O ukrajinské protiofenzívě, aneb Trocha věštění z křišťálové koule

9. 9. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 9 minut
Kyjiv mnohokrát předem veřejně oznámil úmysl spustit protiofenzívu u Chersonu, dávno před tím, než vůbec začala. Rusko tak mělo čas přisunout posily a vybudovat zde připravenou obranu, včetně prefabrikovaných železobetonových pevnůstek na některých úsecích. Prolomit takovou obranu rozhodně není snadné. Spolehlivých zpráv přichází málo, nicméně podle těch, které dosud máme, za 12 dní ještě zatím k podstatnému průlomu v hloubce ruské obrany nedošlo. 

Historicky vzato, oněch 12 dní je jakýsi historický průměr v podobných bitvách (pochopitelně žádné neměnné pravidlo). Nejprve musí protiútočící strana zničit obranná postavení a opotřebovat protivníkovy jednotky v první linii, než bude případně moci za nimi začít postupovat rychleji vpřed.


Prolomit takováto postavení ovšem není nic jednoduchého a jedná se zpravidla o mimořádně krvavou záležitost i v případě, že útok vedou perfektně připravené a vyzbrojené profesionální jednotky. A to bohužel v ukrajinském případě zdaleka není pravda.

Slibně se rozvíjející protiofenzíva v Charkivské oblasti, jejíž označování některými analytiky za "oportunní" je vzhledem k nasazení ukrajinských tankových formací podceněním situace, by ovšem nemohla kompenzovat případné selhání u Chersonu. Úspěch na jihu je klíčem k uchování důvěryhodnosti ukrajinského vedení a k udržení mezinárodní vojenské i ekonomické pomoci během nadcházející zimy. 

Kdyby prezident Zelenskij vyhlásil alespoň částečnou mobilizaci už v okamžiku, kdy ho západní zpravodajské služby varovaly před akutně hrozící invazí, tzn. na přelomu listopadu a prosince 2021, důkladná půlroční příprava nových vojáků (naprosté minimum, pokud jde o výcvik kvalitní pěchoty) mohla být ukončena v květnu. V důsledku upřednostnění ohledů vůči ekonomice (kterou pak invaze stejně de facto zničila) před národní bezpečností ale příprava nových ukrajinských vojáků nabrala několikaměsíční skluz.

V současnosti je výrazně medializován výcvik ukrajinských vojáků v zahraničí. Británie byla první, kdo něco takového nabídl.

Rozšíření třítýdenního britského výcvikového programu na pětitýdenní lze samozřejmě velmi dobře pochopit a přivítat. Opravdu kvalitní příprava vojáků, která mj. omezuje zbytečné ztráty, by však vyžadovala pětinásobek nebo šestinásobek zmíněného času. Od lidí bez vojenských zkušeností nemůžete čekat zázraky, pokud je řádně nevycvičíte a pošlete na frontu. Z normálních ukrajinských občanů jistě nevzniknou obdoby děsivých ruských "náhradních" útvarů složených z kriminálníků či osazenstva blázinců, nicméně i jednotky tvořené inteligentními a disciplinovanými lidmi bez důkladného výcviku jsou velmi málo efektivní. Potřebné návyky nemají zažité a vzájemná koordinace nebude dobrá.

A ztráty během chersonské ofenzívy jsou nepochybně značné. Stejně tak přicházejí jednotlivé zprávy o upadnutí celých útočících jednotek do ruských léček.

Nadšené zprávy o kvalitách Ukrajině dodané západní dělostřelecké techniky zakrývají všeobecný a dosud přetrvávající nedostatek munice pro tyto systémy. Spojené státy mezitím pomáhají s aktivací starých muničních továren vyrábějících sovětské vzory munice v Bulharsku a Rumunsku, podle dosud nepotvrzených zpráv snad také v Albánii, aby udržely v provozu dosud převládající "východní" modely zbraní v ukrajinském arzenálu. Sem tam se mihne fotografie dokazující kromě dodávek zabavených jemenským Húsiům také nové nákupy íránské dělostřelecké munice sovětských vzorů realizované zřejmě prostřednictvím třetí strany. Něco takového by nikdo nedělal, kdyby nebylo opravdu zle.

"Slavně" v několika málo kusech dodané německé samohybné houfnice PzH 2000 se po pár týdnech nasazení ocitly mimo provoz, protože se jedná o složité zařízení vyžadující nákladnou údržbu a opravy, jaké v polních podmínkách sotva kdy budou k dispozici. Americké tažené 105 mm houfnice M119 představují suverénně nejslabší houfnici na bojišti a ještě více zkomplikovaly práci ukrajinským logistikům, kteří s nimi dostali na starost další typ dosud nepoužívané dělostřelecké munice (100 mm pro staré protitankové kanóny Rapira, 105 mm pro zastaralé americké houfnice, 122 mm pro samohybné houfnice Gvozdika, 152 mm pro většinu ukrajinských děl sovětského původu, 155 mm pro většinu západních děl, 203 mm pro staré sovětské těžké houfnice Pion).

Protože se Ukrajina pro západní dodavatele stala preferovaným úložištěm zastaralého šrotu ze skladů, její motostřelci jezdí po bojišti v různých variantách hojně dodávaného amerického obrněného transportéru M113, jehož korba z hliníkové slitiny po zásahu protitankovým projektilem často shoří a vezený výsadek přitom postihne katastrofa. Přišla též řada videí zachycujících různé modely západních tzv. Infantry Mobility Vehicle (což je módní vynález z dob "války proti terorismu", v zásadě obrněné auto s přidanou odolností proti minám), které evidentně nejsou schopny pohybu v nezpevněném terénu dokonce ani během relativního sucha. Jak by v ukrajinských podmínkách tyto typy techniky mohly plnit předpokládané průzkumné úkoly, zejména za dlouhodobých podzimních a jarních dešťů, je otázka, kterou si zřejmě raději nikdo neklade.

Lobby a fanoušci amerického bitevního veterána, letounu A-10, usilovně bojují za historicky první export tohoto stroje sloužícího od roku 1977, který už měl být několikrát vyřazen z výzbroje amerického letectva a Národní gardy. Děje se tak přesto, že Kyjiv toto letadlo sám vůbec nepoptává a požaduje především stíhačky a stíhací bombardéry schopné vzdušného boje.

Nelze také přehlédnout, že se válka na Ukrajině stala pro země NATO vítanou příležitostí zbavit se ve velkém zastaralé tankové techniky sovětského původu. Ještě tak nejlépe ze všech si vede Polsko, které má v úmyslu postupně dodat všechny své relativně slušně modernizované sovětské T-72, které označuje jako PT-91 Twardy. Avšak většina toho, co Ukrajina zatím dostala v rámci mezinárodní pomoci, jsou stroje dokonce ještě výrazně zastaralejší než ty, které splňují problematické ruské standardy dané verzí T-72B3 model 2011.

Dosavadní západní dodávky protiletadlových zbraní středního a delšího dosahu lze stručně charakterizovat jako naprosto nedostatečné.

Shrnuto, kombinace liknavého přístupu Zelenského administrativy k hrozící invazi na počátku války a "pohodlného" přístupu Západu k vojenské podpoře Ukrajiny způsobily, že dlouhodobý konflikt bude pro Ukrajince nesmírně těžký a nákladný.

Připomeňme také, že samotná nutnost dobývat Chersonskou oblast plyne z naprosto nedostatečné přípravy k obraně na tomto konkrétním úseku fronty, což šlo ještě daleko nad rámec chyb, které lze připsat osobně prezidentovi. Neopevnění města Chersonu a nezabezpečení včasné destrukce mostů přes Dněpr nelze ničím omluvit. Teď budou tisíce ukrajinských vojáků umírat kvůli snaze získat toto zbytečně a snadno ztracené území nazpět.

Oficiálním cílem Ukrajiny v chersonské operaci je ovšem "opotřebovat kvalitní nepřátelské jednotky". V mnoha ohledech se to nepochybně daří a dařit bude.

Otázka zní, kdo se definitivně opotřebuje a dříve ztratí bojeschopnost - zda okupanti, kteří začínají mlít z posledního, nebo osvoboditelé, kteří s nedostatečným vojenským výcvikem a problematickou západní podporou útočí "do plných" a trpí přitom ohromnými ztrátami.

Během příštího týdne budeme každopádně vědět mnohem více než teď - ale na definitivní odpovědi si musíme ještě řadu dalších týdnů počkat. Přitom na celou chersonskou ofenzívu má nyní Ukrajina přinejlepším dva měsíce času, pokud chce zabránit zfalšovanému referendu o připojení teritoria k Rusku.

2
Vytisknout
8630

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2022