
Osmdesát let od Slovenského národního povstání
29. 8. 2024 / Matěj Metelec
čas čtení
4 minuty
Lépe řečeno, jak by si rádi
představovali, že je zažívali. Drdovy povídky, které poprvé vyšly už
v roce 1946 a dočkaly se nespočtu dalších vydání, představují
idealizovaný obraz protektorátu, jaký si jej Češi přáli mít: celonárodní odpor k okupantům, krom několik málo kolaborantů byl každý obyčejný člověk odbojář a schovával partyzány, vyhazoval do povětří německé vlaky, učil se střílet, aby pak náckům během povstání pěkně zatopil.
Po
únoru 1948 se kniha stala součástí komunistického kánonu a její autor
jedním z nejprominentnějších režimních spisovatelů a literárních
funkcionářů. Popularita knihy už v předúnorové době však svědčí o tom, že česká společnost příběh o svém odporu potřebovala.
Za
války byla totiž víceméně pasivní a protektorátní poklid nenutil
německý hlavní štáb posílat tam divize, které by mu pak mohly chybět
jinde. I ty poměrně široké odbojové sítě, jež zejména
na konci války existovaly, většinou nedokázaly svou aktivitu přenést na
pole ozbrojeného odporu. Partyzánské hnutí pak na českém území do
značné míry vytvářely teprve sovětské desanty. Není
se co divit, že skutečný dobrodružný thriller v české kultuře přinesla
až díla, v nichž je válka sice přítomna, ale situována jsou do doby poválečné, jako Řezáčův Nástup nebo Kalčíkův Král Šumavy.
Jinak na tom byla společnost slovenská. Ta měla svoje národní povstání, jehož osmdesáté výročí si dnes připomínáme. Jeho
význam je znát i ve slovenské literatuře – jen málo významných
slovenských spisovatelů, tvořících po druhé světové válce nenapsalo prózu, která by se dotýkala SNP. Stačí zmínit je pár z těch nejslavnějších: Kronika Petra Jilemnického (1947), Hodiny a minúty Alfonza Bednára(1956), Smrť sa volá Engelchen Ladislava Mňačka (1959) nebo trilogie Generácia (1958–1961) Vladimíra Mináče.
Povstáním Slováci nejen restituovali ideu Československa, k němuž se povstalci přihlásili, a
odčinili spojenectvím s hitlerovským Německem, ale získali svůj vlastní
válečný příběh. Navíc takový, který se odehrával na domácí půdě a měl
povahu vojenského vystoupení v době, kdy sice výsledek války byl už
jasný, nikoli ovšem to, jak dlouho bude ještě trvat.
V období
diktatury komunistické strany bylo povstání interpretováno jako
výhradně komunistický podnik a podíl nekomunistických sil byl
zamlčován. Tato představa o
povstání tak zakořenila zvlášť v české části státu, pro které bylo SNP
v prvé řadě komunistickou akcí, kdežto na Slovensku zůstávalo akcí v prvé řadě národní.
Po válce se stalo jediným „slovenským“ významným dnem v československém
kalendáriu – a to až od roku 1951 – což bylo potvrzeno ještě v roce
1990, tentokrát z české strany jako vědomá koncese nikoli komunistické, ale slovenské národní perspektivě.
Ta ovšem v českých zemích začal brzy vyvolávat podobnou nevraživost, jako ta komunistická – „pomlčková válka“,
která se stala prvním milníkem na cestě k rozpadu Československa
vypukla už 23. ledna 1990. Zatvrzelý český pocit nadřazenosti vedl
k tomu, že se po rozdělení společného státu snadno upustilo od
připomínání jediného slovenského významného dne, který se ještě v roce
1992 stihl stát ve slovenské části federace státním svátkem. Nic na tom
nezměnilo, že se povstání odehrálo, jak už bylo řečeno, pod
československými vlajkami a zúčastnily se jej všechny národy předválečné
republiky.
V Česku,
nyní etnicky homogennějším než kdy dřív, se mohlo spokojeně zapomínat
na události, které nás spojovaly s osudy širšího společenství, jež
představovalo Československo. Zvlášť když jsme nebyli jejich ústředními aktéry, ale pouze jsme na
nich měli podíl. Nic na tom většinou nezměnily ani v následujících
dekádách budované paměťové instituce, které nakonec přijaly za vlastní
budování etnicky českého hrdinství.Vlastně jsme se obloukem vrátili k perspektivě Drdovy Němé barikády – barikády malé, ale naše!
3802
Diskuse