně peněz do modernizace," říká generál Pavel. "Ale mnoho z těchto peněz bylo ztraceno." Korupce jistě pomáhá vysvětlit, proč byla ruská vozidla vybavena levnými čínskými pneumatikami a ocitla se tak uvězněná v ukrajinském bahně. Může to také vysvětlit, proč se tolik ruských jednotek ocitlo bez šifrovaných vysílaček a bylo nuceno spoléhat na nejisté civilní náhražky nebo dokonce ukrajinské mobilní telefonní sítě. To zase mohlo přispět k válečným ztrátám ruských generálů (Ukrajina tvrdí, že jich zabila deset), protože jejich komunikaci na frontě bylo snazší zachytit.

Korupce však nemůže být celý příběh. Ukrajina je také zkorumpovaná, o nic méně než Rusko: V indexu vnímání korupce, který zveřejnila Transparency International, jsou obě země na 122. a 136. místě. To, co je skutečně odlišuje, je bojovnost. Ukrajinští vojáci bojují o přežití své země. Mnozí Rusové ani nevěděli, že jdou do války, dokud nedostali rozkaz přejít přes hranice. Úředník evropské tajné služby říká, že branci – kterým pan Putin opakovaně a veřejně slíbil, že je nepošlou do války – odolali nátlaku, aby podepsali smlouvy, které by z nich udělaly profesionální vojáky; jiní odmítli sloužit přímo. Úředník říká, že mezi dotčené jednotky patří 106. gardová výsadková divize a její 51. gardový výsadkový pluk, které jsou součástí teoreticky elitních výsadkových sil VDV, a 423. motostřelecký pluk, součást důležité tankové divize.

Potíže z rozsahu

Špatně vycvičení a špatně motivovaní vojáci jsou problémem v jakémkoli konfliktu; zvláště se ale nehodí do komplexnosti moderního vševojskového boje, který vyžaduje, aby tanky, pěchota, dělostřelectvo a letectvo pracovaly synchronně. Pokoušet se na Ukrajině o takovou skličující koordinaci s mrzutými teenagery krmenými prošlými dávkami a vybavenými špatně udržovanými vozidly bylo vrcholem optimismu.

Takový úkol vyžaduje přinejmenším rozumné vedení. A toho je také nedostatek. Poddůstojníci – vyšší poddůstojníci, kteří cvičí vojáky a dohlížejí na ně – jsou páteří ozbrojených sil NATO. Rusko nemá srovnatelný rámec. Je tam "příliš mnoho plukovníků a málo desátníků", říká představitel evropské obrany. Školení zaměstnanců je rigidní a zastaralé, říká, je posedlé druhou světovou válkou a malou pozornost věnuje novějším konfliktům. To může vysvětlit, proč byla doktrína vyhozena z okna. Manévry, které se na Vostoku a dalších cvičeních zdály snadné, se ukázaly obtížněji reprodukovatelné pod palbou a daleko od domova.

Do té míry, do jaké ruští důstojníci studovali svou vojenskou historii, zdá se přijali nejhorší lekce z afghánských, čečenských a syrských válek. Během okupace severní Ukrajiny ruští vojáci nejen silně popíjeli a rabovali domy a obchody, ale zavraždili i velké množství civilistů. Někteří za to byli odměněni. 18. dubna byla 64. motorizovaná pěší brigáda, obviněná z masakrování civilistů v Buče, vyznamenána Putinem za "masové hrdinství a odvahu" a byla jí prokázána čest stát se "gardovou" jednotkou.

Válečné zločiny nejsou vždy iracionální. Mohou sloužit politickému účelu, jako je terorizování obyvatelstva za účelem jeho podrobení. Ani nejsou neslučitelné s vojenskou zdatností: Wehrmacht nacistického Německa uměl dobře bojovat i vraždit. Ale brutalita může být také kontraproduktivní a inspirovat nepřítele k houževnatému boji, místo aby se vzdal a riskoval, že bude stejně zabit.

Zdivočelost a zmatenost ruských sil na Ukrajině jsou v souladu s nedávným chováním v Sýrii. Bombardování ukrajinských nemocnic je ozvěnou bombardování syrských zdravotnických zařízení. Ze stejného důvodu byli izraelští vojenští důstojníci, kteří pozorně sledovali ruské letectvo v Sýrii, překvapeni jeho problémy s protivzdušnou obranou, zjišťováním cílů a rychlými reakcemi. V jedné fázi si mysleli, že zapojení do syrských leteckých operací je jediným přijatelným vysvětlením tak nízké úrovně profesionality.

Nakonec došli k závěru, že Rusku chybí výcvik, doktrína a zkušenosti, aby co nejlépe využilo svých vyspělých bojových letounů. Izraelští vojenští piloti byli konsternováni, jak na bojových misích, tak během denních zaměstnání jako piloti leteckých společností, hrubým ruským přístupem k elektronické válce, který zahrnoval blokování signálů GPS nad rozsáhlými pásy východního Středomoří, někdy i celé týdny. Když se ruská invaze na Ukrajinu zadrhla, analytici izraelských sil si uvědomili, že ruské území je postiženo mnoha stejnými problémy.

Zdá se, že někteří z nejvýznamnějších ruských diplomatických partnerů z toho vyvozují stejné ponaučení. Syed Ata Hasnain, indický generál ve výslužbě, který kdysi velel jednotkám v Kašmíru, si všímá "ruské nekompetentnosti v poli" zakořeněné v "aroganci a neochotě následovat časem prověřené základy vojenství". Skupina bývalých indických diplomatů a generálů přidružených k Vivekananda International Foundation, nacionalistickému think-tanku blízkému indické vládě, nedávno diskutovala o "viditelném a ohavném nedostatku přípravy" a "vážné logistické neschopnosti". Skutečnost, že Indie je největším odběratelem ruských zbraní, propůjčila jejich závěru zvláštní váhu: "kvalita ruské technologie, která se dříve považovala za superlativní, je stále více zpochybňována" – ačkoli Ukrajina samozřejmě používá většinu stejného vybavení.

Podobný proces přehodnocování nyní probíhá v západních ozbrojených silách. Jeden tábor tvrdí, že ruská hrozba pro NATO není tak velká, jak se obávali. "Pověst ruské armády byla pošramocena a bude trvat generaci, než se vzpamatuje," stojí v nedávném hodnocení jedné vlády NATO. "Ukázalo se, že má menší hodnotu než součet jeho částí v moderním, komplexním bitevním prostoru." Ale jiný myšlenkový směr varuje před unáhlenými soudy. Je příliš brzy na to, abychom vyvozovali jednoznačné závěry, varuje vysoký představitel NATO. Válka stále zuří a obě strany se přizpůsobují.

Pokud jednou z chyb Ruska bylo čerpat falešnou důvěru ze svého úspěchu při dobytí Krymu v roce 2014 a odvrácení pádu Asadova režimu v Sýrii v roce 2015, existuje podobné riziko, že by protivníci Ruska mohli ze současného chaosu na Ukrajině vyvodit příliš mnoho. Michael Kofman z think-tanku CNA uznává, že on a další experti "přecenili dopad reforem… a podcenili prohnilost za ministra Šojgu". Ale kontext je všechno, dodává. Scénáře, které v posledních letech zaměstnávaly plánovače NATO, nebyly války v rozsahu té současné, ​​ale skromnější a realističtější operace typu "kousni a drž", jako je ruská invaze do částí pobaltských států nebo obsazení ostrovů jako norské Špicberky.

Války jako tato by se mohly odehrát úplně jinak než debakl na Ukrajině. Začaly by s užší frontou, zahrnovaly by méně sil a méně zatěžovaly logistiku, říká Kofman. Kreml ani ruský generální štáb by nutně nepodceňovali NATO tak, jako omylem zanedbali ukrajinskou armádu. A pokud by se ruská vláda nesnažila bagatelizovat budoucí konflikt jako nic jiného než "zvláštní vojenskou operaci", jak se to stalo na Ukrajině, mohla by mobilizovat zálohy a brance v mnohem větším počtu. O mnoha zásadních ruských schopnostech, jako jsou protidružicové zbraně a pokročilé ponorky, není známo, že by byly na Ukrajině vůbec testovány.

Geografie je také důležitá. Zatímco ruská logistika "děsivě připomíná" starou sovětskou armádu, říká Ronald Ti, vojenský logistik, který přednáší na Baltic Defence College v Estonsku, její závislost na železnici by byla při útoku na pobaltské státy menším problémem. "Operace typu fait accompli, při níž si ukousnou část estonského území, je v jejich možnostech," říká Ti, "protože to mohou docela snadno uzásobovat od železničních uzlů." (Zda by ruské letectvo, s jeho nezkušeností a slabinami, které jsou nyní odhaleny, dokázalo ochránit tratě před nálety NATO, je jiná věc.)

Dostatečné poučení

Kofman považuje otázku, "jak velkou část této války tvoří špatná armáda, což je v důležitých ohledech jednoznačné, a jak moc je to skutečně hrozný plán?“, za dosud nezodpovězenou. A přesto je důležité na ni odpovědět. V zásadním článku z roku 1995 James Fearon, politolog ze Stanfordské univerzity v Kalifornii, tvrdil, že nákladné a destruktivní války, které by racionální vlády raději odvrátily vyjednáváním, mohou přesto nastat kvůli chybným kalkulacím o schopnostech druhé strany. Teoreticky by mírová dohoda odvracející válku odrážela relativní sílu dvou potenciálních válčících stran. Oběma stranám se však nemusí podařit dosáhnout takové dohody, protože tato relativní síla není vždy zřejmá.

"Lídři vědí o svých vojenských schopnostech a ochotě bojovat věci, které ostatní státy nevědí," napsal pan Fearon, "a při vyjednávání mohou být motivováni k tomu, aby takové soukromé informace zkreslili a tím získali lepší nabídku." To pomáhá vysvětlit, proč Rusko tak divoce nafouklo svou údajnou zdatnost ve cvičeních Vostok. A může to fungovat. "Mám podezření, že mnoho z nás bralo vážně přehlídky ke Dni vítězství, které nám ukázaly všechny chytré kousky stavebnice," říká evropský generál.

Bitva o Donbas tuto debatu úplně nevyřeší. Ruská armáda, která by v opotřebovací válce zvítězila díky pouhé palebné síle a mase, by byla stále na hony vzdálená hbitým, technologicky vyspělým silám, které Rusko inzerovalo v posledním desetiletí. Pravděpodobnější je, že se ruské síly vyčerpají dlouho předtím, než dosáhnou svých cílů na jižní a východní Ukrajině, natož před zahájením dalšího pokusu o obsazení Kyjeva. Vojenští plánovači budou sledovat nejen to, jak daleko se Rusko v následujících týdnech dostane, ale také to, co to vypovídá o odolnosti, přizpůsobivosti a vedení jeho sil. Podobně jako nůž vražený do starého dřeva postup tažení odhalí, jak hluboko hniloba sahá.

Celý text v angličtině: ZDE