Evropské byrokratické špičky pohrdají postoji a potřebami obyčejných lidí

Mnozí Trumpovi kritikové jsou žalostně nedůslední, a tudíž nedůvěryhodní

20. 3. 2025 / Daniel Veselý

Rapprochement dvou největších jaderných velmocí disponujících téměř 90 procenty globálního jaderného arzenálu; sbližování, jakkoliv neohrabané a případně rizikové, by mělo být vzhledem ke zjevným a fatálním rizikům vyplývajícím z absence přímé komunikace v jednom z nejzávažnějších konliktů logicky vítáno. Opětovné ustavení přímé linky mezi dvěma čelnými atomovými hráči Washingtonem a Moskvou je nezbytně důležité, neboť případná jaderná konfrontace mezi USA a Ruskem by nastala spíše v důsledku selhání systémů včasného varování či selhání lidského faktoru, v důsledku chybného úsudku a prostého nedorozumění. Nelze ovšem vyloučit ani unáhlené rozhodnutí vedoucí k jaderné kolizi. Nicméně Rusko ani Západ ve skutečnosti o cílené vyvolání nukleárního konfliktu nestojí, neboť jak západní politická reprezentace, tak kremelský establišment mají zájem na zachování své chorobné moci a privilegií.  

Samotná přímá jednání mezi Bílým domem a Kremlem, tak jak je vnímám, vykazují jistá potenciální pozitiva - ale i samozřejmá úskalí - pokud bude vůle na obou stranách alespoň rámcově se držet dohodnutých opatření. Oproti tomu Evropa - coby původně mírový projekt - nebyla za tři roky zbytečného krveprolévání na Ukrajině schopna přijít s komplexním mírovým návrhem - na rozdíl do několika významných hráčů Globální většiny. Evropské špičky až na výjimky vnímají Rusko jako Mordor - jako kdybychom ve vztahu k němu jednali vždy férově - přestože tu Rusko a Putinův režim budou zítra i popozítří. Evropská komise se rozhodla uvolnit dluhovou brzdu, aby získala 800 miliard euro na zbrojení na úkor zbytků sociálního státu a pokračujícího ekonomického úpadku. Dozvěděli jsme se, že veškerá rigidní omezení, jimiž EK svazovala veřejné finance, byla zcela umělá, jak na X napsal antropolog Jason Hickel. Evropská komise mohla udělat totéž, aby dosáhla rychlé dekarbonizace (sabotované extrémní fosilní propagandou posledních dekád - pozn. DV), zajistila kvalitní a dostupné bydlení, zdravotní péči a veřejnou dopravu pro všechny. EK měla v politické moci odstranit deprivaci, nezaměstnanost a ekonomickou nejistotu, a zabránit tak hluboké nedůvěře spousty Evropanů v oficiální evropské struktury a byrokracii. EK utlumila produkci veřejných služeb ne proto, že by to bylo z fiskálního hlediska nutné, ale proto, že to zajišťuje podmínky pro akumulaci kapitálu. Evropská komise neustále obelhávala pracující třídy, konstatuje Hickel.

Proč Evropská unie nepřijde s vlastním mírovým návrhem pro Ukrajinu a deeskalaci vztahů s Ruskem, se kterým volky nevolky sdílí evropský kontinent? Opět bychom měli mít na paměti potenciální riziko nukleární kolize, třebaže nechtěné. Čeho vlastně dosáhla za uplynulé tři a půl roku? Podle oficiálních údajů členské státy Evropské unie v roce vynaložily na zbrojení 326 miliard eur (připočtěme Velkou Británii, jejíž vojenský rozpočet loni dosáhl téměř 57 milionů liber), zatímco ruský vojenský rozpočet, jenž poslední tři roky s invazí a okupací části Ukrajiny logicky nabobtnal, v témže roce činil 129 miliardy dolarů. Jak je tedy možné, že Evropa bez darebáckých Spojených států vynakládá na zbrojení téměř trojnásobek sumy, již na zbraně a armádu vynakládá Rusko? Protože evropské členské země NATO ze dvou třetin importují zbraně ze Spojených států. Trumpovo vydírání Evropy - a nutno dodat, že za nadšeného masochistického souhlasu celé řady evropských politiků  -  aby zvyšovala procenta HDP na zbrojení je prakticky jen výpalným, když většina těchto finančních prostředků skončí na tučných kontech předních amerických producentů zbraní a vojenských technologií. Ano, Evropa potřebuje vlastní obranné kapacity nezávislé na libovůli Spojených států, které evropské členy aliance využívaly jako mimikry k silovým prosazováním svých geopolitických zájmů v Srbsku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii apod. - a nyní je odhazují, jako to dělaly vždy, ovšem převážně v zemích globálního Jihu. Jenže Evropská unie žalostně postrádá schopné a inteligentní diplomaty. Kaja Kallas připomíná ministryni války, a nikoli diplomatku.

Evropa by měla překalibrovat svou obrannou politiku, pokud k tomu očividně dostačují aktuálně vynakládané finance, byť neefektivně. Proč by měla riskovat hluboký hospodářský rozvrat, obětovat sociální stát na oltář zbrojařů, jako jsou Rheinmetall, Raytheon nebo Lockheed Martin, a posílení antiestablišmentové (ultra)pravice v politické aréně? Těmto elementům pak všechny ty zbraně a sofistikované vojenské systémy padnou do rukou. V západním mainstreamovém tisku se objevují děsivé názorové texty o tom, jak by Evropa měla osekat sociální stát ve prospěch budování válečného státu. Evropa by se už neměla paktovat s USA ve vojenských eskapádách, které se nám vracejí jako bumerang. Nyní když si Rusko se Spojenými státy dělí na Ukrajině válečnou kořist, Evropa dokáže jen harašit zbraněmi. Ještě za úřadování prezidenta Joe Bidena v Evropském parlamentu zaznělo, že ukrajinská zemědělská půda je čím dám tím více vlastněna velkými americkými korporacemi, jako jsou Blackrock, Cargill nebo ADM. Vykořisťování Ukrajiny tedy započalo ještě za předchozí americké administrativy, a nyní jej Trumpova vláda v tandemu s Kremlem ještě zintenzivní.

Kolektivní Západ jako takový se nachází v dlouhodobé krizi a úpadku. Jak nás svět může respektovat, když podporujeme genocidní Netanjahuův režim? Jak ve Spojených státech, tak v Evropě dochází k tvrdým útokům na svobodu slova a projevu. V Rumunsku se na základě vybájeného obvinění o napojení prezidentského kandidáta na Kreml ruší volby. Máme si skutečně co vyčítat, když Trumpův režim zatýká politické odpůrce, jmenovitě Mahmúda Chalída, zatímco na starém kontinentu zaklekáváme na svobodu projevu a shromaždování propalestinských aktivistů.

Trumpovská demoliční četa decimuje zbývající kontrolní mechanismy moci ve federální sféře, a obecně naplňuje extremistický manifest Heritage Foundation Project 2025 (za dohledu impotentní demokratické opozice, která je jednou z příčin vzestupu trumpismu), zatímco evropský byrokratický aparát se míní vyzbrojit po zuby, zadlužit nastupující generace a prohloubit hospodářský a geopolitický úpadek Evropy.

Otřesný je Trumpův a do značné míry i evropský postoj vůči Palestincům a genocidnímu izraelskému režimu. Neseme spoluvinu na uvalení vražedné totální izraelské blokády na Gazu a systematické porušování chatrného příměří. Jak bychom se postavili k totálnímu ruskému obléhání Charkova, odstřiženého okupanty od potravin, humanitární pomoci a elektřiny? Jak bychom reagovali na ruský letecký útok, který by zabil 420 lidí, včetně 175 dětí, 89 žen a 32 starých lidí? Patrně bychom volali po tvrdém úderu na Moskvu. Jenže vyhlazovací klatbu uvalenou na Gazu a úterní vražedný vzdušný útok na obytné domy, kde žily četné rodiny, zosnoval a zrealizoval náš darebácký spojenec Izrael. Ruské Iskandery a íránské šáhidy mezitím 12. března usmrtily nejméně 14 civilistů v Oděse a Kryvym Rihu. Značná asymetrie v počtu obětí zabitých izraelskými a ruskými okupačními silami a diametrálně odlišná reakce USA a Evropy na motivaci a jednání pachatelů, je zcela vypovídající. Jistě, Trumpův režim do Izraele pumpuje zbraně a munici za miliardy dolarů a bezostyšně stojí za Netanjahuem, což je obrovský zločin. 

Kde je ale pobouření bruselských činitelů nad tím, že Evropská unie i nadále spolupracuje s Izraelem ve vojenské oblasti, a neustále se chlubí svou podporou Tel Avivu? Kde jsou ostrá slova evropských předáků na adresu válečného zločince na útěku Benjamina Netanjahua? Kde je přísný sankční režim uvalený na Izrael? Přece nelze jedno zvěrstvo tolerovat, ba podporovat, a druhé vášnivě odsuzovat. Dokud tomu tak bude, nemůžeme brát vládnoucí špičky v USA a v Evropě za legitimní politickou reprezentaci.