Po laně přes propast. Dilemata, která nechcete vidět

30. 12. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
30752
Mnoho příslušníků nejmladší generace je fixováno na ohrožení plynoucí ze změny klimatu – ale to zdaleka nemusí být jediné a dokonce ani nejakutnější bezpečnostní riziko pro náš svět.



Prognózy klimatologů nejsou dobré. Máme podle nich jako lidstvo zhruba sedm let na to, abychom omezili člověkem produkované emise skleníkových plynů a vyhnuli se nekontrolovanému nárůstu průměrné globální teploty. Ten by destabilizoval celý klimatický systém a způsobil bezprecedentní vlnu masového vymírání.

Bohužel ale „jako lidstvo“ v mnoha ohledech existujeme jen v abstrakci. Je pravda, že Západ řadu závazků ohledně snižování emisí řádně neplní, stejně jako se stále zdráhá masivně pomáhat chudým zemím. Na druhé straně ale už v roce 2019 čínské emise skleníkových plynů překročily celkové emise produkované USA a dalšími vyspělými ekonomikami. Čína stále buduje nové uhelné elektrárny vypouštějící masivní emise oxidu uhličitého, ačkoliv tvrdí, že je všechny vypne k roku 2026. Připomeňme, že když se předloni o cosi takového pokusila, aby se zbavila importu australského uhlí, následovaly nezvladatelné ekonomické potíže a dovoz suroviny odjinud.

Saúdská Arábie léta investuje do budoucí konverze hospodářství postaveného na těžbě ropy, ačkoliv zdaleka není jasné, zda to postačí. Jiné fosilní ekonomiky jako třeba ruská se ale nikdy nechystaly brát klimatickou krizi vážně. V ruském tisku léta čteme o výhodách, které prý klimatické změny zemi přinesou. Roztátí mořského ledu, na které klimatologové a biologové hledí s děsem, má přinést rozkvět přístavům na ruském severu, které se stanou celoročně dostupnými, a otevřít těžbě nová ložiska fosilních uhlovodíků na kontinentálním šelfu v Arktidě. Roztopení trvale zmrzlé půdy (permafrostu), ze které se masivně uvolňuje vysoce účinný skleníkový plyn metan a mohou z ní uniknout i desetitisíce let staré viry, proti nimž nemáme imunitu, je vnímáno jako jedinečná příležitost rozšířit výměru orné půdy.

O íránské teokracii, která nadále plánuje pouze a jen zvyšování exportu uhlovodíků, se nemá smysl rozepisovat.

Jistěže se Západ nemůže vymlouvat na geopolitické protivníky a nedělat nic, jak to navrhuje fosilní lobby. Na druhé straně je ale také zřejmé, že jen Západ samotný klima nezachrání.

Cesta ke konci: Dekády versus roky nebo hodiny


Zní to velmi interesantně, čteme-li výzvy, aby lidstvo překonalo malicherné spory a společně řešilo klimatickou výzvu. Bohužel ale spory kvůli klimatu nemizí – spíše ještě podstatně sílí. A to zase může velmi účinně bránit v opatřeních na ochranu klimatu.

Válka na Ukrajině přinesla světu návrat k průmyslovému válčení. O výsledku konfliktu v posledku rozhodne konfrontace průmyslových kapacit Ruska a jeho spojenců na jedné a Ukrajiny a jejích spojenců na druhé straně. Ovšem v ekonomice založené výhradně na obnovitelných zdrojích by zbrojovky těžko mohly jet na tři směny a soupeřit s nepřetržitě vyrábějícími ruskými podniky. O případném střetu s průmyslově ještě mnohem silnější Čínou ani nemluvě.

Západ tedy čelí také paradoxu, který si mnozí vůbec neuvědomují. Kvůli „systémovým konkurentům“ jako Čína, Rusko nebo Írán, kteří proti němu zbrojí, si těžko může dovolit odstranit závislost na klasickém industriálním modelu ekonomiky. Přinejmenším bude muset uchovat nepřetržitě provozovatelnou průmyslovou výrobu alespoň v oblasti výroby zbraní, munice a vojenského vybavení.
Teoreticky bychom se ovšem mohli smířit s tím, že „systémoví konkurenti“ Západ vojensky porazí a zničí. Protože však nemáme ani nejmenší záruku, že by pak vítězové „zachránili klima“, snad jedině masochismus nebo patologická sebenenávist by mohly vést k propagování takového postupu.
Jestliže klimatická změna může lidskou civilizaci rozložit v řádu dekád a konvenční konflikty v řádu let, stále ještě žijeme také ve světě, který by mohl být jaderným konfliktem zničen doslova za pár hodin. Stávající mezinárodní smlouvy o kontrole jaderného zbrojení zahrnují pouze USA a Rusko (to letos zrušilo plánovaná jednání o nové strategické smlouvě START). Netýkají se ale Číny, která masivně rozšiřuje jaderný arzenál. A ovšem nezavazují Írán, který mílovými kroky směřuje k rozpoutání závodů v jaderném zbrojení na Blízkém východě.

Připočteme-li varování ohledně technické „superinteligence“ schopné ohrozit existenci lidstva, která přednesl švédský filozof Niklas Boström, vidíme vcelku jasně, že klimatická krize bohužel vůbec není jediným typem smrtelného rizika, jemuž čelíme. A dokonce ani nemusí být ze všech nejakutnější.
Mobilizovat zdroje a úsilí na záchranu klimatu a přitom se vyhnout ostatním nebezpečím, jejichž část jsem tu aspoň ve stručnosti nastínil, reprezentuje nesmírnou výzvu lidské kreativitě a organizačním schopnostem.


Tento článek také vyšel na webu Seznam Medium ZDE

2
Vytisknout
9404

Diskuse

Obsah vydání | 3. 1. 2023