Co platí pro energetiku, platí ještě více pro vzdělávání, chybí ovšem hlavní motiv: Přímý soukromý zisk

Důkaz o zaostalosti české politiky: Kašleme na perspektivu vzdělávání

23. 11. 2023 / Bohumil Kartous

čas čtení 5 minut
Víte, proč se daří plánovat energetiku v horizontu dekád, přičemž ve vzdělávání se to stále nedaří? Odpověď je překvapivě jednoduchá…

Pokud sledujete diskusi o změně mixu zdrojů v rámci vývoje české energetiky, neuniklo vám, že se v souvislosti s tím hovoří o výhledu na celé dekády. Mluví se o emisních limitech a jejich naplnění prostřednictvím posílení obnovitelných zdrojů energie pro třetí dekádu tohoto století nebo o výstavbě nových zdrojů, zejména jádra, s horizontem naplnění ve čtvrté dekádě.

To je zcela v pořádku, protože energetika je páteří ekonomické i společenské infrastruktury. Stejně tak vzdělávání je páteří společenskou a ekonomickou a vedle toho je nástrojem pro zachování a posilování demokracie a společenské soudržnosti, což energetika není. Vzdělávání má tedy nikoliv stejnou, nýbrž vyšší důležitost. Přesto je z hlediska priorit a jejich váhy v pomyslném politickém žebříčku někde daleko za energetikou, vnější bezpečností, rozpočtovým určením daní a mnoha dalšími tématy, která svou důležitostí zdaleka nedosahují významu, jaký má pro tuto společnost vzdělávání.

A proto se ve vzdělávání plánuje nanejvýš s výhledem na jedno volební období, pokud vůbec. Strategie k rozvoji vzdělávání, které postupně střídají jedna druhou, nemají zabudovaný jasný implemetační mechanismus a nastavené key performance indicators, klíčové indikátory jejich naplnění. Společně s vysokou mírou obecnosti těchto strategií je to výborně fungující skrytá taktika k tomu, aby nebylo možné určit míru jejich naplnění a tedy posuzovat úspěch či neúspěch politického a úřednického jednání. Je to desítky let trvající praxe poskytující neuvěřitelnou pohodlnost v neodpovědnosti.

V čerstvě vydané knize Future ON! poukazuju na to, že Achilles technologického vývoje pádí bezhlavě vpřed, zatímco želva institucionalizovaného vzdělávání se v klidu plouží a ostentativně dává svému okolí najevo, že její tempo je a bude Achillovým sprintem nedotčeno. “Strategické” jednání předchozích vlád je toho zjevným důkazem.

Už jen fakt, že předchozí řízení vzdělávacího systému bylo tak “naivní”, že pojmenovalo strategii vývoje vzdělávání “2030+” ukazuje na vysokou míru nekompetence lidí, kteří se v oblasti řízení vzdělávání v posledních třech desítkách let dlouhodobě pohybovali. Současný ministr školství Mikuláš Bek se alespoň snaží strategii aktualizovat a doplnit ji o konkrétní cíle, jejichž naplnění je měřitelné a tedy zhodnotitelné.

Nemá to ale jednoduché, protože zbytek vlády zjevně považuje vzdělávací systém za cosi druhořadého. V případě některých, třeba v případě pana premiéra, je to pro mě zklamání. petr Fiala byl nepochybně jedním z nejlepších ministrů školství po roce 1989. V případě jiných to považuju za projev Dunnig - Krugerova efektu: čím méně jsem kompetentní, tím více jsem přesvědčen(a) o své správnosti vlastního úsudku.

Je přitom zjevné, že nekompetence v rozhodování o dlouhobých prioritách veřejného zájmu je diametrálně odlišná. Ostatně tato vláda nyní rozhoduje o energetické budoucnosti příštího půlstoletí a i když se můžeme významně přít o tom, jak energetický mix má vypadat, můžeme směle konstatovat, že tato debata nepostrádá vysoce kvalifikovaný rozměr. Můžeme se tedy překvapeně ptát, proč tomu tak je? Proč to v energetice lze a ve vzdělávání nikoliv. Proč je vláda schopna navrhnout rámec financování převyšující bilion korun pro energetiku, ale pro vzdělávání navrhuje nahodilé změny v řádu let?

Důvody lze hledat mimo veřejnou sféru. V energetice jde totiž o zakázky obřího rozsahu, které jsou předmětem velkého zájmu businessu. A ten je pochopitelným akcelerátorem, jenž tlačí stát k jednání. Je tu kromě veřejného zájmu i silná poptávka s viditelným ziskem na konci dne.

Takový akcelerátor ve vzdělávání chybí. Ve vzdělávání se totiž drtivá část rozpočtu rozpouští v mandatorních výdajích platů učitelů a velké investiční akce do plánování transformace neproudí do možných veřejných zakázek, ale do přímo řízených organizací, které jsou touto transformací pověřeny.

To prosím není snaha přeorientovat transformaci vzdělávacího systému a vložit ji do soukromých rukou. To je jen snaha vysvětlit, kde to vlastně drhne a proč nejsme schopni jako společnost dosáhnout dostatečného tlaku na to, aby se ze vzdělávání stalo skutečné, důmyslně promýšlené a řešené politikum. A prosím nestěžujme si na neschopnost či neochotu politiků. Politická reprezentace jedná na zakázku a ta zakázka v současosti nepřichází. Proč? Protože většina českých voličů, kterou do velké míry tvoří ti, kdo vzdělávací systém hodnotí podle svých dávno neplatných zkušeností, takovou politickou zakázku nepředkládá.

To je důkaz o naší politické zaostalosti. A dokud nebudeme schopni přistupovat k transformaci a rozvoji vzdělávání stejně důmyslně jako v energetice, pokud nebudeme brát v úvahu prognózy technologického vývoje a souvislosti s tím spojené, pokud nebudeme schopni uvažovat o potřebných investičních alokacích do vzdělávacího systému na dlouhou dobu dopředu a pokud se k tomu nebudeme schopni mobilizovat bez impulsů z neveřejného sektoru, politicky zaostalí zůstaneme.


1
Vytisknout
5015

Diskuse

Obsah vydání | 28. 11. 2023