Jak bude vypadat vítězství na Ukrajině

13. 5. 2022

Štábní důstojníci často tiše zoufají nad absencí přesných politických cílů pro válku. Koneckonců, často si myslí, že opravdu nejtěžší je seřadit a nasměrovat vzdušné, pozemní a námořní síly proti reagujícímu nepříteli. Politici by jistě mohli tento úkol usnadnit poskytnutím jasných a stálých cílů. Bohužel, důstojníci jsou vždy zklamáni - a válka na Ukrajině ukazuje proč.

Někdo by si mohl myslet, že ukrajinské cíle by měly být jasné. Není tomu tak. Patří mezi ně nezávislost, svobodná forma vlády a obnovení suverenity na ukrajinském území. Ale Kyjev se bude muset rozhodnout, co znamená poslední cíl – přijmout ztrátu dalšího terénu na východě a jihu, prosadit obnovení linie kontaktu z doby před 24. únorem, získat zpět části Donbasu nebo vše včetně Krymu, který byl v roce 2014 součástí Ukrajiny.

Ukrajinští politici se také musí rozhodnout, zda budou usilovat o reparace a pomoc při rekonstrukci a zda svoboda vstupu do Evropské unie a možnost vstupu do NATO musí být součástí případného mírového urovnání. To samozřejmě předpokládá, že takové urovnání vůbec vznikne, spíše než zmrazený konflikt toho druhu, který od roku 2014 do současnosti stál tisíce ukrajinských obětí v Doněcku a Luhansku.

Ruské cíle byly na začátku dostatečně jasné: Svrhnout Zelenského vládu, okupovat celou Ukrajinu (nebo alespoň celou východní Ukrajinu) a omezit zemi na klientský status (podobně jako Bělorusko), nebo ji dokonce znovu začlenit do toho, co by ve skutečnosti bylo obnoveným ruským impériem.

Porážka na předměstí Kyjeva si vynutila změnu ruských cílů na úplné obsazení Doněcké a Luhanské oblasti na Donbasu a černomořského pobřeží Ukrajiny včetně Oděsy. Cíle se poté opět posunuly k vytvoření pozemního mostu z Ruska na Krymský poloostrov a k obsazení téměř celého Donbasu. Cíle se mohou nakonec ještě jednou posunout, k vytvoření zmrazeného konfliktu, který ochromí ukrajinský stát. Mezitím překvapivě silná reakce Západu téměř jistě učiní zásadním ruským cílem zmírnění západních finančních a obchodních sankcí. A pokud by Rusko čelilo hmatatelnějším a nákladnějším porážkám na bojišti, zásadním cílem se také stane zachování vlády Vladimira Putina – která nebyla před válkou ve hře.

Z pohledu západních spojenců Ukrajiny se cíle také posunuly. Původně byla účelem podpora odvážné, ale k záhubě odsouzené ukrajinské konvenční bitvy o přežití a pomoc při položení základů pro povstání, které by přimělo Rusko zaplatit za svou agresi příslušnou cenu. Když bylo jasné, že Ukrajina může ruské síly opotřebovat a dokonce je porazit, cíle se nenápadně změnily. Jak nedávno řekl ministr obrany Lloyd Austin, USA si nyní kladou za cíl oslabit Rusko do té míry, že nebude schopno podobné budoucí agrese proti Ukrajině nebo jakémukoli státu NATO.

To jsou více či méně hmatatelné cíle každé strany. Existují i ​​ty nehmotné, zachycené slovy jako ponížení, důstojnost, pověst, odplata a ospravedlnění. Válka je o vášni a nápadech ne méně než o kouscích území. Ignorování důležitosti těchto emocí, které jsou stejně skutečné jako často diskutované konkrétnější účely, by byla chyba.

V této válce, stejně jako v mnoha válkách minulosti, to tedy nejsou jen cíle, které formují bitvy, ale také bitvy, které formují cíle. Některé cíle mohou být vyjádřeny, jiné zůstat implicitní, některé sotva přiznané, dokonce i soukromě. Udržet si smysl pro směr ve válce je pro politické a vojenské vůdce na vrcholu neustálým bojem, a tak jsou štábní důstojníci (a komentující novináři) odsouzeni k frustraci. Bylo to vždy takto: V roce 1939 se britská válka za zachování polské nezávislosti stala válkou za svržení Hitlera a přetvoření Německa; v roce 1945 se americká válka za potlačení asijské rozpínavosti Japonska a odvetu za Pearl Harbor stala ničím menším než projektem na likvidaci evropských impérií, nastolení otevřeného globálního ekonomického řádu a záchranu Evropy před komunistickou, nejen nacistickou diktaturou.

Spojené státy, jako lídr západní koalice, musí v této válce stále hodně přemýšlet o politických cílech. Nejdůležitější je, co již bylo v americké politice stanoveno – totiž že bude na Ukrajině, aby se rozhodla, čeho chce dosáhnout. Tato země nese břemena krve a obětí v měřítku, jaké nebylo k vidění od 2. světové války, a její věc je nesporně spravedlivá. Má plné právo rozhodovat o tom, co může a nemůže přijmout a o co usilovat.

Fakta z bojiště, pokud je známe, jsou taková, že Ukrajina vyhrává válku. Brutální a neschopná ruská armáda utrpěla hrozné ztráty; její zálohy tvoří z velké části nevycvičení muži, kteří by čerpali ze zásob zbraní a střeliva, jež byly špatně udržované nebo zničené korupcí. Ruští generálové prokázali, že nejsou schopni zorganizovat tažení k získání vzdušné převahy nebo zahájit soustředěné výpady na ukrajinské území. A Rusko jednalo s nevýslovným barbarstvím ve věcech drancování, deportací, znásilňování a vražd – činností, které s sebou nesou prokletí nekázně i kriminality. Toto jsou morální fakta, která budou ovlivňovat a měla by ovlivnit nebo dokonce převážit chladné geopolitické kalkulace evropské rovnováhy sil.

Ukrajinci, i když jsou stále pod tlakem, čelí menší přesile, než by se mohlo zdát – velmi dobře mohou mít například na bojišti více tanků než Rusové, částečně kvůli kořisti. Teoreticky, pokud mohou čerpat ze 40 milionů obyvatel, mohou do pole postavit velké armády. Na rozdíl od Rusů mají (díky USA, Evropě a dalším, jako jsou Australané a Japonci) zdroje zbraní, které pravděpodobně nebudou narušeny sankcemi nebo čirou neefektivitou. Ze stejných zdrojů mají také mnohem rozsáhlejší metody shromažďování a analýzy zpravodajských informací, než mají Rusové. Jejich bojová motivace je nepochybně vyšší a prokázali mnohem větší vynalézavost a bojové dovednosti než ruská armáda, která se stále spoléhá na obrovské objemy dělostřelecké palby, způsobující devastaci, za kterou postupují lhostejně vycvičené osádky špatně udržovaných tanků a bojových vozidel pěchoty.

Až Ukrajinci nashromáždí více úspěchů na bojištích, pohlédnou výše. Ruská armáda, která utrpěla desítky tisíc obětí a ztratila velkou část svého vybavení v přední linii, vyvíjí možná poslední, křečovité úsilí o zničení ukrajinských sil na jihu a východě této země. Stejně jako její předchozí snahy, i tyto pravděpodobně selžou a otevře se možnost ochromení ruských sil podél 480 km dlouhé frontové linie. Lze si také představit patovou situaci, která by vytvořila sadu přijatelných cílů pro každou stranu; kolaps ruské armády je o něco větší a vytvořil by velmi odlišné cíle.

Každá válka musí skončit a tato také skončí. Jeden soubor následných cílů pro Západ je jasný: Pomoci Ukrajinu znovu vybudovat a uvést ji do stavu, aby porazila další ruskou agresi. Stejně tak je nutné a pravděpodobné, že NATO vzejde z tohoto konfliktu větší, jednotnější a silnější než předtím.

Ale za tím vším zůstává problém Ruska. Nebude se rekonstruovat zvenčí, jako po 2. světové válce Německo a Japonsko. Nastanou-li vnitřní problémy, je méně pravděpodobné, že je ovládnou liberálové (z nichž mnozí uprchli ze země), než nespokojení nacionalisté. Putin může odejít, ale jeho náhradníci pravděpodobně pocházejí z podobného prostředí v tajné policii nebo možná v armádě. A nebude se moci znovu připojit k mezinárodnímu společenství.

Rusko se v posledních několika desetiletích podílelo na příšerných činech – vzpomeňme na Groznyj a Aleppo, nemluvě o Krymu a Donbasu. Nyní však nese Kainovo znamení. Bratrovražda je nejstarším lidským zločinem a až do 24. února 2022 Rusko prohlašovalo Ukrajince za bratry. Naprosto neopodstatněná povaha ruského útoku na Ukrajinu, jeho výjimečná brutalita, nestoudnost ruských lží a hrozeb a grotesknost nároků na hegemonii v bývalých sovětských státech bude více než obvykle obtížné přivést Rusko zpět do eurasijského řádu. Ten se nepokoušel zničit nikdo jiný než ono samo.

To bude napříště nejtěžší úkol amerického státnictví: Vypořádat se s Ruskem zmítajícím se v porážce a ponížení, oslabeným, ale stále nebezpečným, izolovaným, ale nikoli bez sympatizantů nebo alespoň ochotných kolaborantů po celém světě. Kontejnment ve své původní podobě předpokládal Sovětský svaz ovládaný racionalistickou ideologií, která dříve nebo později zahyne kvůli své vlastní uznané neschopnosti splnit, co slíbila. Tentokrát to mnohem více připomínat jednání se vzteklou, zraněnou bestií, která drápe a kouše sebe samu stejně jako ostatní, v sevření nikoli tisícileté ideologie, ale bizarní kombinace nacionalismu a nihilismu.

Západu však nezbude nic jiného, ​​než posílit státy na ruské periferii, ve Střední Asii i ve východní Evropě, a doufat, že nový "nemocný muž Evropy" nějak a navzdory všemu navzdory, získá cosi jako morální příčetnost. Zde nedojde k návratu k normálu nebo statu quo ante. Místo toho se připravme na dlouhé, dobře vyzbrojené a ostražité čekání.

Zdroj v angličtině: ZDE