Osmdesát let od Slovenského národního povstání

29. 8. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 4 minuty
Prožitek druhé světové války české společnosti dlouhé roky zprostředkovávala povídková sbírka Jana Drdy Němá barikáda. Jedenáct povídek představuje zlomové okamžiky okupace, včetně heydrichiády a pražského povstání, jak je zažívali běžní Češi a Češky.

Lépe řečeno, jak by si rádi představovali, že je zažívali. Drdovy povídky, které poprvé vyšly už v roce 1946 a dočkaly se nespočtu dalších vydání, představují idealizovaný obraz protektorátu, jaký si jej Češi přáli mít: celonárodní odpor k okupantům, krom několik málo kolaborantů byl každý obyčejný člověk odbojář a schovával partyzány, vyhazoval do povětří německé vlaky, učil se střílet, aby pak náckům během povstání pěkně zatopil.

Po únoru 1948 se kniha stala součástí komunistického kánonu a její autor jedním z nejprominentnějších režimních spisovatelů a literárních funkcionářů. Popularita knihy už v předúnorové době však svědčí o tom, že česká společnost příběh o svém odporu potřebovala. 

Za války byla totiž víceméně pasivní a protektorátní poklid nenutil německý hlavní štáb posílat tam divize, které by mu pak mohly chybět jinde. I ty poměrně široké odbojové sítě, jež zejména na konci války existovaly, většinou nedokázaly svou aktivitu přenést na pole ozbrojeného odporu. Partyzánské hnutí pak na českém území do značné míry vytvářely teprve sovětské desanty. Není se co divit, že skutečný dobrodružný thriller v české kultuře přinesla až díla, v nichž je válka sice přítomna, ale situována jsou do doby poválečné, jako Řezáčův Nástup nebo Kalčíkův Král Šumavy.

Jinak na tom byla společnost slovenská. Ta měla svoje národní povstání, jehož osmdesáté výročí si dnes připomínáme. Jeho význam je znát i ve slovenské literatuře – jen málo významných slovenských spisovatelů, tvořících po druhé světové válce nenapsalo prózu, která by se dotýkala SNP. Stačí zmínit je pár těch nejslavnějších: Kronika Petra Jilemnického (1947), Hodiny a minúty Alfonza Bednára(1956), Smrť sa volá Engelchen Ladislava Mňačka (1959) nebo trilogie Generácia (19581961) Vladimíra Mináče

Povstáním Slováci nejen restituovali ideu Československa, k němuž se povstalci přihlásili, a odčinili spojenectvím s hitlerovským Německem, ale získali svůj vlastní válečný příběh. Navíc takový, který se odehrával na domácí půdě a měl povahu vojenského vystoupení v době, kdy sice výsledek války byl už jasný, nikoli ovšem to, jak dlouho bude ještě trvat.

V období diktatury komunistické strany bylo povstání interpretováno jako výhradně komunistický podnik a podíl nekomunistických sil byl zamlčován. Tato představa o povstání tak zakořenila zvlášť v české části státu, pro které bylo SNP v prvé řadě komunistickou akcí, kdežto na Slovensku zůstávalo akcí v prvé řadě národní.

Po válce se stalo jediným „slovenským“ významným dnem v československém kalendáriu – a to až od roku 1951 – což bylo potvrzeno ještě v roce 1990, tentokrát z české strany jako vědomá koncese nikoli komunistické, ale slovenské národní perspektivě. 

Ta ovšem v českých zemích začal brzy vyvolávat podobnou nevraživost, jako ta komunistická – pomlčková válka, která se stala prvním milníkem na cestě k rozpadu Československa vypukla už 23. ledna 1990. Zatvrzelý český pocit nadřazenosti vedl k tomu, že se po rozdělení společného státu snadno upustilo od připomínání jediného slovenského významného dne, který se ještě v roce 1992 stihl stát ve slovenské části federace státním svátkem. Nic na tom nezměnilo, že se povstání odehrálo, jak už bylo řečeno, pod československými vlajkami a zúčastnily se jej všechny národy předválečné republiky.

V Česku, nyní etnicky homogennějším než kdy dřív, se mohlo spokojeně zapomínat na události, které nás spojovaly s osudy širšího společenství, jež představovalo Československo. Zvlášť když jsme nebyli jejich ústředními aktéry, ale pouze jsme na nich měli podíl. Nic na tom většinou nezměnily ani v následujících dekádách budované paměťové instituce, které nakonec přijaly za vlastní budování etnicky českého hrdinství.Vlastně jsme se obloukem vrátili k perspektivě Drdovy Němé barikády – barikády malé, ale naše!

0
Vytisknout
3802

Diskuse

Obsah vydání | 30. 8. 2024