Vypuknutí rozsáhlého regionálního konfliktu v západní Asii, jenž by měl zásadní globální dopady, může zabránit jen Washington
14. 6. 2025 / Daniel Veselý
Do očí bijící izraelská beztrestnost zaručená Tel Avivu kolektivním Západem v Gaze, na Západním břehu, v Libanonu a Sýrii nese své shnilé ovoce v aktuální agresi Netanjahuova režimu proti Íránu. Každý, kdo pozorněji sleduje politické dění v oblasti, uzná, že režim ajatolláhů se tváří v tvář soustavným provokacím ze strany Tel Avivu choval celkem zdrženlivě, jak dokládají loňské, převážné symbolické odvetné údery Íránu proti Izraeli. Izraelský premiér a válečný zločinec na útěku Benjamin Netanjahu si před 30 lety prakticky založil politickou kariéru na tvrzení, že ústřední hrozbou pro Izrael je existence íránského jaderného programu.
Jenže tato domnělá hrozba se zdá být pouhým fíkovým listem na udržení ničím nerušené izraelské dominance v blízkovýchodním regionu a dosažení nyní už ničím neskrývaného záměru na vytvoření Velkého Izraele od řeky k moři prostého palestinského elementu. Ačkoli se arabské státy v čele se Saúdskou Arábií a Egyptem navenek tvářily jako zastánci palestinské kauzy, ve skutečnosti se jedná o tradiční a spolehlivé klienty Bílého domu, jejichž postoj vůči Palestincům je nadmíru cynický.
Oproti tomu Íránem vytvořená “osa odporu”, zahrnující libanonský Hizballáh, jemenské Húsije, proíránské milice v Iráku či různé palestinské ozbrojené frakce, představovala jedinou překážku pro izraelskou (a potažmo americkou) kontrolu nad strategicky a materiálně cennou oblastí. Připomínám, že jemenští Húsijové a taktéž libanonský Hizballáh přešli od verbálně deklarované podpory Palestinců trpících pod genocidním izraelským útokem k reálným činům. Zatímco izraelská státně-teroristická kampaň a agrese do Libanonu podstatně oslabila operační a strategické kapacity Hizballáhu, jemenští Húsijové prozatím zůstávají nezlomeni. Zdá se, že izraelská armáda během prvních úderů na Írán oprášila svou dekapitační strategii proti Hizballáhu. Taktéž izraelská agrese v Sýrii, během níž padl íránský klient v Damašku, proklestila Izraeli cestu k hladšímu úderu na Írán.
Co se íránského jaderného programu týče, jeho domnělá rizika mohla dávno být velmi jednoduše odstraněna - implementací bezjaderné zóny na Blízkém východě, po čemž Teherán volal opakovaně v letech 2006 až 2015, kdy byla Radou bezpečnosti OSN přijata dohoda limitující íránský jaderný program (JCPOA). Nicméně od této funkční smlouvy v roce 2018 jednostranně odstoupila první Trumpova vláda, a to patrně jen z Trumpových narcistických pohnutek. Naopak Izrael, disponující zhruba 90 jadernými hlavicemi, na rozdíl od Íránu nepodepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) ani neakceptoval směrnice Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA), neboť existenci svého atomového potenciálu tvrdošíjně popírá. V soudném světě by tudíž primární hrozbu v západní Asii představoval Izrael, jehož armáda opakovaně napadala sousední země, a nikoliv Írán, který žádnou sousední zemi nenapadl, kam jen paměť sahá. Opresivní režim ajatolláhů v první řadě představuje hrozbu pro íránskou populaci. Nyní však od Teheránu můžeme očekávat zintenzivnění snah o vytvoření odstrašujícího nukleárního potenciálu, což může mít neblahý řetězový vliv v regionu.
Navzdory předstírané animozitě mezi americkým prezidentem a izraelským premiérem, Spojené státy a Izrael koordinovaly své postoje, aby do poslední chvíle před izraelskou agresí proti Íránu vytvořily zdání, že jednání o jaderném programu mohou pokračovat, jak nezávisle na sobě uvedly listy Jerusalem Post a Axios opírajíce se o tvrzení izraelských činitelů. Tomu nasvědčují i veřejná stanoviska amerického prezidenta. Mezitím web Middle East Eye informoval o realizaci tajné americké zásilky stovek střel Hellfire do Tel Avivu, jež mohly být použity při izraelském útoku na Írán.
A jsou to právě Spojené státy, které jako jediná země na světě mohou zabránit rozhoření dalšího katastrofálního konfliktu na Blízkém východě, a to zastavením izraelských útoků a navrácením se zpět k diplomatickým jednáním o dohodě o íránském jaderném programu. Nyní však nic však nenasvědčuje tomu, že by Bílý dům stál o deeskalaci této závažné krize.
Diskuse