Běsové, které jsme stvořili

27. 10. 2023

Na druhé straně Pjotr představuje kuřata, která se vracejí domů hřadovat – nihilistického fanatika par excellence, jenž se narodil v morálním a ideologickém marasmu, který pro něj připravili jeho otec a otcova generace, a neusiluje o nic menšího než o totální svržení společnosti – "rychlé řešení pomocí stovek milionů hlav".

Minulý týden jsem si nemohl pomoci a vzpomněl jsem si na Dostojevského Běsy, když jsem pozoroval tolik malých "běsů", kteří sestupovali do univerzitních kampusů po celé zemi, pochodovali a skandovali na propalestinských shromážděních a vychvalovali ta nejodpornější a nejzvrácenější zvěrstva, jaká si lze představit. Bohužel, jak všichni víme, tato zvěrstva nebyla fikcí, ale až příliš skutečnými pogromy provedenými fanatickou teroristickou skupinou Hamás.

Národní skupina Studenti za spravedlnost v Palestině uvítala teroristický útok v Izraeli ze 7. října, který si vyžádal životy více než 1 400 lidí a při kterém bylo uneseno více než 199 lidí, jako "historické vítězství palestinského lidu". Skupina později vyzvala ke "Dni odporu" a tvrdila, že "sionistická entita je křehká a palestinský odpor je živý". Řezníci Hamásu jsou prominentně uvedeni v propagačních materiálech této skupiny. Na Purdueově univerzitě v mé vlastní instituci místní pobočka SJP oslavovala masakr izraelských civilistů – nejhorší protižidovské násilí od holokaustu – oslavováním "nedávných povstání v okupované Palestině" (Izrael se stáhl z Gazy v roce 2005) a povzbuzováním komunity kampusu, aby "nekladla rovnítko mezi násilí utlačovatele" a "utlačované".

Purdueova SJP odsoudila "západní spojence sionistického režimu" za to, že odsoudili masakr nevinných lidí, a prohlásila, že je to jen poušť po "desetiletí osadnického kolonialismu, genocidy, apartheidu, etnických čistek, násilného vyvlastňování, vojenské okupace a mnoha dalších zvěrstev, která se dějí Palestincům na jejich půdě". Znásilňování žen a dětí před očima jejich otců, stínání hlav nemluvňatům, upalování celých rodin zaživa v jejich domovech – tyto nevýslovné činy nebyly v očích Purdueovy SJP ničím menším než "povstáním palestinských bojovníků za svobodu v přímé reakci na pokračující násilí proti nevinným Palestincům". Tento a další nedávné příspěvky Purdue's SJP byly na Instagramu "lajkovány" mnoha studentskými skupinami v komunitě Purdue, včetně Purdue Disabled Student Union, Purdue's Latinx Student Union, Young Democratic Socialists a Purdue Immigrant Allies. Skutečně, sláva intersekcionality v praxi.

Jak je možné, ptá se Helen Lewisová z The Atlantic, že tolik lidí "neuspělo v testu Hamásu"? Že někdejší "Studenti pro Palestinu" se změnili na "Studenty za pogromy v Izraeli", slovy Conora Friedersdorfa?

Odpověď, jak jsem již naznačil, lze nalézt v Dostojevského Běsech. Stejně jako Pjotr, i dnešní studenti jsou od narození krmeni stálou stravou progresivní ideologie, která zkazila jejich srdce a mysl. Konečným produktem tohoto podmiňování je šokující obraz, který máme před sebou: Tito malí "běsi" sestupující na univerzitní náměstí a dvory, mávající svými odpornými transparenty a skandující s mrazivou bezcitností: "Od řeky k moři, Palestina bude svobodná". Genocidní záměr obsažený v tomto sloganu – že Izrael bude vyhlazen a Palestina bude vytvořena od řeky Jordán ke Středozemnímu moři – je jasný. "Tudy do plynových komor" mohl být jejich refrén, taková byla čirá ohavnost, lživá tvrdošíjnost a bezcitnost těchto privilegovaných dětí.

Dokonce i Karel Marx, odjakživa obdivovatel elegantní dialektiky, vždy neúnavně vychvaloval, jak to bude kapitalismus sám, kdo v sobě nese svou vlastní domnělou zkázu. Buržoazie si vychovala své vlastní hrobaře a katy v podobě svého protikladu, proletariátu. V naší době jsme to ve skutečnosti my – rodiče, učitelé, tvůrci vkusu a kulturně a politicky vyvolení mezi námi – kdo vychoval novou generaci, která opovrhuje vším, co přišlo před ní.

S charakteristickou krutostí a bezcitností fanatika se vysmívají západním hodnotám, které je přivedly na jejich privilegované místo kritiky, na jejich pohodlné kampusy a dvory umožněné jen "buržoazními ctnostmi" a západní civilizací, jíž se vysmívají. Bez ohledu na to, že tentýž západní liberálně-demokratický systém a "buržoazní ctnosti", které prosazuje, přinesly světu – ano, dokonce i třetímu světu – bezprecedentní úroveň rovnosti, prosperity a svobody. Přesto tito malí "běsi" mezi námi křičí "kolonialismus" a "imperialismus" a odmítají své kulturní dědictví jako litanii zla spáchaného bílými muži.

Ale mělo by to být překvapením? Koneckonců je to generace, která se učila Projekt 1619, nikoli Deklaraci nezávislosti; učila se, že dějiny Západu jsou dějinami výhradní brutality, vraždění a dobývání, nikoli osvícenství, demokracie a svobody. Židovští průkopníci, kteří vybudovali zemi Izrael z popela tyglíku Evropy 20. století, jsou kolonizátoři a utlačovatelé, nikoli hrdinové a příklady odolnosti. Jaký div, že dnešní děti, vychované perverzní kapitolskou vlčicí chrlící převrácenou morálku zla, velebeného jako dobro a dobra zavrženého jako zlo, oslavují vraždění nevinných jako velké dobro?

Rodiče, kteří zplodili tyto malé "běsy", jako před nimi Stěpan, vychovali tyto děti podle módních myšlenek své doby – "politické korektnosti" včerejška, která si tehdy zasloužila smích a odmítnutí, protože jsme si byli jisti, že takové hloupé názory lze ignorovat bez větší škody. Bohužel, politická korektnost se v posledních letech vrátila s plnou silou a zplodila stále militantnější wokeness, jež stále více zakazuje stále se zmenšující hranice přijímané řeči a víry.

Zatímco podle Dostojevského to byl západní socialistický utopismus, který způsobil nihilistický terorismus další generace radikálů v Rusku, v naší době je to zhoubná směs postmodernismu a postkolonialismu, páchnoucí směs ztuhlá do dnešního náboženství woke. Studenti, kteří jásali nad nedávným zavražděním více než 1 400 Židů – vraždami provedenými s nevýslovnou zkažeností a brutalitou, připomínající, jak správně řekl prezident Biden, nejhorší zvěrstva ISIS, byli vychováváni k tomu, aby viděli svět zcela k nepoznání pro ty z nás, kteří nejsou zasvěceni do jejich jedovaté ideologie.

Pro tyto "studenty pogromů v Izraeli" může být každá společnost – ba celý svět – chápána jako konstelace moci a jejího nezbytného výsledku, útlaku. To jsou hesla těchto malých "běsů". Neznají ideologické řemeslníky zodpovědné za vytvoření tak temného světonázoru, a tak znají jména jako Michel Foucault, Jean-Paul Sartre a Franz Fanon jen hrubě, pokud vůbec. Ale běda, tyto myšlenky se dnes hojně vyskytují v populární kultuře a školních třídách, popularizované a překrucované, ještě hrubší díky jejich dekontextualizaci. Spíše než pouhé myšlenky zrozené z určitého času a místa, jsou to nyní otřepané pravdy, s nimiž se denně setkáváme, jedovaté bláboly páchnoucích univerzitních kanceláří a seminárních místností, které jsou všechny vyzdvihovány jako nadčasová zjevení a samozřejmé pravdy. Jak poznamenal John Maynard Keynes: "Praktičtí lidé, kteří se domnívají, že jsou zcela osvobozeni od jakýchkoli intelektuálních vlivů, jsou obvykle otroky nějakého zesnulého ekonoma. Šílenci u moci, kteří slyší hlasy ve vzduchu, destilují své šílenství z nějakého akademického pisálka z doby před několika lety."

I když neznají jeho zdroj, dnešní studenti byli vychováváni k tomu, aby věřili, stejně jako Michel Foucault, že neexistuje žádné "mimo moc". Všechno na tomto světě je výsledkem moci. U dědiců generace učitelů zamilovaných do "kritické teorie" vysvětluje moc v myslích těchto studentů každou odchylku ve výsledcích lidské společnosti: Rasu, pohlaví, třídu, náboženství, sever, jih, východ a západ. Rozdíly ve výsledcích jsou dnes produktem samotné moci, nikoli individuální volby, kultury nebo jakékoli kombinace faktorů. Moc se v oblasti rasy projevuje jako "bílá nadřazenost", což je fráze na špičce jazyka pro každého dobrodince s dobrými úmysly. Podle prohlížeče nGram od Googlu je používání fráze "bílá nadřazenost" na téměř exponenciálním vzestupu – dnes v naší éře bezprecedentní rasové rovnosti se používá více než kdykoli v historii.

Jako u každého fanatika je irelevantní, že se zdá, že fakta nezapadají do ideologie. Nejsou-li příklady rasismu bezprostředně po ruce, například v této možná nejrovnější společnosti v dějinách lidstva, říká se, že rasismus je "strukturální" nebo "systémový", tedy neviditelný, ale přesto přítomný. Nikde není slepota "pravověrného věřícího" zjevnější než na nedávných bakchanáliích v kampusu oslavujících pogromy Hamásu.

Odpovědnými stranami nejsou řezníci Hamásu, kteří stínali hlavy civilistům, včetně nemluvňat; kteří znásilňovali ženy a dívky, aby později předváděli jejich nahá a zakrvácená těla v ulicích Gazy, zatímco přihlížející jásali a skandovali "Alláhu Akbar", kteří vraždili celé rodiny jednu před druhou, vyráželi dveře do jejich úkrytů a zabíjeli je se škodolibou radostí jednoho před druhým. Desítky harvardských studentů raději činí "izraelský režim plně odpovědným za veškeré rozvíjející se násilí... Na vině je pouze režim apartheidu." Ti samí dobrodějové z Ivy League, kteří ještě před několika měsíci skandovali "věřte všem ženám" a odsuzovali obviňování obětí v Harvard Yardu, nyní opovrhují Židy zmasakrovanými ve svých domovech nebo při tanci na koncertě pod širým nebem.

Ve svém nedávném "Dopise antisionistickému idealistovi" Roya Hakakian hovoří přímo k těmto Američanům, kteří se naučili nenávidět Ameriku:

To, co z vás dělá Američana, není jen modrý pas, díky kterému projdete celnicí na světových letištích. Je to také slepota, kterou máte vůči některým zlům ve světě. Máte zřetelnou neschopnost vidět zvěrstva jiných autoritářských režimů jako výraz jejich vlastní politické nebo ideologické agendy. Obviňujete Ameriku, a potažmo Izrael, z většiny zla, kterého se tyto režimy dopouštějí. To je privilegovaný defekt, který považuji za "narcismus prvního světa".

Konec Dostojevského Běsů není šťastný. Existuje jen málo postav, které zůstaly neposkvrněny následky fanatismu, jenž tvoří ústřední zápletku příběhu. Když přemýšlím o dnešním americkém univerzitním kampusu, obávám se, že vzhledem k otřepané pravdě, že děti jsou naší budoucností, se i my nacházíme ve světě, kde, cituji epigraf románu:

Zab mě třeba, stopa všecka 

 ztracena – a cesta s ní! 

 Běs nás vodí dokolečka, 

 po polích nás prohání.

Celý článek v angličtině: ZDE