Hlavní nádraží, týden 7

5. 5. 2022

čas čtení 5 minut
Foto: Hanka Nguyen

Po týdnech práce v první linii už má člověk v podstatě jenom dvě možnosti – do určité míry znecitlivět, nebo úplně vyhořet, píše Hanka Nguyen. Věci, které se mě první dny hluboce dotkly, teď dávám do pomyslné krabice v hlavě a odkládám na poličku. Už se tolik nedojímám nad návraty lidí na Ukrajinu, fotkami rozstřílených domovů nebo vyčerpanými lidmi, kteří přijíždí ze zdevastovaných měst (především z Mariupolu). Myslím, že u pomáhajících profesí v humanitární krizi to jinak nejde. Co se mě ale dotýká nyní je očividná neochota nebo přinejmenším rigidita institucí, jejichž kooperaci zoufale potřebujeme, a naprosto šílený každodenní střet s institucionálním rasismem.

 
Doteď jsem o diskriminaci Romů jenom četla a slyšela. I když jsem samozřejmě vnímala její závažnost, netušila jsem, jak absurdní a ohavná ve skutečnosti je, dokud nezačala přímo zasahovat do mojí práce a snahy pomoct co největšímu množství lidí. Viktor Orbán v rámci své separatistické politiky na Zakarpatí rozdal zhruba milion maďarských pasů (viz např. https://www.politico.eu/.../orban-to-ukraine-give.../).

Přijíždí k nám tak Romové, kteří mají ukrajinské občanství a zároveň maďarské pasy.

Narazila jsem na naprosto neinformované výroky od politiků i státních složek, že tohle přece nejsou skuteční uprchlíci, ale ekonomičtí migranti, tudíž jim pomáhat nebudeme. Ano, jsou to uprchlíci – prchají před válkou a předpokládám, že se jim opravdu nechce čekat, jestli ostřelování a pouliční boje do jejich měst dorazí, nebo ne. Nečtou politické predikce o vývoji situace v novinách, prostě se pochopitelně bojí a chtějí pryč. (Kognitivní disonance lidí, kteří Vietnamce rozhořčeně vypráví o špatnostech ekonomické migrace, je jenom další stupeň absurdity této situace.)

U nás se Romům “pomoci” dostává tak, že jim stát buďto vůbec nedokáže zajistit ubytování, nebo jsou posíláni v lepším případě na ubytovny a v horším do detenčních center. Jakmile z ubytování odejdou, jsou v podstatě mimo systém a už jim žádný státní orgán další ubytování hledat nebude.

Detenční centra jsou totální peklo. Jsem si celkem jistá, že nikdo z kritiků Romů odcházejících z ubytování by v něm nevydržel víc než dva dny. Jakmile jsou Romové takto zaseknutí, nemají de facto kam jít a chtějí alespoň nějakou dobu počkat, jestli se situace zlepší. V Brně takové rodiny spí před nádražím, v Praze alespoň všem lidem, co potřebují v noci přespat, přistavujeme na noc vlak. (Je samozřejmě určen všem bez rozdílu, nicméně ho nejčastěji potřebují právě romské rodiny.)

Institucionalizovaný rasismus, který vidím každý den, Romy definitivně odsuzuje k dost beznadějnému osudu. Před několika dny odmítla průvodčí Českých drah nechat nastoupit jedenáctičlennou rodinu do vlaku, protože “jsou to přece Romové, dělají bordel, mají maďarské pasy a uprchlíci to nejsou”. Viděla jsem maminky s malými dětmi v náručí potichu plakat na nástupišti a absolutně jsem netušila, jak jim vysvětlíme celé tohle zlo, které se kolem nich děje.

Chtěli odjet do Budapeště, protože v Praze marně čekali 3 dny na registraci, ale ani to jim nebylo dovoleno.

(Tímto hořce zdravím paní průvodčí, na kterou jsem už v jednu chvíli křičela, jak se na sebe dokáže ráno podívat do zrcadla, když vyhazuje z vlaku rodinu se čtyřmi miminky, třemi dětmi předškolního věku a čtyřmi ženami. Máme její služební číslo a budeme dělat všechno pro to, aby takoví lidé neobstruovali snahám pomoci zranitelným skupinám.)

Ze strany všech státních složek slyším denně uštěpačné poznámky typu “bohužel tu chtějí zůstat”, “nepřizpůsobiví zase přijeli” a podobně. Pokaždé jsou mi sděleny téměř spikleneckým způsobem, protože rasismus vůči Romům se v jejich hlavě považuje za defaultní nastavení. Bojovat proti téhle šílené chiméře je tak vyčerpávající, že si minimálně jednou za směnu musím sednout do ticha a pokusit se přestat přemýšlet nad naprosto snadnou a přitom těžko zpracovatelnou otázkou, proč se takhle lidi chovají. Nerozumím tomu a trhá mi to srdce.

Myslím, že není moc povolanějších lidí než těch z Hlaváku, kteří by mohli vypovídat o “nepřizpůsobivosti” romských uprchlíků. Za týden jich potkám stovky a jejich největším zločinem je to, že se hlasitěji dožadují pomoci. Protože ji fakt moc potřebují. Slýchám často argument “oni jsou kočovný národ, však toho moc nepotřebujou”. Přijeli sem, aby, doprčic, mohli přestat živořit. Nerozumím, proč je tak těžké pochopit, že lidé pocházející z bídy se chtějí mít lépe.

Na Hlavák začali chodit romští překladatelé, kteří alespoň ulehčují komunikaci a dodávají rodinám pocit většího pochopení. Snažíme se pořád všechno brát krok za krokem a rodinu za rodinou.

Pokud byste měli čas a chuť, přijďte za námi na Hlavák pomoci zranitelným lidem. Ubývá dobrovolníků a každá směna se počítá. Budeme moc vděční. Přihlásit se můžete tady: pomahamepraze.sinch.cz

1
Vytisknout
6898

Diskuse

Obsah vydání | 10. 5. 2022