Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Nechte je hajlovat dál...

22. 2. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 5 minut

Předseda francouzské nacionalistické strany Národní sdružení (RN) Jordan Bardella zrušil svou účast na projevu na konferenci Konzervativní politické akce (CPAC) ve Washingtonu. Důvodem bylo gesto se zdviženou pravou rukou, které na pódiu předvedl Steve Bannon, bývalý poradce exprezidenta Donalda Trumpa. Bardella uvedl, že tento pohyb asocioval nacistický pozdrav. Na akci se kromě českých politiků, jako je Alexandr Vondra, objeví i slovenský premiér Robert Fico. Na programu CPAC letos byly projevy mnoha zahraničních hostů včetně italské premiérky Giorgie Meloniové nebo britského poslance Nigela Farage. Na závěr několikadenní konference v sobotu večer se očekává projev amerického prezidenta Trumpa.

Nebylo to poprvé, co Bannon hajloval. V lednu 2025 na mítinku v Phoenixu pozvedl Steve Bannon paži v nepokrytém nacistickém pozdravu a usmíval se do záplavy fotoaparátů. Tento gesto - kombinace šokující taktiky a testu loajality - rezonovalo napříč polarizovanou společností. Nedávná hajlování Elona Muska také nebyla jeho první. Musk v lednu během živého vysílání na platformě Twitteru hajlování ironicky napodobil a kritiky odmítl jako „přecitlivělé levičáky“. Tyto incidenty, byť označované za politické divadlo, odhalily znepokojující posun: krajní pravice opustila náznaky a otevřeně ukazuje svou tvář.

Dnešní provokace Stevea Bannona s napřaženou paží, lehkomyslné koketování Elona Muska s chaosem a hra Donalda Trumpa na monarchy nejsou pouhými divadly. Jsou zrcadly, v nichž společnost zápasí s vlastním odrazem.

Historie, ta trpělivá učitelka, nám připomíná, že toto není nové představení, jen revival. Třicátá léta znala tyto scénáře dobře: klaun, který toužil být králem, titán, jenž zaměňoval pýchu za vizi, davy, jež braly horečku za nadšení. Paralely s Evropou 30. let nejsou náhodné. Hitlerův vzestup nespoléhal na okamžitou brutalitu, ale na postupnou desenzibilizaci – od „vtipů“ o židech až po pogromy. Dnešní salutování a „žerty“ o diktatuře následují stejný scénář.

Muskovo řízení Twitteru připomíná fragmentovanou mediální krajinu Výmarské republiky, kde extremistická rétorika bujela. Obnovení zablokovaných účtů a likvidace moderátorských týmů udělaly z Twitteru centrum bělošských supremacistů a popíračů voleb. Muskův experiment s Twitterem - platformou, jež nyní ztrácí dolary i důstojnost - slouží jako podobenství. Snil o digitálním Edenu bez obtížných lidských pravidel. Vybudoval však tržiště nenávisti, kde inzerenti prchají a kazatelé konspirací vládnou. Ponaučení je staré jako Babylon: Bez mantinelů se svoboda stává vlastní tyranií. Libertariánská utopie, zdá se, je jen pozlacená klec.

V nové otevřenosti krajní pravice je zvláštní ironie. Její ambice dlouho přebývaly v náznacích, zabalené do eufemismů o „tradičních hodnotách“ nebo „ekonomické úzkosti“. Nyní mluví nahlas. Trump přemítá o diktatuře, Bannon si vyměňuje pohledy s fašistickou pantomimou, Musk, moderní Íkaros, letí stále blíže ke slunci a vlastními silami se spaluje, až ničí křídla kdysi živé agory Twitteru. Jejich stoupenci, unavení tím, čemu říkali „mediální melodrama“, nyní stojí před volbou: vidět tyto muže takové, jací jsou - nebo odvrátit zrak.

Události roku 2025 představují paradox: otevřenost krajní pravice ji činí zároveň nebezpečnější i zranitelnější. Její odhalení a drzost nutí společnost ke konfrontaci. Podle harvardské studie 64 % Američanů nyní považuje Trumpovy „diktátorské“ výroky za „vážnou hrozbu“ (v roce 2024 to bylo 39 %).

Historie nedává záruky, jen vzorce. Víme, že recese rodí demagogii, že strach rozpouští empatii, že každá generace musí znovu poznat cenu lhostejnosti. Ale víme také toto: Mladí, dědicové našeho chaosu, sledují. Vidí praskliny, ale mají tvrdošíjnou víru v nápravu. V jejich rukou budoucnost plápolá - jako knot, jenž stále hoří.

Velký paradox naší doby je tento: Odhalení extremismu, byť odpudivé, je jakýmsi milosrdenstvím. Sluneční světlo zůstává nejlepším dezinfekčním prostředkem. Vidět věc jasně znamená postavit se jí tváří v tvář. A v tomto střetu je naděje - ne pro dokonalost, ale pro pokrok; ne pro svět bez stínů, ale pro ten, kde světlo stále nachází cestu.

Nakonec demokracie nežádá naši naivitu, ale bdělost. Je to křehká loď, věčně manévrující mezi skálami tyranie a víry anarchie. A přece pluje dál, řízena těmi, kdo stále věří - navzdory všem důkazům - v možnost lepšího břehu. Alternativou není zánik, ale pomalé stmívání, ústup do bezpečí siláků a ticha. A to je temnota, které se možná bojí i samy stíny.

Historie nedává záruky, jen ponaučení. Výmarská republika padla ne proto, že by Němci chtěli fašismus, ale proto, že příliš mnoho lidí mávlo rukou, dokud nebylo pozdě.

Divadlo krajní pravice odhalilo její cíle. Otázka nyní zní, zda rozhádaná demokracie dokáže sjednotit síly.