Fiala versus Babiš: "Válka" dopisů...

18. 3. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty
Pokud by někdo hledal dokonalou ukázku politického divadla, kde slova zastiňují činy a rétorika válcuje realitu, nemusí chodit dál než k otevřené korespondenci mezi premiérem Petrem Fialou a Andrejem Babišem. Tato výměna dopisů, která připomíná spíše školní přestřelku než vážnou debatu o bezpečnosti národa, odhaluje více o motivech politiků než o tom, jak chránit Českou republiku. 

Babiš, mistr politického juda, který během svého premiérování zvládl přetavit každou krizi v marketingový slogan, tentokrát odmítá hrát roli statisty ve Fialově „předvolební show“. Schůzku o obraně země, svolanou vládou, ocejchoval jako marketingový trik. Ironií je, že sám Babiš si v Poslanecké sněmovně zvykl proměňovat jednání v maratony nesourodých projevů, kde bezpečnostní strategie soupeří o pozornost s osobními invektivami. Proč tedy najednou tolik strachu před dvouhodinovou diskusí?

Fiala, který se tváří jako muž konsensu, mezitím Babišovi vmetá, že jediným režisérem předvolební kampaně je právě on. Premiérův dopis je přitom dokonalou ukázkou politického zmatku: nejprve veřejně vyzve opozici k dialogu, a když ta nesouhlasí, obviní ji z nezodpovědnosti. „Hledáme shodu,“ prohlašuje Fiala, ale jeho dopis je zároveň seznamem ran pod pás - od výdajů na letouny F-35 po tanky Leopard, které ANO podle něj kritizuje bez ladu a skladu.

Skutečnost? Oba vědí, že dopisy nejsou určeny sobě navzájem, ale voličům. Babiš, jehož popularita v průzkumech kolísá jako teploty v českém dubnu, potřebuje ukázat, že „nechodí na Fialova loutková představení“. Fiala zase musí přesvědčit veřejnost, že vláda nezaspala dobu, kdy Evropa čelí bezprecedentním hrozbám.

Zatímco se však špičky ODS a ANO přetahují o to, kdo je větší vlastenec, otázka zní: Kdo vlastně řeší, jak zajistit, aby česká armáda nebyla jen drahým skanzenem? A proč se o osudu obrany země rozhoduje v dopisech plných osobních výpadů, místo v jednacím sále?

Fialův závěr, že je třeba „elementární shody“ ve vysoce nestabilním světě, zní jako krásná teze z diplomové práce. Realita je ale taková, že v české politice se shoda hledá jen tehdy, když se hodí do krámu. A dokud si budou hlavní aktéři této šarvátky hrát na hrdiny vlastního románu, zůstane bezpečnost země spíše kulisou než hlavním dějstvím.

Je až ironickým paradoxem, že v zemi, kde veřejné petice a manifesty psaly dějiny - od Havlíčkových satir přes Vaculíkovy „Dva tisíce slov“ po Chartu 77 - se dnes „otevřené dopisy“ stávají nástrojem politického PR. Kdysi tyto texty burcovaly národ proti totalitě nebo apelovaly na svobodu. Dnes slouží spíše k přehazování viny mezi vládou a opozicí, zatímco podstata problémů mizí v záplavě osobních urážek. 

Možná by stálo připomenout, že Ludvík Vaculík psal svá slavná slova v roce 1968 s vizí jednoty, ne s cílem získat body v předvolebním průzkumu. Tradice českého písemnictví, jež kdysi otřásala režimy, se tak scvrkla na pár odstavců plných frází, které mají zakrýt, že politici místo činů nabízejí jen další slova. A v téhle hře na psaní dopisů, jak se zdá, už dávno nejde o národ. Jde jen o to, kdo lépe prodá svůj příběh.

2
Vytisknout
2015

Diskuse

Obsah vydání | 20. 3. 2025