Mírná polovina Ukrajinců si podle Gallupu přeje co nejrychleji ukončit válku

Jak vlastně chceme ukončit válku na Ukrajině?

20. 2. 2025 / Daniel Veselý

Vždyť téměř tři roky se táhnoucí konflikt se v současnosti pro Ukrajinu jeví nadmíru nepříznivě. Ruská okupační armáda v poslední době zabírá ukrajinské území daleko rychlejším tempem než předloni, a přitom se ukrajinská armáda potýká s obrovskou dezercí. Právě masová dezerce, která podle úřadu ukrajinského hlavního žalobce od může ukrajinské ozbrojené síly vyhladovět, což by mohlo Kyjiv ohrozit při rozhovorech o ukončení konfliktu (bude-li počátku ruské invaze v únoru 2022 do loňského roku oficiálně přesáhla 100 000 zběhů čelícím trestnímu postihu, vůbec přizván k jednacím stolu). Stručně řečeno, ukrajinská armáda se brzy může nacházet ve stavu klinické smrti, pokud se v ní už nenachází nyní.

Spousta ukrajinských mužů se ukrývá před verbíři nebo se snaží utéct ze země, a to i s nasazením vlastního života. Pravidelně se objevují znepokojující videa, v nichž agresivní verbíři doslova unášejí muže z ulic. Takže i kdyby byl Kyjev zásobován veškerými zbraněmi, které potřebuje k odražení ruského postupu na Donbase, což se neděje ani dít nebude, daleko závažnějším problémem ukrajinských ozbrojených sil je dezerce, špatné vybavení armády, nedostatečný trénink a motivace nových rekrutů. Ale především pak neochota mnoha ukrajinských mužů položit život za to, co považují za ztracenou věc.

Loňský výzkum veřejného mínění prováděný respektovanou agenturou Gallup ukázal, že 52 procent Ukrajinců si přeje rychlé zahájení rozhovorů o ukončení války, přičemž Ukrajina by podle mínění mírné většiny Ukrajinců měla být otevřena nějakým teritoriálním ústupkům při dosažení mírové dohody.

Nezaklínali se všichni přívrženci vojenského řešení ukrajinského konfliktu názorem obyčejných Ukrajinců, nebo jim stačí postoj prezidenta Zelenského, který ve svém úřadu už přesluhuje? A jak vlastně smýšlejí ti, kdo žijí v zahraničí, včetně milionů ukrajinských žen a dětí? Kolik z nich si přeje pokračovat ve válce, a kolik nikoliv? Koho to vůbec zajímá? A jak konkrétně toho chcete docílit, když ukrajinská armáda prostě nemůže obstát proti ruské přesile? Vyšlete snad do ukrajinského kotle vojáky NATO, a budete riskovat jadernou eskalaci, či další a ještě ničivější ruské útoky na ukrajinskou infrastrukturu?

Kde byli evropští politikové, když na jaře 2022 existovala možnost zapojit se do istanbulských jednání, která - oproti dnešním možnostem a tvrdošíjnému trvání Ruska na anexi čtyř ukrajinských oblastí  - byla relativně přijatelná a realizovatelná? Jaká je ale reálná možnost dobytí pětiny ztraceného území, včetně Krymu, když při dalším pokračování bojových operací bude hrozit ještě větší ztráta ukrajinského území do rukou ruských okupantů? Jaké nabízíte možnosti řešení ukrajinského konfliktu, potažmo strukturálních problémů Ukrajiny, jako je demografická krize v důsledku války a potenciální status nesvéprávného vývozce vzácných surovin do USA, zatímco země bude uvržena do hlubokého strádání?

Nenastal už dávno čas na složení zbraní? Argument, že s masovými vrahy se nevyjednává, samozřejmě neplatí, jelikož se jedná o náš hodnotící soud. Když se podíváme na Blízký východ, konkrétně na Izrael a Gazu, musíme vyjednávat o klidu zbraní také s válečným zločincem na útěku Benjaminem Netanjahuem, i když se nám jeho odpudivá persona a spáchaná zvěrstva v Gaze příčí. Ale co by se příčila, když jsme v jeho genocidě sami namočeni až po paty, primárně západní politická třída, celá řada sdělovacích prostředků a jejich stenografů. Na izraelského premiéra má ale Západ alespoň nějaké páky, přestože stále odmítá použít nejúčinnější z nich.

To však neplatí na ruského prezidenta Putina, na nějž nemáme páky žádné a který si nyní bude diktovat podmínky příměří, případně mírové smlouvy vzhledem k převaze ruských okupačních vojsk na ukrajinském bojišti a Trumpově vstřícnosti. Zatímco Ukrajinci mají šanci zachovat si kontrolu nad zhruba 80 procenty území jejich země bez převážně ruskojazyčných regionů, Palestinci bojují sotva o 22 procent jejich bývalé domoviny, která je z velké části zničena totální izraelskou válkou. Naše pocity morální nadřazenosti jsou irelevantní, přece tu vůbec nejde o nás, ale o ty, v jejichž jménu hovoříme a dáváme na odiv náš etický kodex.  

Trumpův Bílý dům mezitím Evropě ukazuje velký vztyčený prostředníček, když ji hází přes palubu jako nepotřebný geopolitický nástroj a dává jí nevyžádané lekce. Samozřejmě, že Trumpův mafiánský nátlak na Ukrajinu, ať se vzdá poloviny ukrajinských vzácných nerostů ve prospěch USA na oplátku za americkou vojenskou a politickou podporu, která do značné míry skončila na kontech amerických zbrojařských korporací a jejich top investorů, je nepřípustný a v jádru zločinný. Taktéž vynucená absence ukrajinských a evropských politiků na jednání o možném ukončení ukrajinském konfliktu mezi USA a Ruskem ukazuje na pohrdání Trumpova domu svými nominálními spojenci, kteří mu psovsky stáli po boku. Kdo s takovým přítelem vlastně potřebuje nepřítele?

Ať už Trump s Putinem dojednají cokoli - a já chovám k diplomatickým schopnostem Trumpova týmu velkou skepsi - měli bychom v první řadě hledět na zájmy obyčejných Ukrajinců. Každopádně považuji za zásadní věc, že spolu Spojené státy a Rusko mluví, jelikož předchozí americká strategie týkající se ukrajinského konfliktu vyloučila jakýkoliv dialog a upřednostňovala vojenské řešení konfliktu. Je vždy pozitivním znamením, když spolu velmoci hovoří. Obnovování dialogu na vysoké úrovni mezi USA a Ruskem je podle mého soudu důležitý krok, a to zrovna za situace, kdy se klíčová bezpečnostní architektura v Evropě prakticky zhroutila, zejména kvůli unilaterálním krokům Bílého domu během Trumpova prvního prezidentského mandátu.

Jestliže Bidenova vláda mávala Zelenskému členstvím Ukrajiny v NATO jako oslíkovi mrkví před očima, a nikdy neměla v úmyslu ji do severoatlantických struktur začlenit, jak pochopil i prezident Zelenskyj, Trumpův kabinet už odhodil poslední zbytky zábran a skrupulí a požaduje od Kyjiva nehorázné výpalné v podobě poloviny strategicky důležitého ukrajinského přírodního bohatství za to, že ukrajinská armáda a dobrovolníci podstatně oslabili amerického strategického soupeře bez přímého zapojení amerických vojenských sil.

Hloupá a naivní Evropa jako obvykle bez reptání posloužila Washingtonu k prosazování amerických zájmů spočívajících v expanzi jím ovládané vojenské aliance a následného puštění žilou Rusku, aby se Evropané odpojili od levného ruského plynu, a nakonec zažívali deindustrializaci hospodářské základny Evropy, procházeli ekonomickou stagnací, chudobou a irelevancí na globální scéně, ať máme na mysli ekonomickou či politickou sféru. Evropští byrokraté, ignorujíce původně mírové poslání EU, za uplynulé tři roky nedokázali přijít s nějakým konkrétním plánem na řešení ukrajinského konfliktu, neboť jen slepě prosazovali neustálé vyzbrojování Ukrajiny a ozbrojený odpor Ukrajinců proti ruským okupantům bez záložního plánu pro případ, kdyby taková strategie selhala, k čemuž už beztak dávno došlo.

Evropa už dlouhou dobu bezmyšlenkovitě následuje Spojené státy. Byl to koneckonců Washington, kdo už v roce 2008 nastolil případné členství Ukrajiny v NATO navzdory protestům Německa a Francie, ačkoli z odtajněných depeší z téže doby vyplývá, že případný vstup Ukrajiny do NATO je v očích Ruska “emocionální a neuralgická” záležitost a “možná vojenská hrozba” a že by potenciální začlenění Kyjiva do severoatlantických struktur mohlo vyvolat občanskou válku na Ukrajině, přičemž by se Kreml musel rozhodnout, zda vojensky zasáhnout. Do toho Trump drze po Evropě požaduje, aby podstatně navýšila své vojenské rozpočty (a tím pádem i nehorázně vysoké zisky zbrojařů a jejich obchodních kumpánů včetně bank), a to samozřejmě na úkor výdajů do sociální oblasti, klimatických opatření, zdravotnictví a školství za iluzorní ochranu anachronickým vojenským paktem, jehož působení brilantně vystihl britský rusista Richard Sakwa: NATO tu je proto, aby manažovalo problémy, které vznikají v důsledku jeho existence.

Henry Kissinger měl svatou pravdu, když tvrdil, že býti americkým nepřítelem může být nebezpečné, avšak býti americkým přítelem je fatální. A to je přesně případ Ukrajiny - jako už tolika Američany zrazených zemí a etnik předtím. Připomínám opakované americké zrady Kurdů, opuštění amerických spojenců ve Vietnamu, v Latinské Americe, Iráku, Afghánistánu, Libyi apod. Jedná se o zaběhnutý vzorec, který nezačal fungovat až s autoritářskou Trumpovou vládou, jež syrově, naturalisticky a bez předchozích příkras líčí predátorskou zahraniční politiku Washingtonu; prostě takovou, jaká tu byla už od konce druhé světové války.