
Vnitropolitická bilance roku 2022 aneb už nelze váhat s integrací do západní Evropy
28. 12. 2022 / Boris Cvek
čas čtení
8 minut
Když
se ohlédnu za rokem 2022 a dívám se očima vnitrostátní
politiky, musím konstatovat, že pozoruhodná je stabilita Fialovy
vlády, poměrně vysoká podpora ODS, ba dokonce i pirátů, a
výrazná defenzíva Andreje Babiše a jeho Hnutí Ano. Babiš je na
tom tak bídně, že mu hrozí, že se proti elektorátu demokratů,
rozdělenému do dvou srovnatelně velkých táborů, nedostane ani
do druhého kola prezidentské volby.
Ačkoli
se na konci loňského roku zdálo, že hlavním problémem České
republiky v roce 2022 bude další potýkání se s covidem,
v tomto ohledu se nestalo nic dramatického. Naopak od konce
února žijeme v dystopické realitě, kterou by před rokem asi
nikdo z českých politiků nepřipustil jako vůbec možnou.
Ruská agrese na Ukrajině, kterou Putin až do předvečera její
realizace odmítal jako zlovolné pomluvy Američanů, mění
dramaticky celý svět.
Ve
vnitřní politice došlo ke vzácné jednotě sněmovních stran,
dokonce musel otočit i prezident Zeman, který celkově s blížícím
se koncem mandátu upadá do bezvýznamnosti. Klíčovou otázkou pro
budoucnost České republiky na konci roku 2022 není ovšem politika
samotná, ale transformace českého a obecně unijního ekonomického
modelu, který zřejmě nebude už moci stát na levných energiích.
Ukázalo
se, jak jsme zaostalí v rozvoji zelené energetiky, do nějž se
nyní vrhl český průmysl na vlastní pěst s žádostí vůči
vládě, aby mu v tom nebránila, ukázalo se ale také, že
s pomocí zejména západních zemí, do nichž se v Česku
rádo kope, snad dokážeme postupně zvládnout odříznutí se od
ruského plynu a ropy. Stejně jako covid, tak i současná dystopie
dává jasné svědectví o zaostalosti a slabosti postkomunistické
Evropy. Maďarsko je zřejmě definitivně ztraceno pro demokracii,
Polsko a Slovensko balancují nad propastí, Česko má před sebou
velmi náročnou cestu celkové transformace, pokud nechce dopadnout
podobně.
Ruská
agrese na Ukrajině tak či onak sjednotila NATO i Unii (až na
Maďarsko). Přinesla ještě před rokem zcela nemyslitelnou žádost
Finska a Švédska o vstup do aliance. Zdůraznila již dávno danou
závislost Unie na vojenské převaze USA, bez níž by Ukrajina byla
dávno poražena. Nelze podle mne nikdy dost zdůraznit, jak zásadní
je pro zachování demokracie v ČR a v Unii pomoc
Ukrajině, aby se ruské agresi ubránila a obstála jako
demokratický stát (což po válce může být ještě těžší než
dnes).
V této
bouři se začaly zmítat běžné české narativy, například ten
o zemích V4 jako alternativě západní Evropy – režim prezidenta
Orbána v Maďarsku totiž zaujal v zásadě proputinský
postoj. Snaha místo toho vymalovat Česko, Polsko a Pobaltí jako
jádro zdravého Západu proti „zrádnému Německu a Francii“
narazila na velkorysé přijetí prezidenta Macrona ve Washingtonu a
obecně na geopolitický rozměr politiky USA, která odmítá
tendence zmíněných zemí k otevřené válce s Ruskem.
Samozřejmě
velmi důležitou událostí roku 2022, a to i z vnitropolitického
pohledu, bylo české předsednictví Unii. Zdá se mi, že se
povedlo a že vylepšilo nejen naše postavení v Unii, ale také
pohled české veřejnosti na západní Evropu. Snad je právě
v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině všem
realisticky uvažujícím lidem v Česku, včetně premiéra Fialy,
jasné, že naše integrace do západního jádra Unie je zásadní
prioritou národní bezpečnosti. Ani Polsko, ani Maďarsko, natož
Rusko nebo Čína, nikdy nemohly být žádnou alternativou. Putinova
válka to jen jasně podtrhla.
V důsledku
této války, abych pokračoval v otřesech české politické
mentality, pravicová vláda včele s ODS přijímá masivní
migraci, najednou začínáme ve veřejném prostoru chápat, že
utíkat před hrůzami války nebo tyranie je zcela legitimní, ba že
je třeba těmto lidem pomoci, i když většina z nich u nás
žije ve finanční nouzi a v nevyhovujícím bydlení. V toce
2022 už je docela marné čekat, jak mnozí v Česku chtěli,
že se Německo zhroutí pod vlnou syrské migrace z roku 2015.
Správně zvládnutá migrace Německu rozhodně neublížila.
Dokonce
i u nás často vysmívaná energetická politika udržuje tuto zemi
ve stavu čistého vývozce elektřiny oproti jaderné Francii, která
spadla z největšího vývozce elektřiny v Unii na
čistého dovozce. České protiněmecké narativy se hroutí a
zbývají už jenom konspirační teorie, např. tvrzení, jak jsem
se tím mohl setkat na Facebooku, že v Německu je inflace 40%
(ve skutečnosti má Německo asi o 10 procent nižší inflaci, než
je v Česku)
A
tím se dostávám k asi nejvážnějšímu z akutních
témat České republiky: ceny energií, inflace a sociální
situace. Lze s potěšením sledovat, že pravicová vláda pod
tlakem reality zkouší opouštět ideologická schémata
postkomunistického kapitalismu, jak se usadil ve východní Evropě
a jehož dokonalou emanací je Rusko nebo v jeho stopách i
Maďarsko, nicméně to zdaleka nestačí.
Také
od pravicových ekonomů a politiků lze stále více slyšet o
nutnosti vrátit se k vyššímu zdanění bohatých, minimálně
k výši daní před zrušením tzv. superhrubé mzdy. Dokonce i
Mirek Topolánek nebo Miroslav Kalousek (dlužno připomenout, že
TOP09 snížení daní při rušení superhrubé mzdy nepodpořila,
že šlo o projekt z dílny ODS + Ano + SPD) otevřeně mluví
v tomto smyslu. Od Topolánka jsem slyšel, že peníze pro
překonání krize je třeba brát tam, kde jsou (samo o sobě
banální tvrzení, ale v českém politickém diskurzu jde bez
ironie o objevení Ameriky).
Kromě
toho je třeba řádně financovat nejen samotnou pomoc chudým, ale
také efektivní distribuci této pomoci. Je třeba místo omílání
nic neříkajícího dogmatu o vyhazování tzv. úředníků dát
českým úřadům důvěryhodnost a zajistit jejich efektivní boj
s dezinformacemi, které hrozí spolu s nezvládnutou
sociální situací zničit samu demokracii v České republice
(a o tomto riziku lze kupodivu slyšet i od vrcholných politiků
ODS).
Stát
musí být silný, efektivní, důvěryhodný jako v západní
Evropě, typicky v Německu nebo ve Skandinávii. Stát na to
musí mít peníze a tyto peníze se stejně jako na Západě, včetně
USA, musejí vzít prostřednictvím daní od bohatých v jejich
vlastním zájmu. Opusťme už konečně postkomunistický, ruský
kapitalismus, kapitalismus pánů Klause, Zemana a Orbána.
S tím
souvisí i vůbec možnost České republiky projít obtížnou a
zřejmě zásadní transformací ekonomiky, kterou si ruská agrese
na Ukrajině vynutí. Budeme se muset stát západním státem i
ekonomicky, budeme muset, a mluví se o tom docela neupřímně mnoho
let, přejít na lépe placenou práci, práci s vyšší
přidanou hodnotou, budeme muset konečně opustit dědictví
komunistické průmyslové politiky 50. let minulého století.
Bude-li ovšem stát slabý, málo efektivní, nesrozumitelný,
neprůhledný, nedůvěryhodný, zmatený, bude stále snadnou
kořistí pro ty, kdo chtějí pokračovat, byť s heslem „po
nás potopa“, v zaběhlých kolejích. A potopa pak smete
v podobě mas propadlých nenávisti k prolhanému a
neschopnému státu a opojeným konspiračními teoriemi a lžemi
ruské propagandy samu demokracii a prosperitu naší země. Náš
ruský kapitalismus je pořád tou nejsilnější Putinovou zbraní,
jak nás nakonec zotročit.
Klíč
k záchraně demokracie v České republice před Putinem
tak spočívá v tom, že hlavní prioritou musí být
financování efektivního, silného, důvěryhodného státu, a to
bez velkého zadlužení, protože tyto náklady, nutné i pro
transformaci ekonomiky, vzdělanost, právní stát, zdravotnictví,
zaplatí dostatečně vysoké daně pro ty, kdo mají dost a více
než dost (a kdo budou díky těmto výdajům žít ve vyspělé
společnosti), tedy daňová politika normálních západních zemí.
8682
Diskuse