KVIFF 2025: Dva drastické, ale velmi dobré filmy

5. 7. 2025 / Jan Čulík

Foto: Čtyřiadvacetiletá fotoreportérka  Fatma Hassoun z Gazy, hrdinka filmu  Položte si svou duši na ruku a jděte, kterou Izraelci těsně po dokončení filmu zabili

Karlovarský filmový festival se sice tak trochu diskredituje, že si vybral jako sponzora zbrojovku, dodávající své výrobky vražednému Izraeli, přesto však zůstává jeho dramaturgie nezávislá, vynikající a podvratná. 

Pokusil jsem se zahájit své sledování filmů, předváděných na letošním karlovarském filmovém festivalu, kazašským hraným filmem režiséra Aldikhana Jeržanova Kadet. Je to příběh mladého, asi patnáctiletého, trochu jako dívka vypadajícího mladíka Serika, jehož matka Alina se ho z nepochopitelných důvodů snaží umístit do brutální internátní vojenské školy, v Kazachstánu zřejmě  ještě kdysi za komunismu, neb na nástěnkách tam vévodí komunistické rudé hvězdy. Praxe autoritářské diktatury se ve filmu sdružuje s protekcí. 

Brutální ředitel vojenské školy mladíka pro jeho „zženštilost“ a vůbec „jinakost“ nechce do školy přijmout, vyhodí ho, ukáže se však, že mladík je synem jakéhosi vysokého vojenského důstojníka, který řediteli školy prostě nařídí, aby Serika přijali. Jenže už před jeho přijetím se jiný, šikanovaný citlivý mladík v té škole zabil skokem z okna – nebo ho spolužáci z toho okna vyhodili? Je pozoruhodné, že Serikova matka si tohoto nebezpečí není vědoma, snad proto, že byla milenkou onoho vysokého důstojníka. Serik je do školy přijat a okamžitě se stane terčem brutální fyzické šikany od spolužáků. Z popisu filmu vyplývá, že Serika spolužáci nakonec taky zabijí. Film je vynikajícím způsobem natočen, vojenský internát je kdesi v pustině v zasněžené krajině. Scéna je skoro vždycky ponurá, je silně zamračeno, polotma, bez slunce. Jenže jsem ten dvouhodinový film po dvaceti minutách vypnul, já na takové drasťárny opravdu už nemám nervy.

A dal jsem přednost jinému drastickému filmu, z Izraelem bombardované Gazy.  Karlovarský festival je jako obvykle naprosto aktuální. Put your soul on your hand and walk (Položte si svou duši na ruku a jděte) je pozoruhodný dvouhodinový časosběrný dokumentární film íránské režisérky Sepideh Farsi, žijící už čtyřicet let na Západě, poté, co byla v mládí pronásledována a vězněna režimem v Íránu. Sepideh Farsí, cestující se svými filmy po západních festivalech, jednou v Kanadě, jednou ve Francii, pak zase v Itálii, vede opakovaně telefonní rozhovory s čtyřiadvacetiletou palestinskou fotonovinářkou a velmi nadanou, všestrannou umělkyní Fatmou Hassonovou a natáčí obraz a zvuk na ručně drženou kameru. "Položte si svou duši na ruku a jděte,"  to podle Fatmy musíte v Gaze dělat, kdykoliv vyjdete na vybombardovanou, zničenou ulici., protože nikdy nevíte, jestli vás Izrelci hned nezabijí. Jejich intenzivní bombardování je naprosto nestrukturované, prostě se snaží zabít všechny a zničit všechno.

Videorozhovory tohoto filmu se uskutečnily někdy od března 2024 následujícího přibližně tři čtvrtě roku., poslední z nich patnáctého dubna 2025, kdy režisérka čtyřiadvacetileté fotografce sděluje, že dokumentární film složený z jejich rozhovorů byl vybrán pro letošní filmový festival v Cannes, a dotazuje se, zda chce Fatma s ní jet na festival. Ta samozřejmě nadšeně souhlasí (i když není zjevné, jak by se dostala z Gazy) a dohodnou se, že Fatma íránské režisérce pošle svůj cestovní pas. Jenže o den později, 16. dubna 2025 v jednu hodinu ráno Izraelci bombovým útokem vyvraždí ve spánku jak Fatmu, tak celou její rodinu – je jednou ze stovek novinářů, které Izrael zcela záměrně zabil. Že by věděli, že film byl vybrán pro Cannes? Izraelci vraždí vždycky všechny, kdo upozorní na jejich válečné zločiny a jejich zvěrstva.  

Tento časosběrný dokument je pozoruhodný hlavně osobností Fatmy, kterou íránská režisérka opakovaně mobilem interviewuje. Technická kvalita videonahrávek rozhovorů je strašlivá – záběry jsou roztřesené, mlhavé, mobilní spojení se často přerušuje, - no a co? Fatma a její rodina žijí zcela zjevně v dlouhodobě děsivé situaci – mají hlad a jsou neustále ohrožováni bombardováním. Fatma je za všech těchto situací neuvěřitelně pozitivní a očarovává diváka svým optimismem, svou inteligencí a svým úsměvem. Argumentuje, že nemá cenu být depresivní, když je situace taková, že byli připraveni ve svém životě o všechno. Hovoří o svých nejbližších přátelích a příbuzných, o své babičce, které Izraelci zabili, ale mluví o nich láskyplně, optimisticky a s trvalým úsměvem, bez deprese.

Ve filmu se u mobilu mihnou i její dva mladší bratři, dvacetiletý a patnáctiletý, kteří nedělají nic jiného, než že celý den shánějí dřevo na rozdělání ohně, na němž je nutno vařit. A také její otec.

Film je pozoruhodným portrétem optimismu, inteligence, nadání a slušnosti. Fatma si na nic nestěžuje a o otřesných okolnostech jejího života se tak dovídáme zcela nepřímo. Navzdory jejímu optimismu – také na základě Fatminých četných fotografií z prostředí kolem ní – film postupně vybuduje otřesný kontrast – nesmírně lidská, optimistická osobnost, žijící v prostředí, v němž se nedá přežít. Také ji nakonec Izraelci vyvraždili. Film je děsivým obviněním všeobsáhlých izraelských válečných zločinů - právě proto, že je jeho hrdinka tak optimistická a slušná a na nic si nestěžuje.