Palestinská babička byla se svou rodinou na střeše domu, když ji izraelská policie zastřelila

7. 7. 2025

 
Aby se člověk dostal k domu Jawdových, musí projít celý rozlehlý tábor, ve kterém žijí desítky tisíc lidí; pohled připomíná tábor Džabalija v pásmu Gazy před bombardováním. Prováděl nás Amer Aruri, terénní výzkumník izraelské organizace pro lidská práva B'Tselem.

Klikaté uličky jsou úzké a strmé – tábor je postaven na svahu hory – doprava je nesnesitelná a obrovská stálá kontrolní stanice u vchodu připomíná, jak hluboce je apartheid v Jeruzalémě zakořeněn a že toto město je odvěce rozdělené.

Jawdovi jsou původně beduíni z Jordánska. Zahia a Qaid, ve věku 66 a 67 let, se tam oba narodili, ale mají modré (izraelské) průkazy, jako všichni obyvatelé východního Jeruzaléma. Qaid vysvětluje, že se snaží vyhýbat kontaktu s obyvateli drsné čtvrti v okolí, samotného uprchlického tábora.

Dům, který před lety postavili, je téměř tradičním beduínským obydlím: v přízemí je ohrada pro zvířata a kurník, z nichž zápach proniká až na střechu. Qaid říká, že musí udržovat ovčí ohradu, aby mohl hostům, kteří je navštíví, nabídnout skopové maso.

Části třípatrové budovy nejsou ani dokončené, jsou to temné stavební kostry. Synové páru a jejich rodiny žijí v dostavěných částech. Na střechu, kde byla Zahia zabita, se nedostanete po schodech, ale po poměrně nebezpečné rampě.

Návštěvníky na střeše čeká strašný pohled: rodina obklopila místo, kde padla jejich matriarcha, betonovými bloky, zachovala krvavé skvrny a úlomky mozku, které z ní vytékaly, a vše zakryla plastovou fólií. Nechtějí, aby krev byla smazána.

V jiném rohu střechy visí poslední šaty, které Zahia měla na sobě, potřísněné její krví.

Qaid, který léta pracoval jako dopravní inspektor v Izraeli, nosí uniformu, na kterou je hrdý, a jezdí v služebním voze zaparkovaném pod domem. Mluví plynně hebrejsky. Sedíme v jeho obývacím pokoji a povídáme si o tom, jak Zahia zemřela. Tichým hlasem nás opravuje: „Zahia nezemřela – byla zavražděna,“ říká a poprvé, ale ne naposledy během naší návštěvy, se rozpláče. Manželé byli spolu 50 let.

V pondělí, kdy jsme ho navštívili, byl vdovcem šest dní. Říká, že jeho dcery jsou od incidentu v depresi a on neví, co má dělat. Manželé mají sedm dětí a 50 vnoučat, z nichž některé pobíhají po patrech budovy.

V minulosti Qaid pracoval dlouhá léta jako řidič autobusové společnosti Egged, poté vedl tým dopravních inspektorů ve společnosti New Way. Tři roky byl také zaměstnán v projektu lehké kolejové dopravy na ulici Ben Yehuda v Tel Avivu. Když odešel, podnikatelé a obyvatelé mu napsali upřímný dopis na rozloučenou, datovaný 11. listopadu 2022.

„My, majitelé podniků a bytů v ulici Ben Yehuda, bychom rádi vyjádřili Qaidovi Jawdovi vděčnost za jeho oddanou práci. Tento příjemný muž rád pomáhá a s velkou zdvořilostí obsluhuje kolemjdoucí, k velké spokojenosti veřejnosti.“

Qaid si tento dopis uchovává spolu s dalšími doporučeními, která za léta práce v Izraeli nasbíral, v složce, kterou s hrdostí vystavuje.

V úterý minulý týden přišel z práce domů, navečeřel se a šel se Zahii starat o ovce. Qaid říká, že chování jeho ženy toho večera bylo neobvyklé, ale nedokáže vysvětlit proč. „Bylo to, jako by cítila, že se něco stane. Něco podivného.“

Kolem 22. hodiny šel Qaid spát, protože měl brzy ráno s týmem úkol v Jeruzalémě. Po půlnoci ho probudily děsivé výkřiky. Když otevřel dveře ložnice, uviděl členy své rodiny, jak křičí. Když se ptal, co se stalo, uviděl své syny, jak nesou Zahiu ze střechy, z níž tekla krev.

Qaid okamžitě zavolal na číslo 101, aby přivolal sanitku Magen David Adom k kontrolnímu stanovišti Shoafat – žádná izraelská sanitka se neodváží vjet do tábora – a vysvětlil, že jeho žena je v ohrožení života. Sešel dolů na ulici, kde se již shromáždili všichni sousedé. Jeho synové naložili matku do auta a vyrazili k kontrolnímu stanovišti. Qaid jel za nimi. Záchranná služba už čekala a Qaid se prodral dovnitř, aby viděl Zahiu. Uviděl rozbitou lebku a krev a uvědomil si, že je mrtvá. Políbil ji.

Na kontrolním stanovišti mu řekli, že jeho ženu odvezli do univerzitní nemocnice Hadassah na hoře Scopus. Po příjezdu do Hadassah mu řekli, že byla převezena do lékařského centra Shaare Zedek, a tam mu řekli, že byla převezena do nemocnice Makassed ve východním Jeruzalémě. V tu chvíli se rozhodl, že ji pravděpodobně odvezli do Národního institutu soudního lékařství v Tel Avivu, kam se převážejí mrtví, nikoli zranění. Šel domů.
 
V 3:30 ráno dorazila k jeho domu velká jednotka pohraniční policie s puškami v pohotovosti. Qaid říká, že zavolal veliteli jednotky: „Počkejte, počkejte, počkejte. Sklopte zbraně. Nikdo vám tady nic neudělá. Prosím vás, sklopte zbraně.“ Poslechli ho.

Vojáci vylezli na střechu a fotografovali místo činu a krvavé skvrny na schodech. „Představte si, že to byla vaše matka,“ řekl jim Qaid. „Chci jen spravedlnost. Chci, aby byl pohraniční policista, který zastřelil mou ženu, postaven před soud. Jen mi to slibte. Nic víc nechci. Moje žena se nevrátí, ale chci, aby se střelec zodpovídal před soudem.“

Poté se od svých dětí dozvěděl více podrobností o tom, co se stalo. Zahia byla jako každou noc na střeše s jejich dcerou Alou (40) a několika vnoučaty. Uvnitř je horko, ale nahoře je příjemně; povídají si a jedí slunečnicová semínka. Říkali, že všude kolem bylo ticho, když si všimli vojáků pochodujících po ulici, desítky metrů od nich na vysoké střeše.

Hraniční policie se vracela z dalšího z častých nočních nájezdů na tábor, z nichž většina je zbytečná a dokonce nebezpečná – invaze, jejichž jediným cílem je zastrašit obyvatele a předvést brutální sílu v sjednoceném hlavním městě státu Izrael.

Kolem půl jedné v noci jeden z vojáků vystřelil z dálky a kulka zasáhla Zahiu do čela. Zhroutila se před svou dcerou a vnoučaty. Jeden ze synů nám řekl, že hned poté vojáci pohraniční policie z místa utekli.

Mluvčí izraelské policie tento týden v reakci na dotaz uvedl: „Tajní příslušníci pohraniční policie a bojovníci, kteří během zmíněného incidentu zasahovali v uprchlickém táboře Shoafat, byli napadeni při násilných nepokojích, při nichž na ně byly házeny kameny a balvany. Tajný policista byl zraněn kamenem do hlavy a převezen do nemocnice. V reakci na to jednotka, která se cítila v ohrožení života, zahájila palbu na osoby, které nepokoje vyvolaly. Incident je vyšetřován příslušnými orgány.“

Tato odpověď je, jak poznamenáváme, zcela irelevantní. Jaká je souvislost mezi ženou na střeše a smrtelným nebezpečím, které vojáci pociťovali, nebo nepociťovali? Jaká je souvislost mezi „kameny“, které na ně byly hozeny, nebo nebyly hozeny, a přesným výstřelem do hlavy nevinné ženy na střeše domu, který se nachází mimo tábor?

Qaid: „Nosím uniformu. Pro mě je to čest. Policista, který nebrání čest své uniformy, by neměl být policistou. Zničil mi život. Proč ji zastřelil? Proč není člověk? Kdyby byl člověk, který má matku a otce, neudělal by to. Kdyby měl srdce, neudělal by to. Nikdy jsem státu neudělal nic špatného. Dávám státu své srdce. Mám velkou rodinu v Negevu. Mám také vnuka, který je voják. Během války jsem nasměroval lidi do úkrytů v místech, kde pracuji.