Netanjahuovo odmítání plánovat "den poté" může izraelské válečné úsilí zničit

6. 2. 2024

 

Každá konvenční vojenská síla, která utrpěla tak velké ztráty, by se stala "bojově neúčinnou". Hamás však pokračuje v partyzánské válce proti izraelským silám a jeho velitelská struktura zůstává nedotčena. Izrael sice zabil mnoho velitelů na nižších úrovních, ale zatím se mu nepodařilo najít vedoucí představitele Hamásu, včetně Jehiji Sinvara, strůjce útoku ze 7. října, který se pravděpodobně skrývá v tunelech pod svým rodným městem Chán Júnis. IDF zjistily, že síť tunelů Hamásu je ještě rozsáhlejší, než se předpokládalo - a až 80 % tunelů zůstává navzdory několikaměsíčnímu bombardování neporušeno.

Objevují se dokonce zprávy o návratu bojovníků Hamásu do oblastí na severu Gazy, kde Izrael v uplynulém měsíci snížil počet svých sil. Hamas by tak mohl z těžkého izraelského bombardování nechtěně těžit: Skupina přišla na to, jak přeměnit nevybuchlou izraelskou munici na vlastní bomby a rakety. Izraeli se nepodařilo oslabit kontrolu Hamásu nad vládnoucím orgánem v Gaze.

Kam tedy izraelská operace směřuje? Plukovník izraelské armády ve výslužbě Michael Milshtein řekl, že Izrael je na rozcestí: "Musí buď prosadit širokou dohodu ohledně rukojmích, což znamená konec války a pravděpodobně stažení Izraele z pásma Gazy, nebo realizovat strategický cíl likvidace vojenských kapacit Hamásu, což vyžaduje plnou izraelskou vojenskou kontrolu nad Gazou." Dodal, že "strategie mezi tím" "není úspěšná".

Ať už příměří dopadne jakkoli, izraelský cíl v Gaze zůstává stejně neprůhledný jako na začátku války. Jednoduše řečeno, Netanjahu odmítá stanovit jakoukoli strategii pro den poté, protože je to pro něj příliš politicky riskantní. Spojené státy a jejich arabští spojenci naléhají na Izrael, aby do správy Gazy zapojil palestinskou samosprávu a vytvořil plán pro palestinskou státnost. Krajně pravicové strany, které drží Netanjahua u moci, jsou však rozhodně proti dvoustátnímu řešení nebo jakékoli roli palestinské samosprávy v Gaze.

Netanjahuovi pravicoví spojenci dávají přednost izraelské vojenské vládě - tj. další okupaci Gazy, která by byla pro Palestince i ostatní svět nepřijatelná. Dokonce agitují za vyhnání mnoha, možná všech Palestinců z Gazy a za návrat izraelských osad (které byly vyklizeny v roce 2005). Izrael tento monstrózní plán etnické čistky, který nemá podporu mainstreamu, neprovede, ale izraelská vojenská vláda zůstává zřetelnou možností.

Ministr obrany Yoav Gallant, který má s Netanjahuem napjaté vztahy (premiér se ho loni pokusil vyhodit), předložil svůj vlastní plán na den poté, proti němuž se rozhodně staví pravicoví ministři. Podle Gallantova plánu by si IDF ponechaly dlouhodobou vojenskou kontrolu nad Gazou, ale Izrael by území nespravoval jako do roku 2005. Gallant si představuje místní palestinské správce, kteří by nebyli spojeni s Hamásem a fungovali by pod dohledem Spojených států, evropských zemí a umírněných arabských režimů.

Je tu jen jeden problém: neexistuje šance, že by některá z dalších zemí převzala odpovědnost za Gazu bez jakéhokoli izraelského závazku k palestinské státnosti. Přesto Netanjahu vyloučil dvoustátní řešení a dokonce i roli palestinské samosprávy v Gaze. Pokud by Netanjahu přistoupil na tyto požadavky mezinárodních partnerů Izraele, jeho pravicoví spojenci by se proti němu obrátili a on by ztratil moc. To by ho zase zanechalo ve slabší pozici, aby se mohl hájit v probíhajícím procesu, v němž je obviněn z korupce - a v případné budoucí vyšetřovací komisi ohledně jeho selhání, která vedla k útoku ze 7. října.

Tragické je, že Netanjahuova osobní a politická motivace spočívá v tom, aby vojenské operace pokračovaly donekonečna, aniž by učinil nějaké rozhodnutí o tom, co bude následovat. Když tedy premiér hovoří o "dni poté" v Gaze, omezuje se na vágní obecnosti.

Izraeli hrozí, že bude ignorovat jednu z nejtrvalejších lekcí moderních válek: Vítězství totiž nevyžaduje pouze taktický vojenský úspěch, ale také životaschopný politický konečný stav. Jinak nezáleží na tom, kolik povstalců zabijete - jednoduše se objeví další, kteří je nahradí. To je lekce, kterou se Spojené státy naučily za vysokou cenu v Afghánistánu a Iráku.

David Petraeus, generál ve výslužbě a bývalý americký velitel v Iráku a Afghánistánu, řekl: "V roce 2003 jsme po boji o Bagdád a svržení režimu Saddáma Husajna zažili, co může přinést nedostatečné plánování po skončení konfliktu. Naše vize a organizace byly nedostatečné a nedostatky se pak ještě prohloubily závažnými kontraproduktivními rozhodnutími, jako bylo propuštění irácké armády. ... Tím jsme vytvořili statisícům Iráčanů podnět k tomu, aby se proti  novému Iráku  postavili, než aby ho podporovali, a zaseli jsme semeno povstání."

Petraeus doufá, že "Izrael dokáže určit a předat vizi, která mu umožní vyhnout se tomu, co jsme zažili my". Zdá se však stále méně pravděpodobné, že izraelská vláda někdy přijde s životaschopným poválečným plánem, dokud bude Netanjahu u moci a v čele krajně pravicové vlády.