Proč Rusko na Ukrajině nedosáhlo svých cílů?

14. 7. 2022

čas čtení 8 minut

Není divu, že se hodně píše o nezákonnosti a nelegitimitě ruských válečných cílů na Ukrajině. Vždyť snaha o anexi části Ukrajiny nebo svržení její legitimní vlády jsou hrubým porušením mezinárodního práva. Méně se však píše o tom, proč se Rusku od revoluce v zemi v roce 2014 tak neúspěšně nedaří dosáhnout svých hlavních politických - nejen vojenských - cílů na Ukrajině, míní Anatol Lieven.

Klíčovým důvodem je, že ruská vláda sledovala na Ukrajině dva vzájemně protichůdné cíle. Na jedné straně se Moskva snažila udržet si vliv na Ukrajinu jako celek. Na straně druhé usilovala o "navrácení" území, která považuje za historicky ruská, Rusku.

Tento rozpor byl vyřešen. Od nynějška je cílem Ruska  zabrání území na jihu a východě. Pokud jde o zbytek Ukrajiny, Rusko se bude stále snažit zabránit jejímu formálnímu vstupu do NATO, ale ruské elity, s nimiž jsem hovořil, nyní akceptují - stejně jako pravděpodobně akceptuje sám Putin -, že v dohledné budoucnosti bude západní Ukrajina nepřítelem Ruska a faktickým spojencem Západu.

Počátky této dvojí politiky lze vysledovat až ke slavné eseji Alexandra Solženicyna z roku 1990 - jehož texty prý měly na Vladimira Putina značný vliv - nazvané "Přestavba Ruska". V době, kdy se Sovětský svaz zjevně hroutil, Solženicyn napsal, že pobaltské, kavkazské a středoasijské republiky (bez Kazachstánu s obrovskou ruskou menšinou) by měly jednoduše odejít, protože mají odlišnou kulturu a nikdy nebyly součástí vlastního Ruska.

Doufal, že Ukrajina a Bělorusko jako východoslovanské národy úzce spjaté s Ruskem zůstanou v nějaké formě svazku, a jejich oddělení označil za "kruté rozdělení".

Pokud by si však většina Ukrajinců skutečně přála oddělit se od Ruska, mělo by jim to být podle Solženicyna umožněno, ale bez "těch částí, které nebyly součástí staré Ukrajiny ... ("Nového Ruska"), Krymu, Donbasu a oblastí sahajících prakticky až ke Kaspickému moři". Těmto oblastem by podle Složenicyna mělo být umožněno "sebeurčení", což znamená, že by se "znovu připojily" k Rusku.

Jak je pro podobné nároky v moderních dějinách typické, ruský nárok na tato území se zakládá na rozporuplné směsici historických, etnolingvistických a kvazi-právních argumentů, k nimž se v případě potřeby přidává demokracie. Základní argumentací je, že až do konce 18. století byla tato území prázdnou stepí, vylidněnou nájezdy krymských Tatarů na jihu.

Podle bývalých ruských představitelů, s nimiž jsem hovořil, byl Kreml svržením prezidenta Janukovyče v únoru 2014 zaskočen, a proto se snažil připravit odpověď. Neexistoval žádný vojenský plán invaze na Ukrajinu, ačkoli v té době extrémní slabost ukrajinské armády a neexistence ukrajinské vlády znamenaly, že se to mohlo podařit jen za malého počátečního odporu.

Kreml zřejmě očekával všeobecnou spontánní kontrarevoluci v ruskojazyčných oblastech. K tomu však došlo jen v omezené míře na Donbasu; a i tam se dokázala udržet jen s poloskrytou podporou ruských vojsk.

Moskva podporovala donbaské povstalce, ale zároveň podepsala dohodu Minsk II z roku 2015, podle níž se Donbas znovu připojí k Ukrajině se zárukami plné autonomie v rámci této země. Cílem Moskvy bylo, aby region poté působil jako síla, která bude hájit ruské státní zájmy a postavení ruské menšiny v rámci Ukrajiny. Ukrajinská vláda to uznala a navzdory podpisu minské dohody odmítla změnit ústavu tak, aby byla regionu zaručena autonomie. Rusko ze své strany nepodniklo žádné kroky k odzbrojení povstalců.

Při snaze o získání vlivu na Ukrajině jako celku Moskva rovněž anektovala Krym, který byl součástí Ruské sovětské republiky až do roku 1954, kdy byl sovětským rozhodnutím převeden na Ukrajinu. Tato anexe byla v příkrém rozporu s cílem udržet ruský vliv na Ukrajině jako celku, který závisel na udržení co největšího počtu Rusů na Ukrajině.

Anexe Krymu a probíhající konflikt v Donbasu pomohly úřadům v Kyjevě mobilizovat ukrajinský nacionalismus proti Rusku. Byly přerušeny hospodářské vazby s Ruskem, s pomocí Západu se výrazně zlepšilo vybavení, výcvik a morálka ukrajinské armády a byla zavedena řada zákonů výrazně omezujících roli ruštiny ve vzdělávání, kultuře a veřejném životě.

V létě 2021 se Kreml začal obávat, že se Ukrajina nenávratně vzdaluje Rusku. Putinovu strategii v reakci na to předznamenal jeho esej z července 2021 "O historické jednotě ukrajinského a ruského národa", v němž se vyslovil pro historickou jednotu obou národů, odsoudil ukrajinský nacionalismus i ruské komunisty za to, že vytvořili samostatnou ukrajinskou sovětskou republiku, a napsal, že skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem". Vznesl však také územní nároky a citoval svého bývalého šéfa, petrohradského starostu Anatolije Sobčaka:

"Republiky, které byly zakladateli Svazu, se po vypovězení Svazové smlouvy z roku 1922 musí vrátit k hranicím, které měly před vstupem do Sovětského svazu. Všechny další územní akvizice jsou předmětem diskuse, jednání, vzhledem k tomu, že základ pro ně byl zrušen."

Putin by byl upřímnější, kdyby dodal "diskuse, jednání - a válka".

Tento plán invaze byl stižen stejným rozporem, který je patrný od roku 2014 i v Putinově eseji. Rusko nasadilo méně než 200 000 vojáků - v každém případě příliš málo na invazi do země velikosti Ukrajiny. Ještě důležitější je, že při sledování dvou protichůdných politických cílů ruská armáda rozdělila své síly zhruba rovnoměrně mezi ty, které měly dobýt Kyjev, a ty, které měly obsadit území na východě a jihu. První měly za cíl podrobit si nebo nahradit ukrajinskou vládu a proměnit celou Ukrajinu v ruský klientský stát; druhé měly za cíl zabrat co nejvíce ruskojazyčného území na východě a jihu.

Z velké části v důsledku toho, že ruská vláda usilovala o oba tyto cíle současně a rozdělila své síly tímto způsobem, se jí první cíl zcela nepodařilo splnit a druhý cíl se jí do značné míry nepodařilo splnit. Dne 29. března ruská vláda oznámila, že stahuje své síly z okolí Kyjeva; a namísto triumfálního pochodu přes východní Ukrajinu a černomořské pobřeží se ruská armáda omezila na drtivou opotřebovací válku s cílem dobýt malá města v Donbasu.

Tento počáteční neúspěch navíc fatálně podkopal politické cíle války. Schopnost Ruska oslovit obyvatelstvo východní a jižní Ukrajiny kriticky závisela na rychlém a bezbolestném vítězství. Místo toho se Rusku podařilo dobýt města v regionu pouze tak, že je během měsíců bojů proměnilo v trosky, a většina místních volených představitelů invazi rozhořčeně odsoudila.

Přesto se nyní zdá, že Rusko je odhodláno nakonec co největší část tohoto území připojit k Rusku. Budou se konat zmanipulovaná referenda, ale zdá se, že základním předpokladem je, že se obyvatelstvo v klidu usadí pod vládou Moskvy - což se může ukázat jako stejná iluze jako kremelská analýza ukrajinského veřejného mínění před invazí.

O ruských plánech svědčí jmenování bývalého premiéra Sergeje Kirijenka Putinovým faktickým guvernérem dobytých území. Kirijenko dříve působil jako šéf Putinovy vnitropolitické strategie.

Není pochyb o tom, že ruská vláda by i nadále ráda obsadila všechny převážně ruskojazyčné oblasti Ukrajiny, včetně celého ukrajinského pobřeží. Vzhledem ke ztrátám, které ruská armáda utrpěla, a pomalému postupu, kterého dosáhla, se však tato perspektiva z vojenského hlediska jeví jako stále méně pravděpodobná. Je tedy možné, že pokud se Moskvě podaří dobýt celou Doněckou provincii (stejně jako právě dobyla celý Luhansk), zastaví se a nabídne příměří - ovšem takové, v jehož rámci zůstanou omezené oblasti dobyté Ruskem v ruských rukou. Takový výsledek by znamenal vážnou ránu pro Ukrajinu - ale také špatnou ránu pro Rusko, vzhledem k tomu, kolik dalších území Kreml doufal dobýt.

 

 

Celý text v originále ZDE

-1
Vytisknout
8945

Diskuse

Obsah vydání | 19. 7. 2022