Cítíte nutkání převzít kontrolu nad vládou, která je posedlá mocí? Zde je jeden nápad

14. 7. 2022

Jinými slovy, možná je čas znovu objevit Murrayho Bookchina. Bookchin, který zemřel v roce 2006, byl americký slévač, automobilový dělník a dílenský šéf, který se stal profesorem v oboru sociální ekologie. Ačkoli byl často spojován s anarchismem, na konci svého života se s touto tradicí rozešel. Svou politickou filozofii nazval komunalismus.

Jeho spisy na toto téma vyšly posmrtně v knize nazvané Příští revoluce. Jeho styl je strohý, těžkopádný a mnohomluvný, bez vřelosti a humoru. Jeho myšlenky jsou však silné.

Zásadně rozlišuje mezi státnictvím a politikou. Stát chápe jako sílu k ovládnutí a státnictví jako prostředek, kterým se udržuje. Politika je naproti tomu "aktivní zapojení svobodných občanů" do jejich vlastních záležitostí. Obec (vesnice, město nebo městečko) je podle něj místem, kde jsme se poprvé vymanili z kmenového a parochiálního přístupu a začali zkoumat naši společnou lidskost. Je to aréna, v níž se nyní můžeme vyhnout nadvládě a vytvořit "skutečně svobodnou a ekologickou společnost".

Na rozdíl od klasických anarchistů Bookchin navrhoval strukturovaný politický systém postavený na většinovém hlasování. Začíná lidovými shromážděními, svolávanými v opozici vůči státu, otevřenými každému z okolí, kdo se chce připojit. Když se vytvoří více shromáždění, vytvoří se konfederace, jejichž pravomoci se nepřenášejí směrem dolů, ale nahoru. Shromáždění vysílají delegáty, kteří je zastupují v konfederačních radách, ale tito lidé nemají žádné vlastní pravomoci: mohou pouze předávat, koordinovat a spravovat rozhodnutí, která jim byla předána. Jejich shromáždění je mohou kdykoli odvolat. Nakonec podle jeho vize tyto konfederace vyřadí státy, s nimiž soupeří.

Shromáždění podle něj také postupně získávají kontrolu nad rozhodujícími prvky místní ekonomiky. Občanské banky by financovaly nákupy pozemků a podniků ve vlastnictví komunity. Cílem je nakonec nahradit nejen státnost, ale i ekonomické panství.

Bookchinův komunalismus je hlavní inspirací v autonomní oblasti na severovýchodě Sýrie, široce známé jako Rojava.

Zdá se, že jde o rys deliberativní participativní demokracie: v praxi funguje lépe než v teorii. Mnohé z překážek, které si kritici představují, se rozplynou, protože lidé jsou transformováni procesem, do kterého se zapojují. Klasickým příkladem je Porto Alegre v jižní Brazílii. V letech svého největšího rozmachu (1989-2004), než bylo omezeno nepřátelskou místní vládou, proměnilo život města. Téměř se podařilo odstranit korupci, výrazně se zlepšil blahobyt lidí a veřejné služby. Rozhodnutí přijatá lidovými shromážděními byla ekologičtější, spravedlivější, moudřejší a distributivnější než ta, která přijímala městská vláda.

Proč to funguje lépe, než si možná představujeme? Možná proto, že současný systém nadvlády nás přesvědčuje o naší vlastní neschopnosti. Nutí nás ke konkurenci, zatímco bychom měli spolupracovat na řešení našich společných problémů. Strašlivé kulturní války, které vybičovávají vlády a média a které se vedou mezi lidmi s podobnými socioekonomickými zájmy, jsou umožněny naším vyloučením ze smysluplné moci: nemáme možnost se navzájem tvořivě zapojit do budování lepších komunit. Zbavení moci nás odlišuje. Společné a rovné rozhodování nás sbližuje.

Přesto Bookchinovy recepty nepovažuji za všelék. Nevěřím, že se dostatečně zabývá problémy globálního kapitálu, globálních dodavatelských řetězců, obrany proti agresivním státům nebo potřebou globální akce proti globálním krizím. Ale přinejmenším lze vytvořit enklávy demokracie v krajině politické dominance.

 

Celý článek v angličtině ZDE