Přemejšlování

29. 12. 2022 / Jan Sláma

čas čtení 9 minut
 
Na knihovně nám v pokoji stojí meteorologická stanice. Má ji leckdo. Ukazuje tlak a teplotu a i jiné údaje. Tak dnes ráno se jdu podívat, zda se už otepluje a ejhle minus dvacet osm a půl stupně. Přišla doba ledová, anebo ne? Rtuťový teploměr ukazuje jen tři pod nulou. Tak si říkám, kdyby ten můj elektronický teploměr ovládal systém topení, tak se asi uvaříme nebo spíš topení zavaříme.

Dávám přednost jednoduchým věcem a strojům. Ve fyzice to je třeba páka, kolo na hřídeli, kladka, či nakloněná rovina. Nádhera. Doma je to na příklad ruční kafemlejnek nebo deštník. U auta, nejraději to bez elektroniky a s okénky na kličku.

 

Telefon mám po drátě, čili pevnou linku. Mobil sice také, ale těm smart phonům se bráním. Asi se neubráním. Budu poražen. Stejně jako mne porazilo elektronické bankovnictví. Tak dlouho mi to klasické komplikovalo život a bylo stále dražší a dražší, až jsem povolil. Když funguje, je to paráda. Když ale fungovat přestane, je to skoro jako s tím teploměrem.

Občas se zamýšlím a představuji si jak to jednou dopadne při velikém blekautu nebo po mocné sluneční erupci. Po té by to bylo ještě mnohem horší. Lidstvo se čím dál tím víc dostává do područí čipů. Více méně dobrovolně. Při takovém celosvětovém výpadku by tu rázem byla spousta mrtvých lidí. Z havárií všeho možného druhu. Bez větších problémů by zůstali jen ti, kteří jsou co nejvíce pokroku vzdáleni.

Ti, kteří by přežili, by najednou zjistili, že systém výměny zboží za peníze zmizel. Zmizeli by boháči a zůstali unifikovaní chudáci. Copak ti, i před tím chudí, by se nějak adaptovali, ale ti před tím bohatí a teď stejně chudí jako všichni ostatní, by se nejspíš zbláznili.

Tak si můžeme dál představovat a zvažovat, proč část lidí tak baží po penězích. Většině obyvatel planety slouží jen k udržení běžného běhu života, ale je tu jistá skupinka, která peníze shání, střádá, rozmnožuje, dědí a investuje a dělá to už tak dlouho a tak vychytrale a úspěšně, že má na svých účtech skoro všechny prachy světa.

Když se podíváme na lidstvo jako množinu lidí, liší se jen nemnoho. Barvou, možná i vůní, rozměry a tvarem svých nohou a rukou, tedy končetin, zkrátka obslužným aparátem. Rozeznávají se navzájem hlavně obličejem, ve kterém se po nějaké době života zobrazuje i jejich povaha. Ta která se hlavně odehrává v mozcích lidí. V tom co se děje v jejich synapsích a gangliích, či jak se to všechno nazývá.

Jak se tedy vlastně liší mozky, a to je ta hlavní část člověka, která, ač neviděna, řídí jejich konání, pohyby nohou a rukou, jejich gestikulaci, která všelijak podtrhuje nebo odlišuje jejich řeč od řeči jiných? Jsou mozky lidí, kteří nashromáždili peníze odlišné od mozků lidí, kteří je nenashromáždili ať z nechuti tak činit nebo z lenosti jistého druhu?

Dnes, kdy se o těchto jevech začíná dost mluvit, se dozvídáme, že lidé, kteří drží velikánskou většinu „majetku“, by se vešli do jedné místnosti. Možná by bylo ku prospěchu je v té místnosti zavřít a ty obrovské, tak či onak umrtvené prostředky využít pro blaho všech ostatních lidí. Tím rozhodně nemyslím je rozdat a vytvářet nové struktury odlišující se majetkem.

Ti super bohatí by se ale zavření bránili a raději by asi pomlátili ten zbytek lidstva, jen aby sami neutrpěli. Však k tomu mají také spoustu slouhů a jistě dobře ozbrojených. Přesněji, slouží jim vlastně vlády všech zemí!

Hovory o nutnosti zvyšovat mzdy a platy jsou na denním pořádku. Není se čemu divit. Když mne včera manželka poslala pro chleba, dala mi 70,-Kč. Oni ale chtěli už 80,- To ani nemluvíme o energiích. Až přijde vyúčtování, tak abychom se šli utopit. Řeka je ale zamrzlá, tak co s tím? Nahoru letí léky, pokud vůbec jsou. Prý za vše může inflace. Je smutné, ne li hloupé, že se ty armády ekonomů a národohospodářů nedokázaly dohodnout jak s ní zatočit. Nebylo by to nic těžkého, ale to by se muselo z gruntu zatočit celým nesmyslným systémem světového hospodaření.

Greta Garbo si kdysi zahrála v krásném filmu Ninočku. Vyslankyni porevoluční sovětské vlády, která přijela do Francie plné uprchlé ruské šlechty prodat zabavené šperky. V restauraci si objednala červenou řepu a zelí tak, jak byla zvyklá z bídy v Rusku. K tomu se propracováváme i my. K zelí, špenátu, pórku, cibuli, bramborám a těstovinám. To v lepším případě. Dá se s tím vyžít. Zkoušel jsem to. Dá se přežít i zima v nevytopených místnostech. To jsem ještě nezkoušel.

Léta si v létě nadělám dřevo a dva roky ho suším. Prý mi to ale chtějí zakázat. Obrovské hranice dřeva, které jsou po kalamitě, v každé jihočeské vesnici se patrně nechají shnít. Další moudro centrální i místní vlády. Stejně tak jako snaha rozdrobit zemědělské podniky. Na tom se pracuje již od převratu. Rozdělit státy se podařilo. To se bude teď oslavovat.

Ale vraťme se ke příjmům obyvatelstva. Mnohokrát jsem popisoval, jak se soustavně pracuje na kategorizaci obyvatelstva. Jsou na to už i vytvořené instituce, které vás zařadí do pomyslné škatulky podle řady vymyšlených hledisek. Je to „záslužná“ činnost. Snad ani ne práce. Společnost, za socialismu cíleně nivelizovaná, se po sametové revoluci rozdělila dle majetku, který zbyl po jeho převedení do zahraničních rukou a jeho exploataci zbytku v rukou českých. Vznikla vrstva zbohatlíků, ale ne takových, kteří začali z ničeho a usilovnou prací zbohatli, ale takových, kteří se „šikovně“ zmocnili, dříve, národního bohatství. Na to ale je třeba zapomenout, a to čím dříve, tím lépe.

Mnozí ti novodobí „baroni“, toho či onoho, kteří byli rádi, když vychodili základní školu, teď dávají různými způsoby najevo své bohatství. Těmi způsoby se dobře živí bulvární tisk, ale obecně je to směšné a politováníhodné.

To, jak se neustále jednotlivci i kolektivy handrkují o zvyšování mezd, ukazuje lidskou omezenost a nedostatek empatie, což přeloženo znamená vcítění se. Já se také nedokážu vcítit do potřeby poslanců a jiných podobně zvýjímečnělých osob, kteří považují za nezbytné, aby se od většiny národa odlišovali mnohonásobně vyšší částkou, kterou si odeberou z celkových příjmů státu. Mnohem větší mám úctu k učitelům a lékařům, ale i jejich příjmy násobně převyšují příjem starých lidí, kteří z toho, co od společnosti dostávají, mají žít a přežít.

Potřeba mít hodně a pokud možno víc než jiní je lidem staletí předkládána. Je těžké chtíti něco v takto vytvořených povahách měnit. Ke skromnosti musí člověk dospět. Ale jak to vypadá alespoň u nás, tak obyvatelstvo je ke skromnosti nuceno násilím a kolektivně. A také nelegálně. Zřejmě by se našly i argumenty k označení těchto postupů jako nezákonné.

To se týká zejména skokového zdražení elektřiny. Když dodavatel elektřiny požaduje z roku na rok zvýšení ceny na šestinásobek, tak si musíme pomyslet, že se zbláznil. Ne tak vláda. Ta to patrně považuje za normální, ale aby „nenechala občany padnout“, tak vezme na svá bedra polovinu břemena a zaplatí z rozpočtu za občany polovinu. Do toho rozpočtu ale peníze dali právě ti občané. Hledejte v tom byť i jen drobty logiky a rozumu. Příjemci těch peněz samozřejmě skáčou až do stropu a říkají si, „když jsou blbí, ať platí.“ To co se tu přihodilo se snad dá jen přirovnat k prodeji Karlštejna.

Na závěr tohoto poučného povídání radím „vemte rozum do hrsti.“ Tím míním, udělejte to opravdu! Vezměte svou hlavinku do obou rukou, zavřete očička a zapomeňte, že máte ještě jiné části těla, ruce, nohy, různé mozku sloužící orgány a držte hlavu a myslete jen na svůj mozek. Ten, který má každý zcela unikátní. Ruce přesouvejte, ale hlavu neopouštějte. Jen zvažujte, co opravdu potřebujete. Ne co byste chtěli. Jen to co potřebujete. Co vám opravdu dělá radost, na ty které milujete. Na všechny lidi, i zvířata a rostliny. Dělejte to často a věřte, že se proměníte.

1
Vytisknout
4259

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2022