Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Írán kontra Izrael: když nemůžeš, tak přidej – další válku

19. 6. 2025 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty

V pondělí izraelské tanky spustily palbu na dav Palestinců pokoušející se získat humanitární pomoc a devětapadesát jich zabily. I na poměry izraelské války v Gaze se jedná v rámci jednoho incidentu o děsivé číslo, zvlášť protože šlo o vyhladovělé lidi snažící se dostat k jídlu. Vyjádření IDF bylo dosti lakonické: „IDF jsou si vědomy zpráv o několika zraněných osobách, které byly zraněny střelbou IDF po příchodu davu. Podrobnosti o incidentu se prověřují. IDF vyjadřují politování nad jakýmkoli zraněním nezúčastněných osob a operují s cílem co nejvíce minimalizovat jejich zranění při zachování bezpečnosti našich vojáků.“ Izrael však může aktuálně počítat s tím, že případné pohoršení nad dalším z válečných zločinů, kvůli nimž na jeho vedoucí představitele vydal Mezinárodní trestní soud zatykač, bude zastíněno jeho válkou s Íránem.

S trochou cynismu lze říci, že Benjaminu Netanjahuovi se povedl mistrovský tah. Ve chvíli, kdy se od podpory jeho postupu v Gaze pomalu začalo odchylovat dokonce i české veřejné mínění, asi nejproizraelštější v celé Evropské unii, spustil vojenskou operaci proti režimu, která má na Západě (z dobrých důvodů) jen málo podporovatelů či příznivců. I ti, kteří současnou izraelskou vládu začali opatrně kritizovat, protože její představitelé artikulovali až příliš otevřeně touhu území Gazy etnicky vyčistit, se nyní mohou mentálně vrátit do bodu nula a Netanjahua a spol. považovat za šampiona svobody a demokracie.

Důvodem útoku je údajně blízkost íránského jaderného programu k vytvoření jaderného arzenálu. To ovšem nepotvrzuje americká zpravodajská komunita. Šéfka amerických tajných služeb Tulsi Gabbard prohlásila, že v Íránu nepadlo politické rozhodnutí vyvinout nukleární zbraně. To ovšem odmítl prezident Donald Trump s tím, že jej „nezajímá co [Gabbard] říká“, protože podle něj Írán je „velmi blízko“ tomu, disponovat atomovou bombou. Na čem toto přesvědčení zakládá, když nevěří vlastní zpravodajským službám není jasné. Naopak chuť využít příležitosti a očividné izraelské zpravodajské a vojenské převahy nad Íránem a zbavit se tamního nepřátelského režimu je vcelku pochopitelná (ačkoli ještě nedávno se Trump honosil tím, že on na rozdíl od svých předchůdců války nezačíná, ale ukončuje). I když není jisté, zda právě toto Izrael chce, ani jestli je možné takovou změnu odstartovat bombardovací kampaní.

Nadto je otázka, jak by případný pád iránského režimu skončil. Když se ohlédneme do nedávné historie, nedá se říct, že bychom viděli zrovna mnoho příznivých precedentů. Přesto to skoro vypadá, jako bychom si u příležitosti završení první čtvrtiny 21. století měli zopakovat jeho „největší hity“. K těm nepochybně patřila invaze do Iráku, jejíž záminkou byly jednak údajné spojení Saddáma Husajna s al-Káidou a pak hrozba zbraní hromadného ničení. Obě tyto záminky se později ukázaly jako lživé. Je to právě invaze do Iráku a její důsledky, díky níž Donalda Trumpa zatím nelze přese všechno považovat za

nejdestruktivnějšího prezidenta Spojných států tohoto století. Nelichotivé prvenství v tomto směru stále drží George W. Bush, protože invazi do Iráku vděčíme nejen za rozvrat regionu na další dvě dekády, naprosto bezprecedentní rozkvět globálního džihádismu na čele s tzv. Islámským státem, ale také uprchlickou krizi a v jejím důsledku rovněž vzestup nacionalistické krajní pravice v Evropě z politické periferie do hlavního proudu.