"...budou vám žehnat, Staline..."

7. 9. 2022 / Karel Dolejší

Mezi účastníky sobotní demonstrace proti "ředění národa" se kromě všemožných proruských propagandistů z ultrapravice výrazně vyjímala rudá trička předsedkyně KSČ(M) Kateřiny Konečné a jejích soudruhů. Komunisté tak dali po dlouhé pauze opět otevřeně najevo, že kdykoliv toho Moskva žádá, kráčejí poslušně v jednom šiku třeba i s nácky. 

Během stalinizace bolševismu na přelomu 20. a 30. let minulého století český filozof a publicista Záviš Kalandra podrobně analyzoval všechny příznaky proměny komunistické ideologie v ultrakonzervativní obranářství velkoruského imperialismu. Od zásadní změny důrazů v sovětské kulturní tvorbě, která začala náhle místo avantgardy oslavovat carskou imperiální tradici, až po politické procesy s "agenty světového kapitalismu" se veškerá síla "mezinárodního dělnického hnutí" měla soustředit na apologetiku "budování socialismu v jedné zemi", po jejímž zprůmyslnění a vyzbrojení po zuby mělo následovat další kolo "vývozu revoluce" na bodácích. (Zásadní spor mezi Stalinem a Trockým přitom probíhal o to, zda je přípustné čekat na toto zprůmyslnění a vyzbrojení, nebo mají být bodáky použity ihned.)

Jako by to nestačilo, po roce 1939 Moskva otevřeně propagovala spolupráci se svým novým nacistickým spojencem - a komunisté v evropských zemích, včetně okupovaného Československa, měli za povinnost tuto sebezničující politiku spolupráce s okupanty podporovat.

Všechny propagandistické veletoče, díky kterým po roce 1941 vystupovali komunisté náhle jako hlavní a "jediní důslední" odpůrci ultrapravicového fašismu a nacismu, nemohly už pak nikdy zakrýt fakt, jak nesmírně blízko k sobě oba totalitní režimy měly a jak si byly navzájem podobné.

S připomínkou historické afinity komunistů k ruskému imperialismu a ultrapravici se ovšem nemá zacházet coby s "dávno překonanou úchylkou", jak se ji někteří levičáci snaží prezentovat. Připomeňme, že se současná KSČ(M) snaží do prezidentské volby postavit vlastního kandidáta Josefa Skálu, který je zastáncem stalinistického křídla strany. A tento politik objížděl všechny protivládní ultrapravicové akce "vlastenců" ještě dávno před sobotní pražskou demonstrací.

Nejde tedy zdaleka jen o to, že se komunisté v dávné minulosti provinili ultrapravicovou politikou a spoluprací s nácky. Ke stejné imperialistické ultrapravicové politice a spolupráci s nácky sahají dnes znovu, protože jejich klíčovou zásadou je od "bolševizace" až do dnešních dnů vždycky stát na straně imperiální Moskvy a dělat to, co si Moskva žádá.

Požadavek Čechy Čechům bez Ukrajincu a jinych cizaku, osvobodit se od poddanstvi OSN a dalších struktur mi tedy na rozdíl od MS levicovy neprijde ani náhodou, Od Trojkoalice, SPD a podobne ultrapravice ani levicovost neočekávam. V 21. stoleti narodni kapitalismus neni odpověď. pic.twitter.com/IjFXTs6IgB

— Jiri Dolejs (@DolejsJiri) September 3, 2022

A pak tu ještě máme "výjimku z pravidla", bývalého komunistického poslance Jiřího Dolejše, který se dlouhodobě profiluje jako zastánce "moderní levicové strany" uvnitř KSČ(M).

Od r. 1993, kdy zjevně selhal simulovaný pokus o reformu strany v provedení režiséra Jiřího Svobody, je ovšem kompartaj politology všeobecně považována za unikátní skanzen nereformovatelného bolševictví, jaký dokonce ani v ostatních postkomunistických zemích s výjimkou Ruska není k vidění. Jiří Dolejš zůstal po celou dobu členem této nereformovatelné strany a image "moderního levičáka" využíval ke sbírání progresívněji profilovaných hlasů. Když ale uvnitř partaje dojde na lámání chleba, podpoří libovolný špinavý handl s těmi, proti nimž se údajně zásadně vymezuje.

Jako třeba nominaci stalinisty Skály do prezidentské volby.

Jinak řečeno, když na Dolejšově hlasu skutečně záleží, odevzdá ho stranickým bafuňářům. Když je to ale "hlas volajícího na poušti", který kromě veřejné image politika vůbec nic neovlivní, ozývá se směrem ven ze strany. Tímto rutinním postupem se Jiřímu Dolejšovi podařilo zůstat členem nereformovatelné komunistické strany a současně si uchovat zdání příslušnosti k demokratické proevropské levici.

Tato idylka mu ovšem právě končí. Moskva odložila i tu poslední masku nasupené vlídnosti a otočila Evropě plynovým kohoutem. Zjevně jde před počátkem topné sezóny do otevřené eskalace propagandistické války proti Západu. V této eskalaci však přichází ke slovu Duginova idea definitivního přičlenění přežívajících zbytků komunistické vzpoury proti liberalismu k sílícímu táboru proputinských ultrapravičáků. A v České republice tohle hnědorudé promíchávání funguje na jedničku. Po nějaké době zůstane na scéně jen nepatrně světlejší hnědá s občasnými populistickými sociálními žvásty.

Předstírání moderní demokratické levicovosti v kontextu členství ve straně, která byla vždy jen převodovou pákou velkoruského imperialismu v českém prostoru, a propagování této iluze v proruských Parlamentních listech už nadále nebude možné.

Namísto Dolejše, který o křeslo místopředsedy strany přišel v dubnu 2018, už brzy nastoupí jinší sekáč, co se nezakecá.

Fakt, že "proevropská" předsedkyně Konečná osobně dovedla členy partaje na mítink, kde se sešli proruští ultrapravičáci od Ševčíka po Vandase, by měl Dolejše varovat, že se z něj v jeho rodné straně definitivně stává k ničemu se nehodící kůl v plotě.