Vnitropolitická bilance roku 2022 aneb už nelze váhat s integrací do západní Evropy

28. 12. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 8 minut
30750
Když se ohlédnu za rokem 2022 a dívám se očima vnitrostátní politiky, musím konstatovat, že pozoruhodná je stabilita Fialovy vlády, poměrně vysoká podpora ODS, ba dokonce i pirátů, a výrazná defenzíva Andreje Babiše a jeho Hnutí Ano. Babiš je na tom tak bídně, že mu hrozí, že se proti elektorátu demokratů, rozdělenému do dvou srovnatelně velkých táborů, nedostane ani do druhého kola prezidentské volby.

Ačkoli se na konci loňského roku zdálo, že hlavním problémem České republiky v roce 2022 bude další potýkání se s covidem, v tomto ohledu se nestalo nic dramatického. Naopak od konce února žijeme v dystopické realitě, kterou by před rokem asi nikdo z českých politiků nepřipustil jako vůbec možnou. Ruská agrese na Ukrajině, kterou Putin až do předvečera její realizace odmítal jako zlovolné pomluvy Američanů, mění dramaticky celý svět.

Ve vnitřní politice došlo ke vzácné jednotě sněmovních stran, dokonce musel otočit i prezident Zeman, který celkově s blížícím se koncem mandátu upadá do bezvýznamnosti. Klíčovou otázkou pro budoucnost České republiky na konci roku 2022 není ovšem politika samotná, ale transformace českého a obecně unijního ekonomického modelu, který zřejmě nebude už moci stát na levných energiích.

Ukázalo se, jak jsme zaostalí v rozvoji zelené energetiky, do nějž se nyní vrhl český průmysl na vlastní pěst s žádostí vůči vládě, aby mu v tom nebránila, ukázalo se ale také, že s pomocí zejména západních zemí, do nichž se v Česku rádo kope, snad dokážeme postupně zvládnout odříznutí se od ruského plynu a ropy. Stejně jako covid, tak i současná dystopie dává jasné svědectví o zaostalosti a slabosti postkomunistické Evropy. Maďarsko je zřejmě definitivně ztraceno pro demokracii, Polsko a Slovensko balancují nad propastí, Česko má před sebou velmi náročnou cestu celkové transformace, pokud nechce dopadnout podobně.

Ruská agrese na Ukrajině tak či onak sjednotila NATO i Unii (až na Maďarsko). Přinesla ještě před rokem zcela nemyslitelnou žádost Finska a Švédska o vstup do aliance. Zdůraznila již dávno danou závislost Unie na vojenské převaze USA, bez níž by Ukrajina byla dávno poražena. Nelze podle mne nikdy dost zdůraznit, jak zásadní je pro zachování demokracie v ČR a v Unii pomoc Ukrajině, aby se ruské agresi ubránila a obstála jako demokratický stát (což po válce může být ještě těžší než dnes).

V této bouři se začaly zmítat běžné české narativy, například ten o zemích V4 jako alternativě západní Evropy – režim prezidenta Orbána v Maďarsku totiž zaujal v zásadě proputinský postoj. Snaha místo toho vymalovat Česko, Polsko a Pobaltí jako jádro zdravého Západu proti „zrádnému Německu a Francii“ narazila na velkorysé přijetí prezidenta Macrona ve Washingtonu a obecně na geopolitický rozměr politiky USA, která odmítá tendence zmíněných zemí k otevřené válce s Ruskem.

Samozřejmě velmi důležitou událostí roku 2022, a to i z vnitropolitického pohledu, bylo české předsednictví Unii. Zdá se mi, že se povedlo a že vylepšilo nejen naše postavení v Unii, ale také pohled české veřejnosti na západní Evropu. Snad je právě v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině všem realisticky uvažujícím lidem v Česku, včetně premiéra Fialy, jasné, že naše integrace do západního jádra Unie je zásadní prioritou národní bezpečnosti. Ani Polsko, ani Maďarsko, natož Rusko nebo Čína, nikdy nemohly být žádnou alternativou. Putinova válka to jen jasně podtrhla.

V důsledku této války, abych pokračoval v otřesech české politické mentality, pravicová vláda včele s ODS přijímá masivní migraci, najednou začínáme ve veřejném prostoru chápat, že utíkat před hrůzami války nebo tyranie je zcela legitimní, ba že je třeba těmto lidem pomoci, i když většina z nich u nás žije ve finanční nouzi a v nevyhovujícím bydlení. V toce 2022 už je docela marné čekat, jak mnozí v Česku chtěli, že se Německo zhroutí pod vlnou syrské migrace z roku 2015. Správně zvládnutá migrace Německu rozhodně neublížila.

Dokonce i u nás často vysmívaná energetická politika udržuje tuto zemi ve stavu čistého vývozce elektřiny oproti jaderné Francii, která spadla z největšího vývozce elektřiny v Unii na čistého dovozce. České protiněmecké narativy se hroutí a zbývají už jenom konspirační teorie, např. tvrzení, jak jsem se tím mohl setkat na Facebooku, že v Německu je inflace 40% (ve skutečnosti má Německo asi o 10 procent nižší inflaci, než je v Česku)

A tím se dostávám k asi nejvážnějšímu z akutních témat České republiky: ceny energií, inflace a sociální situace. Lze s potěšením sledovat, že pravicová vláda pod tlakem reality zkouší opouštět ideologická schémata postkomunistického kapitalismu, jak se usadil ve východní Evropě a jehož dokonalou emanací je Rusko nebo v jeho stopách i Maďarsko, nicméně to zdaleka nestačí.

Také od pravicových ekonomů a politiků lze stále více slyšet o nutnosti vrátit se k vyššímu zdanění bohatých, minimálně k výši daní před zrušením tzv. superhrubé mzdy. Dokonce i Mirek Topolánek nebo Miroslav Kalousek (dlužno připomenout, že TOP09 snížení daní při rušení superhrubé mzdy nepodpořila, že šlo o projekt z dílny ODS + Ano + SPD) otevřeně mluví v tomto smyslu. Od Topolánka jsem slyšel, že peníze pro překonání krize je třeba brát tam, kde jsou (samo o sobě banální tvrzení, ale v českém politickém diskurzu jde bez ironie o objevení Ameriky).

Kromě toho je třeba řádně financovat nejen samotnou pomoc chudým, ale také efektivní distribuci této pomoci. Je třeba místo omílání nic neříkajícího dogmatu o vyhazování tzv. úředníků dát českým úřadům důvěryhodnost a zajistit jejich efektivní boj s dezinformacemi, které hrozí spolu s nezvládnutou sociální situací zničit samu demokracii v České republice (a o tomto riziku lze kupodivu slyšet i od vrcholných politiků ODS).

Stát musí být silný, efektivní, důvěryhodný jako v západní Evropě, typicky v Německu nebo ve Skandinávii. Stát na to musí mít peníze a tyto peníze se stejně jako na Západě, včetně USA, musejí vzít prostřednictvím daní od bohatých v jejich vlastním zájmu. Opusťme už konečně postkomunistický, ruský kapitalismus, kapitalismus pánů Klause, Zemana a Orbána.

S tím souvisí i vůbec možnost České republiky projít obtížnou a zřejmě zásadní transformací ekonomiky, kterou si ruská agrese na Ukrajině vynutí. Budeme se muset stát západním státem i ekonomicky, budeme muset, a mluví se o tom docela neupřímně mnoho let, přejít na lépe placenou práci, práci s vyšší přidanou hodnotou, budeme muset konečně opustit dědictví komunistické průmyslové politiky 50. let minulého století. Bude-li ovšem stát slabý, málo efektivní, nesrozumitelný, neprůhledný, nedůvěryhodný, zmatený, bude stále snadnou kořistí pro ty, kdo chtějí pokračovat, byť s heslem „po nás potopa“, v zaběhlých kolejích. A potopa pak smete v podobě mas propadlých nenávisti k prolhanému a neschopnému státu a opojeným konspiračními teoriemi a lžemi ruské propagandy samu demokracii a prosperitu naší země. Náš ruský kapitalismus je pořád tou nejsilnější Putinovou zbraní, jak nás nakonec zotročit.

Klíč k záchraně demokracie v České republice před Putinem tak spočívá v tom, že hlavní prioritou musí být financování efektivního, silného, důvěryhodného státu, a to bez velkého zadlužení, protože tyto náklady, nutné i pro transformaci ekonomiky, vzdělanost, právní stát, zdravotnictví, zaplatí dostatečně vysoké daně pro ty, kdo mají dost a více než dost (a kdo budou díky těmto výdajům žít ve vyspělé společnosti), tedy daňová politika normálních západních zemí.

1
Vytisknout
8682

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2022