Dokázala se Česká republika plně vyrovnat se vzpomínkami na druhou světovou válku?
13. 9. 2010
/
Muriel Blaive
čas čtení
14 minut
Historie, kolektivní paměť a politika, týkající se paměti tvoří v dnešní
České republice nezdravý trojúhelník. Během dlouhé vlády komunismu a v
důsledku neexistence svobodné veřejné diskuse a také v důsledku
nekvalitního historického výzkumu a nekvalitní výuky historických věd,
které následovaly, se stává válka a poválečné období obětí politické
instrumentalizace, aniž by na to občanská společnost byla schopna
výrazněji reagovat. Tři traumatické události, které ovlivnily Českou
republiku v nedávné minulosti, totiž nacistická okupace, deportace
sudetských Němců a komunistická represe, a kolektivní vzpomínky na
tyto události navzájem vstupují do interakce, ovlivňují se a spolu
soutěží - pod dohledem politiků ze všech stran.
An English version of this article is in
Tato oficiální politika paměti je důsledkem určité formy nacionalismu,
který Česko převzalo z první republiky. Tento nacionalismus si k
svému obrazu přetvořil komunistický režim a předal ho postkomunistické
demokracii po roce 1989, aniž by byl kdy příliš zpochybňován. Zaprvé,
chci se zabývat vztahem mezi instrumentalizací nacionalismu a
kolektivní pamětí holocaustu; pak budu argumentovat, že politika
paměti týkající se druhé světové války i komunistické minulosti je
určována sudetoněmeckou otázkou; a na závěr se pokusím tuto motanici
vysvětlit tím, že poukážu na národní český demokratický scénář, který
se automaticky plní.
Klíčový význam národní otázky
Západní společnosti debatují už dlouhá desetiletí o konceptu výjimečnosti holocaustu a už ho kompletně přijaly. Západoevropské
společnosti, včetně Západního Německa, si kolektivně vytvořily pocit
spoluviny za svou účast na holocaustu, za škodlivý nacionalismus,
který vedl k druhé světové válce a za válku samotnou. V různých zemích provedli historikové podrobný výzkum ve snaze určit místní
odpovědnost týkající se kolaborace místních lidí s nacisty. Šlo o
vědomé a rozhodné úsilí bojovat proti jednoduchému vysvětlení, že "My
všichni jsme byli jen oběti."
Na druhé straně železné opony československý komunistický režim také
formálně odsoudil maloburžoazní nacionalismus, ale ve skutečnosti
nacionalismu silně využíval ve snaze legitimizovat vlastní vládu,
hlavně tím, že používal, rozdmychával a instrumentalizoval lidové
protiněmecké (a protirakouské) city.
(Je to vidět na úrovni místní
politiky, například v případě Českých Velenic, kde byly zneužity a
instrumentalizovány protirakouské pocity k tomu, aby místní
obyvatelstvo hlídalo hranici. Viz Muriel Blaive, "České Velenice,
městečko na hranici s Rakouskem", in Muriel Blaive, Berthold
Molden, Hranice probíhají vodním tokem. Odrazy historie ve vnímání
obyvatel Gmündu a Českých Velenic , Brno, Barrister & Principal, 2009.)
Pro pozorovatele mimo území České republiky je překvapivé, že se
dnešní Česká republika odlišuje od ostatních zemí neexistencí široké
veřejné debaty o holocaustu. A tím se odlišuje nejen od západní
Evropy, ale například i od Polska.
Mým vysvětlením je, že historie holocaustu a kolektivní paměti je
nejlépe ponechat bez výzkumu, aby se neohrozil český narativ, že "jsme
byli oběti" během druhé světové války. Tragedie židů se chápe jakou
součást tragedie Čechů, což je hezké. Poukazuje se na absenci židovského problému v Čechách,
ale
tragedie Čechů za druhé světové války se taky moc podrobně neřeší, aby
nevyšly najevo nechutné podrobnosti, jako byla každodenní kolaborace,
každodenní kompromisy a udávání. Paradoxně, v nejlepší komunistické
tradici, věnují většinu prostoru školní učebnice v oddílech o druhé
světové válce českým odbojovým hnutím. Holocaustu se věnuje málo
prostoru a ještě méně každodennímu životu a kolaboraci.
Myslím, že se Češi podprahově obávají, že by se sudetští Němci
posmívali, že byl odboj za německé okupace v Čechách minimální, že
česká společnost pasivně akceptovala nacistickou okupaci a že by
sudetští Němci ještě více kritizovali Čechy za nespravedlnost své
poválečné deportace z Československa. Narativ o tom, "jak jsme byli
všichni oběti", je tedy uzamčen nejistotou Čechů týkající se
sudetoněmeckých požadavků, aby byly zrušeny Benešovy dekrety a aby
dostali sudetští Němci odškodnění. Posledních deset let bylo pro české
úřady noční můrou. Byly nuceny bojovat proti radikálním pokusům vznést
tuto otázku na evropské úrovni a dokonce zabránit
České republice, aby vstoupila do EU.
Čeští historikové po roce 1989 bohužel tento národnostní politický
narativ příliš nezpochybňují, i když se situace možná začíná měnit.
Mnoho příslušníků starší generace je velmi opatrných a nechtějí se
zabývat otázkami, které považují za "ošklivé", jako například
smíšenými německo-českými manželstvími za války. Nechtějí českou
veřejnost šokovat a nechtějí, aby byla zpochybněna jejich osvětová
role historiků. A nyní dokonce je na vzestupu nová antikomunistická
generace, která je zvláště viditelná v nově vytvořeném Ústavu pro
studium totalitních režimů, který, jak už naznačuje jeho samotné
jméno, se snaží vytvořit paralelu mezi nacistickým a komunistickým
útlakem a přepsat historii výlučně jako historii hrdinů a obětí - a to
v případě obou režimů.
Paralyzující sudetoněmecký komplex
Právě v tomto kontextu vytvořily kolektivní vzpomínky na druhou
světovou válku a na komunismus tváří v tvář sudetoněmeckému problému
pozoruhodnou alianci. Zacházet s nacismem a s komunismem, jako by šlo
o dvě stejnou měrou odporné formy totalitních režimů, má výhodu v tom,
že se tím posílí národní cítění kolektivu. Je možno tak dokazovat, že
Češi v historii prostě "neměli
štěstí" (a že je nemyslitelné je připravit o jejich jediné vítězství,
totiž
o odsun Němců). Tento postoj nyní dokonce předstírá, že je vědecký.
Jedním příkladem je česká část velké výstavy o česko-rakouských
Vztazích "Odděleni - odříznuti - sjednoceni!" (Horn, Raabs a Telč,
květen-listopad 2009), jejímž nepřímým cílem bylo očistit Čechy a
Rakušany od jejich minulosti a prezentovat je jako rovné občany, a
tedy jako bratrské oběti Sovětského svazu (komunismu) a Německa
(nacismu). Nacismus v Rakousku byl explicitně na této výstavě
prezentován jako obdoba stalinismu, ale stalinismu v Sovětském svazu,
ne v Československu ("Z Osvětimi do Vorkuty," psalo se na panelu.)
Výstava se tak snažila vytvořit dojem, že stalinismus a komunismus jsou
synonyma a také, že míra komunistického útlaku v Československu byla
srovnatelná s mírou útlaku v Sovětském svazu - což je hrubá
manipulace, vzhledem k tomu, že v Sovětském svazu komunismus usmrtil
asi 20 milionů lidí, zatímco v Československu asi 2000 - 3000 osob -
to ovšem jsou i pro Československo, nezvyklé na politické násilí,
dostatečně šokující čísla. Otevřeně revizionistickým dodatečným
důsledkem tohoto pochybného srovnání je skutečnost, že jestliže jsou
Rakousko a Československo prezentovány jakou stejné oběti nacismu a
komunismu, a jestliže je Československo prohlášeno "nevinnou" obětí
komunismu, tak z toho vyplývá, že je i Rakousko "nevinnou" obětí
nacismu.
V důsledku komunistické a postkomunistické politice vzpomínání,
týkající se druhé světové války, má česká společnost stále ještě
pocit, že byla při tom všem autentickou obětí. Česká společnost se
cítí jedině jako oběť a není ochotna přiznat, že se na útlaku
spolupodílela, anebo při něm byla mlčenlivým pozorovatelem, který se
rozhodl nejednat - ze strachu, ze sobectví či ze zbabělosti. Avšak
válečné období a okupace Čech a Moravy jsou plodným námětem k výzkumu.
Americký historik Benjamin Frommer dokázal jednoznačně ve
své průkopnické práci o poválečné retribuční politice a o tom, do jaké
míry spolupracovala česká policie během nacistické okupace na
holocaustu, že byla česká společnost pasivní, někdy pasivně
antisemitská, a v žádném případě nebyla ochotna cokoliv riskovat na
ochranu židovských spoluobčanů, zatímco česká police s nacisty
kolaborovala s běžnou efektivností.
Jednotka na československém
ministerstvu vnitra, která se před r. 1938 specializovala na
vyšetřování nepřátel státu, byla rychle restrukturalizována tak, aby
plnila protižidovské a pronacistické cíle a poslušně vyšetřovala česká
udání židů a pak je předávala Němcům. Tatáž jednotka byla po druhé
světové válce začleněna stejně rychle do komunistické tajné policie.
(Ben Frommer, National Cleansing , Cambridge University Press, 2005;
viz jeho přednášku "Realizace antisemitských opatření v protektorátu
Čechy a Morava", Ludwig Boltzmann Institute for European History and
Public Spheres, Vídeň, červen 2010. Frommer o tom připravuje novou
knihu.)
Závěrem
Tento stručný příspěvek o politice vzpomínání v České republice
ilustruje, jak je vzpomínání řízeno instrumentalizovaným
nacionalismem. Komunistický režim "znárodnil" kolektivní paměť druhé
světové války v Československu ve snaze posílit svou legitimitu. A
proto v roce 1989 ani Češi (ani jiné středoevropské populace)
nepociťovali žádnou odpovědnost za holocaust, ani
neměli pocit kolektivní odpovědnosti, že by snad měli mít povinnost
"si pamatovat" vzpomínky obětí, které mezitím v západní Evropě
převládly. A proto dnes také existuje jasné nedorozumění mezi bývalým
"Východem" a bývalým "Západem" co se týče vzpomínek na komunistický
útlak ve vztahu k holocaustu.
Avšak tato stabilita krajiny vzpomínek byla umožněna oficiální
politikou vzpomínání po roce 1989. Je ironické, že oficiální
interpretace minulosti věrně sleduje i po roce 1989 nacionalistický
scénář, který prosazoval komunistický režim a jehož prizmatem pohlížel
na historii. Nyní se tímtéž prizmatem pohlíží i na komunistickou
historii, téměř zcela exkluzivně jako na historii hrdinů a obětí. Nová
demokracie jasně odlišila Němce od sudetských Němců a vytvořila
přátelské styky s Německem, avšak doma mává "sudetoněmeckým nebezpečím"
ve snaze mobilizovat český nacionalismus. Jedním z nejlepších příkladů
byly prezidentské volby r. 2003, kdy prezidenta Klause zvolili do
prezidentské funkce jen díky komunistům, kteří se ve věci Benešových
dekretů postavili na stranu konzervativců proti údajně "měkkému"
postoji svého hlavního oponenta, bývalého disidenta Jana Sokola.
Pokračující existence tohoto scénáře je možná v důsledku dalšího
faktoru, tendence, která je hluboce zakořeněna v české kultuře. Je
spojena s obrazem, kteří o sobě mají Češi, kteří se vidí jako
demokratický národ, jde o nacionální transkript, který je veřejný i
skrytý. (viz James Scott, Domination and the Arts of Resistance.
Hidden Transcripts, New Haven, Yale University Press, 1990.) Tento
národní self-image, který je něco jako demokratický mýtus, používají a
instrumentalizují politické elity od začátku dvacátého století pro
legitimní, ale i nelegitimní cíle.
Demokratický mýtus českého národa
sloužil k ospravedlnění jeho existence a k rozbití rakouského impéria,
v meziválečném období byl tento pozitivní self-image využíván Čechy ve
srovnání se svými středoevropskými sousedy, ospravedlnil deportace
sudetských Němců, později znovu sloužil jako pozitivní sebepojetí ve
srovnání se středoevropskými, nyní komunistickými, sousedy -
Čechoslováci se považovali za zralejší, úspěšnější a civilizovanější
komunistický režim - například v letech 1945 - 1948, v roce 1956 a v
roce 1968. Nakonec byl tento mýtus plně a nově legitimizován
neposkvrněným obrazem tzv. sametové revoluce a znovu byl použit po
roce 1989 formou antikomunismu - a jak, jsme viděli, formou
pokračujícího mlčení týkajícího se holocaustu. Země, v níž se bojovalo
proti komunistickému režimu v jeho éře nejméně, realizovala nejtvrdší
lustrační politiku.
Extremní politizace nedávné historie Česka je zvlášť viditelná v
absurdních parlamentních směrnicích, které se snaží určovat práci
historiků. Zákon, kterým byl vytvořen Ústav pro studium totalitních
režimů požaduje, aby jeho zaměstnanci studovali období od 30. září
1938 do 4. května 1945 a od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 a
dokázali předem danou "zločineckou podstatu totalitních režimů".
Pokrytectví tohoto pseudovědeckého přístupu nemůže být dobrým receptem
pro budoucnost. Film a literatura, které nemají takové skrupule jako
politikové, vykreslují poněkud rozdílný obraz české společnosti za
druhé světové války. Dodnes zůstávají romány Jiřího Weila Na střeše
je Mendelssohn a Josefa Škvoreckého Zbabělci nejlepším
popisem toho, jaká skutečně byla česká spolčenost za druhé světové
války. Bylo by dobré, kdyby tyto romány sloužily jako vzor pro budoucí
výzkum.
Česká republika potřebuje svého vlastního Jana Tomasze Grosse, který
působí v Polsku, anebo možné svého Roberta Paxtona, amerického
historika, který rozbil mýtus o hrdinném francouzském odporu za druhé
světové války. Paxton ukázal, že se vichystický režim aktivně podílel
na deportaci francouzských židů a že odporu, i když byl obdivuhodný,
se účastnil jen omezený počet lidí; je pochopitelné, že drtivá většina
lidí měla strach a prostě se snažila za obtížných okolností vést pokud
možno normální život. Podléhala přitom dennímu zbabělství a
kompromisům. Nebylo to zrovna příjemné to poslouchat, ale to, že
Francie dokázala se postavit tváří v tvár k této nepříjemné minulosti
a učí děti o nedostatcích společnosti a jejich vlastních rodičů a
prarodičů bylo francouzské demokracii nesporně ku prospěchu.
(Robert
Paxton, Vichy France: Old Guard and New Order , 1944-1944, New York,
Columbia University Press, 1972.)
24938
Diskuse