Jsem génius: oklamala jsem Timothyho Snydera

14. 4. 2023 / Muriel Blaive

 

Vodrážka používá stejné rétorické prostředky jako stalinský propagandista. Princip je jednoduchý: použít základ pravdy, a tím i důvěryhodnosti, a pak větu dokončit vlastní překroucenou interpretací, jako by šlo o logické vyústění. Bohuslav Šnajder to ve svém teoretickém modelu, jak byli obvinění v procesu se Slánským donuceni k „doznání“, to nazval "formulirovka":

„Řekněme, že jste při procházce Prahou řekl zahraničnímu novináři, že Karlův most je nejstarší ve střední Evropě. Formulirovka by vypadala takto:

- Poskytl jste cizímu občanovi údaje o mostech?
- Ano, ale...
- Odpovídejte jenom ano nebo ne. Jsou mosty důležité pro obranu státu?
- Ano.
- Bombardoval by nepřítel v případě války mosty?
- Ano.
- Je pravděpodobné, že by při tomto bombardování zahynuly v hustě obydlených čtvrtích děti?
- Ano.
- Jste tedy velezrádce, vyzradil jste údaje důležité pro obranu státu. Navíc jste ukládal o smrt našim dětem. Jste vrah, napsaly by noviny.

(Bohuslav Snajder, Proces proti dvanácti miliónům, Praha, Delta (Tvorba 3/90), str. 46)

V posledních deseti letech jsem se zdržela reakcí na Vodrážkovy opakovaně překrucované „analýzy“ mých textů, protože na rozdíl od toho, co si zřejmě myslí, mám hluboký soucit s tím, čím prošel za komunismu, a vážím si  jeho upřímné, i když amatérské touhy být společenským vědcem a chválím ji. Jistě není jeho vinou, že mu bylo znemožněno studovat a že byl po roce 1989 bohužel příliš starý na to, aby mohl začít od nuly. Dojemné mi připadá i jeho sebevyjádření o dvojí genderové identitě a je podle mého názoru odvážné, že se k ní veřejně hlásí.

Ale i moje empatie má své meze. Jedna věc je být ignorant, druhá je chovat se jako namyšlený snob. Už dlouho mě děsí jeho trapné přivlastňování si francouzských sociologů a filozofů. Oceňuji, že je má rád, ale zároveň je chápe naprosto nesprávně. Vyzývám kohokoli z jeho příznivců, aby v jeho kostrbatých blábolech, když se pustí do některého ze svých extempore, našel nějaký použitelný smysl. Vezměme si příklad obskurních výroků v tomto „Otevřeném dopise“:

„Francouzský sociolog paměti Maurice Halbwachs nebo německý religionista Jan Assmann správně upozorňují, že historii není možné redukovat jen na ‚sociální konstrukce.’ Navíc historiografie jakožto psaní o minulosti není jediný druh historie. Historie musí být nejen polem interdisciplinarity, ale především respektovanou sférou nevyvlastněné historické paměti lidí a míst a nenivelizované ontologie. Tak jako podle francouzského historika Vidala-Naqueta šoa není jen sbírkou vyprávění, ani historická pravda o komunistickém režimu nemůže být jen ‚sociální konstrukcí.’”

Pro někoho, kdo nezná Maurice Halbwachse, Pierra Vidala-Naqueta, sociální konstrukt nebo ontologii, vypadá tento odstavec asi erudovaně, i když nesrozumitelně. Pojďme jej však dekonstruovat větu po větě:

„Francouzský sociolog paměti Maurice Halbwachs nebo německý religionista Jan Assmann správně upozorňují, že historii není možné redukovat jen na ‚sociální konstrukce.’“

Opak je pravdou: Halbwachs tvrdí, že historie je ze své podstaty sociální konstrukt, který utvářejí a interpretují sociální skupiny a jejich kolektivní paměť. Co se týče Assmanna, ten tvrdí, že historie není pouhým souborem faktických událostí, ale složitou souhrou kolektivní paměti a kulturních rámců. Tvrdí, že historie je konstruována prostřednictvím kulturních procesů.

Vodrážka nerušeně pokračuje:

„Navíc historiografie jakožto psaní o minulosti není jediný druh historie.”

Kdo kdy tvrdil, že je? Kdyby tomu tak bylo, miliony knih sociálních, politických, hospodářských, kulturních, a intelektuálních dějin by byly napsány zbytečně.

„Historie musí být nejen polem interdisciplinarity ale především respektovanou sférou neodcizené historické paměti lidí a míst a nenivelizované ontologie.”

Kdo by kdy mohl tvrdit, že historie by neměla respektovat lidskou paměť? A ohledně toho, co si Vodrážka myslí, když mluví o dějinách jako o nivelizované ontologii, si nejsem  úplně jistá, ale myslím, že je to obzvlášť grandiozní způsob, jak říct, že dějiny lze dělit podle období (středověk, novověk atd.) a podle oborů (politické, sociální, ekonomické, kulturní atd.) – což je, tedy, celkem zřejmé.

„Tak jako podle francouzského historika Vidala-Naqueta šoa není jen sbírkou vyprávění, ani historická pravda o komunistickém režimu nemůže být jen ‚sociální konstrukcí.‘“

V jediné větě se Vodrážkovi podaří spojit zásadní dezinterpretaci s bezostyšným politickým přivlastněním. Pierre Vidal-Naquet nikdy nempoužil výrazu  „historická pravda“, ve skutečnosti protestoval proti autoritám, které se snaží definovat, co má být jedna vymyšlená „historická pravda.“ Historie je ovšem i pro něj „sociální konstrukt“, jak obšírně ukázal Halbwachs, i když Vodrážka tomu neporozuměl. Vidal-Naquet dokonce zdůrazňoval, že historické prameny nejsou neutrální, nýbrž často zaujaté a selektivní, odrážející perspektivy těch, kdo je vytvořili (proto je absurdní přisuzovat mu jakoukoli víru v „historickou pravdu.“) A konečně, zmínit se zde o šoa znamená naznačit jistou formu rovnosti mezi nacismem a komunismem, což samozřejmě také znamená, že Vodrážkova fantazie o mém popírání komunistických represí se rovná jakémukoli nechvalně známému popírání holocaustu – čímž se zase zavádí normativní rozměr namísto skutečného historického argumentu. Netřeba dodávat, že nepopírám ani holocaust, ani komunistické represe. Na druhou stranu by Vodrážkovi velmi prospělo poslechnout si masterclass Tima Snydera o Putinově propagandě a popírání dějin, kterou Snyder nedávno vedl před Radou bezpečnosti OSN.

Být svědkem toho, jak  Vodrážka obecněji cituje Pierra Noru, Maurice Halbwachse, Pierra Vidal-Naqueta, Michela Foucaulta, Emmanuela Lévinase a další levicové intelektuály na podporu svých antikomunistických tezí, vidět ho uctívat pravicové či levicové francouzské kritiky komunismu jako Stéphana Courtoise nebo Clauda Leforta, aniž by chápal kontext, tj. že oni sami byli kdysi věřícími komunisty, a tudíž si především vyřizují účty ve francouzském prostředí svých kolegů a přátel a možná i se svými mladšími „já“, je zásadním nepochopením a dezinterpretací kontextu. Francouzské společenské vědy jsou primárně založeny na kritice nespravedlnosti západních společností. Předstírat opak a používat je na podporu antikomunistických tezí je stejně nesourodé, jako kdyby Vodrážka vytáhl náhodné věty ze spisů Petra Uhla, aby ilustroval myšlenky Václava Klause.

Mirek Vodrážka není jediný, kdo má tělesné zážitky

Jakkoli se mohu vcítit do Vodrážkových tělesných zážitků, pokud byl vystaven potenciálně smrtelným inzulinovým šokům (rozhodně z toho příběhu mrazí), mám své vlastní. Dotknu se jich zde ne proto, že bych je zaměňovala za historický argument (na rozdíl od Voidrážky), ale proto, že Vodrážkovo vytrhávání okolností z kontextu je v tomto případě obzvlášť zavádějící. Svým tehdejším šéfům, Zdeňku Hazdrovi a Ondřeji Matějkovi, jsem v únoru 2015 skutečně napsala mail, který se stal nechvalně známým poté, co jsem jej omylem rozeslala celému ústavu („odpovědět všem“ místo „odpovědět“), a doporučila v něm vyhodit Petra Blažka, pokud bude nadále kritizovat každé jejich opatření. Naštval je znovu v době kdy se snažili získat jednoho zahraničního historika, který by posílil mezinárodní profil oddělení válečných studií. Zasáhl do toho se svou obvyklou jedovatostí tím, že znevážil úspěchy dotyčného historika i ÚSTR. Smála jsem se jeho vylomeninám.  Metodologický seminář, který jsem pořádala, už Blažek soustavně sabotoval tím, že se zmocňoval mikrofonu a po každé prezentaci se pouštěl do nekonečných přednášek, z nichž vždycky vyplynulo, že bez ohledu na téma je on sám  mnohem lepší odborník než pozvaný host. U těchto řečníků to obvykle vyvolávalo zděšení nebo přinejmenším rozpaky, s výjimkou politováníhodného Michaela Shafira z Rádia Svobodná Evropa, který zažil rumunskou komunistickou diktaturu a který zůstal vůči podobným pokusům o zastrašování naprosto imunní. Shafir se otevřeně smál, že komunismus v Československu nebyl oproti komunismu v Rumunsku o nic nepříjemnější než špatné manželství, k rozhořčení mnoha mých kolegů z ÚSTR, ale také k velkému pobavení mých studentů, kteří ten den náhodou navštívili ústav. Měla bych dodat, že poté, co se můj mail doporučující odvolání Blažka dostal na veřejnost, se mi dostalo nemalé soukromé podpory ze strany kolegů z ÚSTR, kteří se mi svěřili, že jimBlažek  také připadá nesnesitelný, i když se to neodvážili říci veřejně.

Zpět k tělesným zážitkům: důvod, proč jsem se dopustila této záměny („odpovědět všem“ místo „odpovědět“), spočívá v tom, že jsem ležela v nemocnici po druhé osmihodinové operaci během onoho měsíce, která mi tentokrát vzala velkou část jater, a byla jsem silně zdrogovaná. Nedlouho předtím  mi byl diagnostikován melanom ve čtvrtém stadiu a byla jsem v hlubokém emocionálním i fyzickém zmatku. Plně jsem očekávala, že do léta zemřu, což byla perspektiva, s níž jsem se těžko vyrovnávala vzhledem k tomu, že mé děti byly ještě malé. Když jsem v dubnu po pár měsících rekonvalescence sebrala dost sil, abych se vrátila do ústavu, první člověk, kterého jsem ve výtahu potkala, byl Petr Blažek, který se na mě podíval a pronesl tato nenapodobitelná slova: „Takže vy jste ještě naživu?“ Ujistila jsem ho, že budu brzy po smrti, zatímco i jeho dva společníci se rozpačitě kroutili. Po tomto setkání mě rozbolela hlava natolik, že jsem druhý den musela znovu na pohotovost – ukázalo se, že mám tentokrát dva mozkové nádory.

Tuto historii vyprávím proto, abych nahradila Vodrážkovo implicitní, zlomyslné tvrzení, že metodologický seminář, který jsem na ÚSTR vedla, skončil po čtyřech měsících proto, že byl mizerný. Zaprvé je to věcně nesprávné: skončil po třetím semestru; a zadruhé skončil jen proto, že jsem už nebyla v dostatečné fyzické kondici, abych ho mohla vést, a od nikoho jiného na ústavu jsem neočekávala, že by se postavil takovému útlaku.

Jak jsem se seznámila s Timem Snyderem 

Mirek Vodrážka ani mnozí jeho antikomunističtí kolegové vegetující v česko-českém prostředí zřejmě nechápou, že o „vědě“ se nerozhoduje v hospodě u piva. Právě proto, že nic takového jako „historická pravda“ neexistuje, ale společenské vědy jsou neustálou debatou, která se vyvíjí s novými přístupy a novými prameny, je pro naši práci klíčové být součástí mezinárodního společenství vědců. V roce 2004 jsem obdržela juniorské stipendium na téma historie a paměť, které mi udělil Institut für die Wissenschaften vom Menschen ve Vídni. Intelektuální atmosféra IWM mě natolik nadchla, že jsem zůstala častou návštěvnicí i v roce 2005 a získala mnoho nových přátel mezi výjimečnou skupinou tzv. fellows. Mimo jiné jsem se seznámila s historičkou Astrid Swenson, která mě v následujících desetiletích nesčetněkrát hostila, když jsem jezdila na čtenářské orgie do Britské knihovny v Londýně, a která mě zve na konferenci v Německu letos v červnu – takhle se vytvářejí a udržují vědecké vazby. Seznámila jsem se také s historikem Benjaminem Frommerem a jeho manželkou Martinou Kerlovou, stejně jako s historičkou Marci Shore  a jejím manželem Timothym Snyderem. Všichni jsme zůstali v kontaktu a s radostí jsme sledovali růst našich rodin, tím spíše, že Snyderovi dlouho a často pobývají ve Vídni a hostí nespočet obědů a večeří pro své přátele, zatímco můj syn u nich v USA také pobýval.

Všichni se ale také pravidelně setkáváme na mezinárodních konferencích, zejména na Association for the Study of Nationalities v New Yorku každé jaro, kde jsem letos opět uspořádala panel s Marci Shore, a na Association for Slavic, East European and Eurasian Studies v USA každý podzim. Ze strany Vodrážky je urážlivé představovat si, že Tim Snyder mohl podepsat petici za mě jen na základě dezinformace nebo manipulace jménem někoho, koho nemohl znát. Ale je to také, bohužel a hlavně, projev Vodrážkova provincialismu. „Věda“ je výsledkem kolektivního úsilí, debat, konfrontací a polemik. Vyžaduje účast, která zase vyžaduje nejen odpovídající akademické tituly a jazykové schopnosti, ale i privilegium profesního postavení, které umožňuje cestovat. Jinými slovy, nemůžeme se improvizovat jako sociální vědci bez značné investice do budování vědecké sítě. Nedílnou součástí historické práce jsou národní a mezinárodní konference, stejně jako výzkumné granty nebo výuka v zahraničí. Také akademická historie je do jisté míry společenským vyjednáváním mezi kolegy o tom, co je přesvědčivé, co je přijatelné a co je nové. Tento habitus odlišuje takové osobnosti, jako jsou Michal Pullmann, Michal Kopeček nebo Matěj Spurný, od Mirka Vodrážky, Ladislava Kudrny a Petra Blažka s mnohem větší mírou jistoty, než jakákoliv samozvaná politická či ideologická příslušnost. Historie je profese, nikoli náboženská víra nebo koníček. Když někdo, jako ředitel Kudrna, není přítomen ani v databázi Web of Science (H-index, který jsem popsala v předchozím článku), není to bezvýznamná náhoda, ale jisté znamení, že není uznávaným odborníkem – což jsme již věděli, pokud byl bývalou vědeckou radou označen za plagiátora.

Poslední salva pokrytectví

Poslední manipulací Vodrážka zakončuje svůj dopis Timu Snyderovi popisem současného smutného stavu původní budovy ÚSTR: „Nic ale nedokáže lépe vystihnout příběh popisované instituce paměti, než dobové fotografie v úvodu tohoto dopisu“, píše spolu s fotografiemi budovy před zahájením rekonstrukce a dnes. Ty mají zachycovat „postupnou fyzickou destrukci budovy v období 2013–2021, kdy byla bez institucionální ochrany a kdy ji minulé vedení ÚSTR přivedlo do fyzicky nezvratného demoličního stavu, takže destrukci posuzují finanční úřady a Policie České republiky.“

Co to má společného se mnou, a zejména s mým vyhazovem z ÚSTR v říjnu 2022? Podílela jsem se na výzkumné politice ústavu, nikoliv na rekonstrukci budovy. Jak Vodrážka dlouze škodolibě tvrdí, stejně jsem byla v roce 2018 z vedení ústavu sesazena. Nakládání předchozího vedení s budovou vůbec nesouvisí s obviněním současného ředitele Kudrny, podle něhož jsem příznivkyně Putina a popíračka komunistických represí. Ale je tu ještě něco horšího: Vodrážka vyloženě lže. Rekonstrukci (nikoliv „zničení“) budovy v době, kdy psal svůj dopis, již policie nevyšetřovala, neboť ukončila vyšetřování rekonstrukce sídla Ústavu pro studium totalitních režimů se závěrem, že ze strany předchozího vedení nedošlo k žádnému pochybení, již 27. října 2022. Otevřený dopis Timovi byl odeslán, jak jsme informováni, 17. listopadu 2022.

Vodrážka by raději měl Timu Snyderovi sdělit, jaká je historie této budovy. Před rokem 1989 zde sídlil Prognostický ústav, v němž pracovali dva zaměstnanci komunistického režimu, kteří se po roce 1989 proslavili i zostudili: premiéři, pak prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Mohli bychom se dlouze pobavit nad symbolickou hodnotou „jejich“ budovy, která se rozpadla po rekonstrukci, kterou si vynutila nekvalitní komunistická výstavba, jako nad adekvátní reprezentací jejich prezidentství, či dokonce celého komunistického a postkomunistického vývoje. Nebo to můžeme zkrátit a omezit se na slavný Zemanův výrok, podle něhož „levicový idiot je stejně nebezpečný jako pravicový idiot.“

A opačně.

Děkuji Martinu D. Brownovi za kritické připomínky k tomuto textu.